Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seChtěl bych vás vidět
Autor
Lakrov
Úryvek z knižné vydané povídky Chtěl bych vás vidět
„...se narodil roku...“ Poslouchal na půl ucha jednotvárné vyprávění.
„Až získal titul bakaláře a roku patnáct...“ Vnímal jen důležité číslovky, aby odhalil případné chyby a prozkoumal doplňující otázkou, nejedná-li se o neznalosti.
Ani tmavé brýle, které ho zřejmě měly chránit před rozdováděnými slunečními paprsky, mu nedokázaly zatajit skutečnost, že léto, a s ním prázdniny, se nazadržitelně blíží.
„...prohlášen za kacíře... Své učení odmítl odvolat,“ směřovalo vyprávění neúprosně ke špatnému konci.
„Jiným příkladem je...“ Nádech, výdech, nádech a další monotónní pokračování.
„...nebyl astronom, jeho díla nejsou vědecká, nýbrž filozofická a ...“
Vyvrcholení dlouhých hodin, strávených nad knihami. Každoroční utrpení studentů, proměňující se v krátkodobé předvedení vědomostí. Stejně do zítřka všechno zapomenou. Kdo by se ohlížel po dějinách, když kolem je tolik nového k vidění. Pokolikáté už tohle poslouchá. Ve zprvu klidném hlase začínala být znát jistá netrpělivost, plynoucí snad z příliš dlouhého projevu. Uvědomil si, že tentokrát ho zkoušení baví o něco víc než jindy. Jako by ani nešlo o žáka, kterému hrozí reparát. Že by opožděná vlaštovka opravdového zájmu? To se uvidí. Nebo spíš uslyší.
„...vykládá v ní své dohady o nekonečnosti vesmíru, o pohybu Země a jiných planet kolem Slunce, o neomezeném počtu těles ve vesmíru, věří v život i v jiných světech, než je ten náš...“ Po několikaminutovém monologu stále ještě dlouhá souvětí, která se však vlivem únavy začínala podobat skladišti.
„V lednu roku 1600 je vynesen rozsudek - exekuce ohněm,“ stupňovalo se vyprávění procítěným tónem hlasu.
„Vynášíte nade mnou rozsudek s větším strachem, než s jakým ho přijímám...“ Závěr působil téměř jako plamenný projev na stranické schůzi.
„Můžete naopak uvést z dějin nějakou jinou osobnost, někoho, kdo svůj názor odvolal?“ promluvil až teď zkoušející.
„...a přece se točí... Před inkvizičním soudem odvolal své učení, ale když odcházel, řekl... Jak se sakra jmenoval?!“
„To stačí -,“ chtěl už zkoušející oba ušetřit dalšího únavného proslovu. Na chvíli se odmlčel, snad aby našel výstižná slova na pochvalu.
„Takže na konci prázdnin?“ Hlas neměl daleko k pláči. „Počkejte, už jsem si vzpomněla...“
„Ne, říkám že to stačilo!“ zarazil ji důrazněji. „Úloha osobnosti v dějinách sestává prakticky z ochoty dotyčné osobnosti zemřít nebo nechat se zabít dříve, než stačila odvolat.“ Potřeboval se také blýsknout nějakým dlouhým souvětím a zároveň si ještě chvíli užívat své nadřízenosti, když už byl příznivý důvod jeho prvního přerušení nesprávně pochopen. „Nechcete mi doufám namluvit, že jste rozhodnutá položit život na oltář vědy?“
Více viz Dívej se opatrně
15 názorů
Lakrove, díky. Moc se mi povídka líbila, to se hned pozná, kdo psát umí. Ani se nedivím, že už ti někde vyšla. Závěr mě překvapil, vůbec mě to nenapadlo.
Fakt super :-)
Pro Alexka:
Byl tu jen úryvek textu (povídka vyšla před několika lety knižně), ale asi se nic nestane, když to sem dám na chvilku celé.