Na konec světa a zpátky

     Kráčela pomalu lipovou alejí, na vyšlapanou cestu usedalo seschlé listí. Zabořila bradu do černého roláku, ruce schovala v kapsách, jen kožené vodítko se jí houpalo u stehna. Občas se rozhlédla a zapískala na psa, který se v eforii proháněl po louce. Kdykoli ji uslyšel, vypálil jak smyslů zbavený, skákal do výšky, hlasitě štěkal, dokud znovu nevystřelil napřed.
     Minuli společně zahrádkářskou kolonii, důvěrněji známou pod názvem Šmoulov. U poslední chaty zahlédla idylickou rodinku, sedící u ohně. Hlasitě si zpívali, opékali špekáčky, děti švitořily, honily se po zahradě, vyhazovaly barevné listí do vzduchu, křičely po sobě a smály se.
Prošla kolem nich, aniž by ji zaznamenali. Pes se na chvíli zarazil a horečnatě očichával plot. Pak zvedl pravou nohu, označkoval drn zežloutlé trávy a rozběhl se naproti paničce, která mu mezitím zmizela v křovisky zarostlé zatáčce.
     "Barte! Barte ke mně!" Uslintané psisko se jí vděčně třelo u nohou. "K noze!" Zahleděla se k lesu, jako by tam zahlédla postavu. Moc dobře si byla vědoma faktu, že pes musí být v lese na vodítku, ale na druhou stranu, vidět Barta šťastně pobíhat po louce, bylo silnější než pravidla. Nezapomínala na fakt, že spíš vzbuzuje strach, respektovatovala to. Lidem se pittbulové dostali do podvědomí jako agresivní zvířata, útočící na ostatní psi, lidi nebo, nedej bože, děti! Ale málokdo si uvědomí že je z nich vycvičili lidé.

     Když Barta dostala k narozeninám od Radka, musela pochopit, že nejde o plyšáka na mazlení, že mu vždycky ona musí dokazovat, kdo je pánem. Čtyři roky se ztratily jako pára nad hrncem a ona zůstala sama.
     Po Radkovi se slehla zem. Doslova. Do písmene. Jednou přišla z práce domů a marně na něj čekala. Původně si myslela, že skončil s kamarády v hospodě, mobil vyzváněl na nočním stolku. Tři dny kolem ní prošly bez soucitu, nože se jí zabodávaly do žaludku při každém zazvonění telefonu. Obvolávala známé, kamarády. Za týden nahlásila policii, že ho pohřešuje nejen ona, ale i celá rodina. Nikomu nic neřekl. Nikdo ho neviděl.
        Vyptávání a nekonečné opakování, ji vyčerpávalo. Ne, neměli problémy, nehádali se. S ničím se jí nesvěřil, naposledy ho viděla ten den ráno, než odešla na noční.
     Po několika měsících přišla policie hned s několika variantami. Možná utekl z republiky, pravděpodobné by i bylo, že se mu něco stalo, že není mezi živými. Nebo ji jednoduše opustil, našel si jinou a třeba s ní žije šťastně někde daleko. Příslušník mluvil kovově studeným hlasem, že ho musela vyhodit. Pátrala na vlastní pěst, zkoušela inzeráty, chodila s Bartem po okolí a hledala jakoukoli stopu. Zbavit se té věčné nejistoty! Kolikrát si přála, aby našli jeho mrtvolu a ona ho konečně mohla oplakat a pohřbít.

      Čas ji vyčerpal a zahladil bolest. Poslechla nejbližší, odstěhovala se, zkoušela začít znovu. Nové město, nová práce, kolektiv. Vzpomínky na Radka slábly, jako by je překryla lehkým závojem. Jen v noci se jí vkrádal do snů, šeptal jí uklidňující slůvka, vískal ji ve vlasech. Budila se uprostřed prázdného bytu, do mrtvolného ticha a ohlušující samoty, běhala po místnostech, cítila, že tam byl s ní! On by přece neodešel, aniž by se s ní nerozloučil! On se vrátí!
      Zdálo se jí to jako celá věčnost, kdy byla na těchto místech naposledy, šlapala lesní cestou směrem k zatopenému lomu. Dnes uběhlo přesně deset let. Deset let života. Přišla, aby za vším udělala konečně definitivní tečku. Pohřbít ztraceného na místech, kde kdysi začala jejich láska. Začít zase žít.
     Posadila se na mechem obrostlý kámen a hodila Bartovi seschlý kořen od stromu. Opřela se dlaněmi o trávu, zaklonila hlavu. Obloha jen slabě prosvítala hustými větvemi. Blížil se večer.

     Slunce se chystalo ke spánku. Studený vítr ji zamrazil na šíji. Zachvěla se. Přivřela oči. Najednou ucítila něčí ruce ve vlasech! Prudce sebou škubla, ale byla okamžitě vrácena zpátky do trávy! Srdce jí zběsile tlouklo o hrudní kost! Po páteři se jí svezla krůpěj potu. Chtěla zakřičet na Barta, ale mohutná dlaň jí zakryla ústa! Cizí rty se přiblížily k její tváři a tolik známý hlas, hlas skoro zapomenutý zašeptal:
     "Já se ti vrátil."
     Z očí ji vytryskly slzy. Sevření povolilo. Ani se nehnula. Třásla se uvnitř. v hlavě prázdno. Slané potoky se vpíjely do vyprahlé země. Zachvátila ji panika. Stačí se jen otočit a pohlédnout minulosti do tváře. Tolik let čekání, zoufalého hledání, neutuchajícího doufání. Probdělé noci, nekonečné pátrání po důkazech. A teď, když rezignovala, kdy se smířila s jeho ztrátou a rozhodla se začít konečně žít, teď se vrátil!
     "To nemůže být pravda, to nemůže být pravda! Je to jenom sen, jen sen a já se probudím..." opakovala si pološíleně.
     "Pročpak se na mě nepodíváš? Ty tomu nevěříš?" zasmál se. Studeně. Ne tak jako dřív.
     "Radečku?" zeptala se skoro neslyšně.
     "Jsem to já! Tak se na mě podívej!" Škubnul s ní k sobě. Spatřila ohyzdně zjizvenou tvář a pobavený úšklebek! Vyděšeně couvla před tím přízrakem.
     "Copak jsi mě nepoznala?!" zahřměl. Hleděly na ni prázdné oči. Z korun stromů se sneslo listí. Hledala ty milé, jemné rysy, tvář, kterou tak ráda hladila, pronikavě zelené, rozesmáté oči, neposednou záplavu černých vlasů. Ty oči! Prohlížel si ji.
    "Změnila ses," řekl. Teprve nyní se odvážila:
    "Jsi to ty?" nevěřícně k němu natáhla štíhlou ruku. Zběsile uhnul a schoval tvář dlaní. Bezvládně spustila ruce do trávy.
    "Kde jsi byl?" Tolikrát si tu situaci představovala, že ho přece jen najde, že se shledají, padnou si do náruče, budou se pevně držet, tak pevně, aby je už nic na světě nerozdělilo.
Tohle ne. Takhle ne! Jdi zpátky a přijď takový, jakého jsem tě znala, jakého jsem tě milovala! Chtěla mu říct, ale hlasivky v podivné křeči nechtěly propustit ani jedné písmenko.
     "Na konci světa a zpátky!" uchechtl se. Měla z něj strach, ale přemohla ho touha, k němu znovu vztáhnout dlaň a dotknout se ho. Byl tu. Živý! Vrátil se k ní!
     "Pojď se mnou!" Vyskočil z trávy, popadl ji za ruku a táhl ji do lesa. Srdce jí zaplavilo teplo. Omámeně ho následovala úzkou stezkou. Zakopávala o trčící kořeny znavených stromů. Držel ji pevně a stále zrychloval krok. Zapomněla na svět kolem sebe, nechala se unášet na konec světa a o cestu zpět se nestrala. Větve ji šlehaly do obličeje, měla pocit, jako by ji zlomyslně tahaly za nohy a schválně stěžovaly cestu. Klopýtala, několikrát upadla, ale on jí pokaždé pomohl na nphy a povzbuzoval:
     "Pospěš si, lásko, ještě kousek a budeme na místě!"
     "Ale kam mě to vedeš?"
     "Na konec světa!" Při těch slovech ji zamrazilo. Tma se nevlídně rozprostřela mezi stromy. Znaveně za sebou vlekla nohy.
    "Počkej přece! Zpomal!"
    "Musíme si pospíšit! Pak už budeme napořád jen spolu a nic nás nerozdělí." V dáli zaslechla štěkot psa. Prudce se zastavila.
    "Kam mě vedeš?!" vykřikla rázně. Plíživě se k ní přitiskl.
    "Přece tam, kde všechno skončilo." Hladil ji po vlasech. "Myslíš, že jsem tě neslyšel, jak jsi mě volala ve snech? Že jsem mohl ignorovat tvoje toužebné prosby a vzdechy, když jsi usínala sama, v prázdné posteli? Volala jsi mě. Chtěla jsi, abych se vrátil. Za každou cenu. Nabízela jsi cokoli na světě, jen abych byl zase s tebou!" Zmateně pozorovala jeho postupně blednoucí postavu. jeho hlas se ztrácel, jako by na ni mluvil z dálky. "Byl jsem s tebou. Noc co noc. Konejšil jsem tě. Hladil..."
     "Kde jsi byl celou dobu?"
     "To bych ti rád ukázal... Ale musíme si popsíšit." Surově ji popadl za ruku a táhl ostružiním.
     "Pusť mě!"
     "Teď?! Teď když jsem se vrátil?! To už nikdy zpátky nevezmeš!" Zaslechla Barta a lidské hlasy.
     "Bárté!" dala se do křiku! "Barte!" nahmatala píšťalku uschovanou v kapse a ze všech sil do ní vydechla! Lesem se rozletěl poplašný signál.
     "K čemu je voláš?! Jsi ztracená! Stejně jako já!" Táhl ji dál, sevření každým krokem sílilo!
Konečně zastavil!
     "Tak jsme tady!" rozpřáhl bohémsky ruce. Stáli na okraji roztříštěné skály. Nechápavě se rozhlížela. Nic. Jen tma. Stromy. "No rozhlédni se pořádně!" Couvla k nejbližšímu stromu a opřela se o drsnou kůru.
    "Co to má znamenat?"
     "No pojď blíž! Tady leží tvůj oplakávaný miláček! Tvoje láska!" Chytil ji za vlasy a vlekl na okraj skalisek. Měsíc ozářil propast pod nimi, zrcadlil se v mělké vodě bývalého lomu.
     "Pusť mě, to bolí!"
     "Tam už deset let hniju!" ledově jí dýchnul do ucha. Jako bodnutí nožem:
     "A víš, proč tam ležím?" Přitáhl si ji blíž: "Kvůli tobě, holčičko..."
Zatmělo se jí před očima. To není pravda...
     "Ty nevíš?" Apaticky zavrtěla hlavou. "Neví! Ona neví! Ty si nevzpomínáš?!" Zvedla k němu uslzenou a škrábanci posetou tvář.
     "Protože ten den jsme tu byli spolu!" Tělem jí prolétla bolest! Seděla na kamenech, paralizována, neschopna odporu.
     "Vzal jsem tě na procházku. Už dlouho jsem tě podezdříval, že někoho máš. Přesně tady jsem uhodil, ale ty ses mi vysmála! Strašně jsem zuřil! Neskutečně! Nemohl jsem vydržet tvůj pobavený pohled, dělala jsi ze mě vola! Naprostýho vola!" řval na ni!
     "A pak jsi mi řekla, že je to pravda, že spíš s mým kamarádem, s Martinem!"
     "To není pravda!" vyštěkla po něm! "Sám víš, že to tak není! Jenom ty jsi nesmyslně žárlil!"
     "Nesmyslně?! Já vás viděl! Viděl jsem, jak se na něho díváš! Rozzuřila jsi mě! Řval jsem, že tě zabiju! A přísahám, že bych to udělal!" Temné panenky se mu rozšířily. "Už jsem tě držel pod krkem. Díval jsem se do tvých nádherných vyděšených očí, jak je na mě nevěřícně třeštíš!"
Začal se jí vybavovat den, kdy se ztratil. Jen v ústřižcích. Viděla jeho zarudlý, rozzuřený obličej a natažené ruce! Prsty jí zarýval do tepen. Ztrácela vědomí.
     "Pak ale vyběhl z křoví ten tvůj čokl! Šel mi rovnou po krku! Jako správnej zabiják!" uchechtl se. "Nečekal jsem to. Rafnul mě a držel pevněji než já tvoje bílý hrdlo!" Postoupil víc na okraj.
      "Ztratil jsem balanc." Poskočil a naklonil se nad propast.
      "Bum!" vydechl.
      "To nemůže být pravda..."
      "Ale je, děvenko! A ty se o tom hned přesvědčíš!"
      "Simono!" ozvalo se nedaleko od jejich postav.
      "Pomoc!" Táhl ji po kamenech! "Já ti přece nikdy nezahnula! Nikdy! Prosím tě, věř aspoň teď!"
    "Nechala jsi mě zhebnout! Dopadl jsem do bahna a ty jsi odešla jako ponocnej! Nechala jsi mě tam!" vyškubla se mu:
     "Zabil bys mě!" Za jejími zády se ozvalo temné vrčení. Dopadla na zem.
     "Já tě miloval!" Světlo baterek se kolébalo roštím.
     "Já nechtěla! Musela jsem! Odpusť mi" Jeho postava se rozpadala. Až zmizel v temnotě.

     "Simono! Simono!" Omámeně otevřela oči. Mokrý psí čumák jí horečnatě oblizoval tváře. Ostré světlo ji na okamžik oslepilo. Stěží rozpoznala postavy nad sebou. Táta s Michalem.
     "Co tu, proboha děláš?! Hledáme tě celou noc!"
     "Radku?" zašeptala. Oba muži se na sebe tázavě podívali.
     "Simonko, co to povídáš? Radek je nezvěstný přes deset let!"
     "Je mrtvý." Objala psa a zírala do prázdna. "Zabila jsem ho."
      "Simonko, co se ti stalo?!" Sesunula se k zemi, ztratila vědomí. Nastávající si ji vzal do náruče a posvítil do prostoru. Kužel bílého světla se ztratil v černé rozšklebené tlamě propasti.

    Temný les se znovu zahalil do hrobového ticha. Jen pod skalami, kde navždy schované v bažině starého lomu, pod vrstvou listí a bláta, rozpadlé a červy prolezlé tělo, tiše naříkalo..