Možnost volby

Ne. Neměl jsem z toho vůbec dobrý pocit.

Jindřicha jsem znal již od školních lavic. Už tehdy patřil mezi ty, jejichž přítomnost  ostatní  vždy jen  tak nějak trpěli. Byl prostě divný. Třeba tím, že si nechal říkat Jindřichu. No řekněte? Ve dvacátém století si nechat říkat Jindřichu. Pravda, v té době by to asi ani s tím Jindrou moc nevyhrál.  Na druhé straně, když o tom s odstupem času přemýšlím, byl to už tehdy projev určité výjmečnosti. Projít vědomě s takovým handicapem pubertálními roky a nedohánět svá postižení nějakou chlapáckou přezdívkou, nad tím mohu dnes pouze uznale pokývat hlavou. Silná sobnost, ukrývající se mezi řečmi silnějšími spolužáky.

Ale zpět.

 Neměl jsem z toho zkrátka dobrý pocit.

Ovšem, použil jsem Jindřichova pohostinství již několikrát. Vlastně to bylo pokaždé, když mě Katka vyhodila. Šestkrát, sedmkrát, nevím, určitě by na to za posledních šest let nestačily prsty jedné ruky. Vidíte a ze všech těch velkých kamarádů mi zbyl jako balíček poslední záchrany právě Jindřich. Ještě před patnácti lety bych  nevsadil ani vypranou ponožku na to, že se z odstrkované chudinky, mohu-li to tak říci, stane opravdový kamarád. Prostorný útulný byt, žádné scény kvůli nevynešenému smetí, malé výplatě, či pozdnímu návratu z pivního dýchánku. Prostě ráj na zemi.

Jenže dneska to bylo něco jiného.

 Proto ten špatný pocit.

Kufry přede dveřmi a na nich položená obálka s úřední hlavičkou nenechávaly  na pochybách, že tentokrát je to definitivní. Fajn, dalo by se říci, ráj na trvalo. Jindřich žil sám a nevzbuzoval pocit, že by ho ta moje definitiva nějak zaskočila. Byt měl skutečně prostorný….. ale přeci. Nejhorší je nemít možnost volby. Aha, namítnete, možnost volby máme pořád. Teoreticky, dodávám já. Zadlužený až po uši, na hotovosti pár drobných, rozvodové řízení na krku a jediné co mi zůstalo je kamarád Jindřich. To opravdu propojí. Jako záchranná vesta to bylo vynikající, ale natrvalo?

´´Můžu dál?´´ ozvalo se za zamčenými dveřmi .

 Ležíce ve velké napěněné vaně jsem ani nedutal. Hlavou se mi proháněl muj zpackaný život, všechny ty prohádané vztahy, dluhy, valící se na mne ze všech stran. Neměl jsem nic než smůlu a dva zánovní kufry. Možnost volby? Kde je ta možnost volby? Celý život vybírám mezi příjemným špatným a nepříjemným dobrým, abych stejně nakonec vždycky znovu dostal na nos. A vybírat? Co chci vybírat? Vždyť proti tomu co mě čeká venku, je to tu opravdu jako v ráji. Myšlenky víří hlavou a horečně hledají nějaké řešení, omluvu, vysvětlení.

Další nesmělé zaklepání, stisknutá klika a domněle uzamčené dveře se otvírají.

Že bych zapomněl?