A.

A.

„Zmar. Bída. Nemoci.“

A. se postavil na špičky a bílou křídou udělal čárku na ptačí budce.

„Chodit od místa k místu, vždycky něco udělat a jít dál. Člověče, nezlob se! Jednooký hráč, čubka, místnost dva krát dva metry a dlouhej bič.“ Zašklebil se proti slunci. „Já se nezlobim. Dívám se do očí.“ Zatočil ve vzduchu zápěstím jako by chtěl odstranit pavučinu. „Bůh je švadlena. Sešívá těla a duše jako se velkou jehlou šijou míče na fotbal. Kope do nás a my se po vzoru řetězové reakce srážíme jako míčky v tombole. Jenže tady nikdo nevyhraje.“ Nakopl šišku a ze rtů mu k nebi vyšlehl zvídavý paprsek. „Věříte v Boha? Já ne, takže jestli vy jo, nebudeme si dobře rozumět.“ Vzal nás kolem ramen a všichni tři jsme jako jeden člověk dlouhým krokem vstoupili do lesa. „Doufám, že jste si zachovali něco z novorozenecké nevinnosti a nevěříte. Tady totiž Bůh není,“ usmál se naposledy a zajel si rukou pod košili. Přeskočili jsme potok. „Už bychom se mohli pustit,“ řekl a stanul pod dalším stromem s ptačí budkou. Z kapsy u košile vyndal křídu a označil ji vedle vchodu.

„Tak to máme pět. Přemýšleli jste někdy, že každé číslo má svůj magický smysl? Je jedno, které si vyberete. – Jednička je první, ale jsme synové svých otců. Dvojka je pro ženu a muže; do třetice všeho dobrého; čtyřka je číslo smrti; pětka je zlá známka, šest o jedna menší než sedm a vůbec, znáte tu písničku. Nikdy nebudete první. Přemýšleli jste někdy o tom, že nejste první? Každý chce být, v zájmu jedinečnosti. A nikdo není. Nakonec je lepší na pořadí nekoukat.“

A. se zastavil pod kopcem. Cesta byla úzká. Vedla mezi stromy do svahu prorostlého kořeny borovic.

„Běžte první,“ řekl se známkou ironie v hlasu. „Budu vás jistit. Pořád nahoru.“ Šli jsme nesmělým pohybem a nebe bylo stále nahoře. „Čas od času lezeme na kopce a díváme se dolů. Jsme nad věcí. Lidé v údolí jsou malí, směšní, lopotí se a potí - kapičky. Být velký, je být nahoře. Tak šplhejte. Brzo poznáte, že je lepší zůstat dole.“

„Jak jste našel tohle místo?“ zeptala se A.

„Náhodou. Chcete slyšet historku? Jako že jsem ráno vstal a smysl a účel výletu; nebo mi někdo zavolal; to by bylo pěkný. Náhody nejsou. Dokud nenajdete, nevíte vůbec, že něco hledáte. Možná mě sem dovedl osud. Zavázal jsem si oči příslovečným určením místa a šel za nosem. Svou otázku jste myslela jinak.“

A. se na mě rozpačitě podívala. Pokrčil jsem rameny. „Kudy teď?“ řekl jsem odvážně.

„Kudy? Doprava. Nepoliticky. Cestou necestou. Konečně můžeme jít vedle sebe. Nemám rád, když mi někdo kouká na záda. Normálně to lidem nevadí. Dokud do nich nevrazíte, neví o vás. Já vím. Říkali, že jsem paranoidní. Pochybuji, že to má něco společného s tím, že cítím, když jde někdo za mnou, že cítím pohledy a není mi to příjemný. Nepotřebuju, aby se někdo díval, co dělám, kam šlapu, kam mířím. Od tý doby, kdy jsem se naučil chodit, chodím sám. Nejsem ani ocas ani jazyk, nikoho netlačím. Ztrácím se. Teď budete muset chvíli počkat.“

A. šplhal na vysoký smrk. Ptačí budka odtud nebyla vidět.

„Budeme chodit ještě dlouho?“ zeptala se mě A. „Já už nechci. Nerada chodím dlouho.“

„Já vím, řekl jsem. Ty radši ležíš v posteli a taky ti to v ní náramně sluší,“ musel jsem ji pohladit po tváři, jak se dívala. „Určitě půjdeme daleko. Les je veliký a vyšli jsme teprve před chvílí. To vydržíš. Uvidíš, že nebude tak zle. Příroda nám udělá dobře a večer bude o to hezčí.“

A. mlčela. Špičkou boty dloubala do jehličí.

„A. je podivín,“ řekl jsem, jak bylo zvykem o takových lidech mluvit a aby nebylo dlouho ticho. „Nejspíš si s námi hraje. Ví, že ho potřebujeme. Povodí si nás a možná nám nakonec nic nedá. Nebo řekne, že máme být rádi za den strávený v jeho přítomnosti. Myslím, že je dobré, že si nás vůbec všímá.“

„Spletl jsem si strom, to se stane.“ A. spadl z nejnižší větve. „Je zajímavé, že je to vždy ten stejný smrk. Půjdeme tudy. Teď už se nespletu, jsem naučenej. Celou cestu znám zpaměti. Jen tenhle jedinej smrk mě vždycky zmate. Na všechny budky dosáhnu ze země. Nevim, čim to je, ale tady ji vždycky hledám až v koruně. Nezlobíte se, že ne? Není důvod. Zlobí se pouze hříšníci.“

A. se pousmál a označil další budku.

„Tahle je vždycky prázdná. Zatloukl jsem jí vchod, ale počítat se musí. Jinak by mi nesouhlasily přebytky. Kdybych měl nepořádek v krmení, jak by musel vypadat můj srub? Až budete unavení, klidně si zastavte. Já nejsem ras. Taky mám rád svou pohodičku. Naštěstí nejdeme rychle. Podívejte se, to je krásnej les. Měkkej a voňavej. Cítím stejně od začátku bytí - nikdy si nezvyknu. Když jsem sám, posedne mě dětská touha po běhu, po rychlosti mezi stromy. Sundám si boty a běhám. Je to jako plavání, ale na vodu jsem se vždycky spíš díval. Jsem vzdušné znamení, plavu v oblacích. Asi to má něco společného. Nechcete si zaběhat? S vámi je klid. Jste tiší a pozorní. Vyloženě společníci do lesa. Jinak bych se bál někomu cizímu nabídnout běhání po jehličí. Vlastně je to velmi intimní záležitost. Tak pojďte.“

A. si svlékl boty a košili. Já jsem chvíli váhal. A. smutně mžourala do lesa.

„Ty nemusíš,“ řekl jsem. Stejně se dívala zmučeně.

„Vpohodě. Mám les rád a s panem spisovatelem si užiju chvilku parného odpoledne. Můžeš se přidat, když budeš chtít.“ Ani jsem nedoufal.

A. na mě z dálky křičel. „To je skvělé. Zkuste trochu doleva, tam je bahno. Výborný pocit do nohou. Nevím jak vy, ale já jsem na nohy citlivý. Všechno se začíná u nich. Ráno se procházím v orosené trávě. Šlapu do toho nechutného bahna – nohy jsou miláčkové. Vydrží a nezklamou. Zato ruce si chráním. Třeba když prší. Můžu být celý mokrý i s oblečením, ale dlaně a prsty musím udržet v suchu. Pak ještě víčka na očích a tváře, ale to není úplně důležité. Tak co? Bahno je lék, viďte?“

A. mi zmizel z očí. Vynořil se ze směru, kde jsem ho nečekal, s plnou hrstí šišek.

„Chytej, řval na mě v běhu. Dlouho jsem neměl možnost hrát. Nenechte se vyprudit, zapomeňte na ženu a jedem. Nejlepší se hraje ve dvou. Víc lidí sice vyžaduje lepší koordinaci, ale už se tolik nepobavíte. Vyhrává chladná kalkulace, monitorování. My dva si spíš užijem. Hrál jste někdy šiškovanou?“

„Hrál,“ řekl jsem.

Zpocení a udýchaní jsme stanuli před A. Seděla v mechu a něco si psala do sešítku. „Jsme si trochu hráli,“ řekl jsem, ani nevím proč, omluvně.

„Máte doma poklad,“ řekl A. „Dítě v dospělé kůži. Zábavný muž, s ním je vždycky radost. Určitě má rád děti. Neřekl bych do vás, když jste ráno přišli, že mi uděláte radost. Vím, jak se díváte. Bez ohledu na vaše tvrdé duše jste první, s kým se cítím volně. Jako byste tu nebyli nebo nemuseli být. Skoro si myslím, že jsem si vás vysnil. Všichni netrpělivě pokukovali po mých budkách, ptali se, kolik zbývá a dívali se a hodinky. Uklidňovali se vzájemně a kolem třetí utíkali zpátky k autům. Maniaci. U vás cítím, že by vám snad ani nevadilo, kdybyste odešli bez mých deníků. Jste jako přátelé. Nevím, jak bych mohl poděkovat. Když vydržíte, než obejdu všechny budky a já je obejít musím, nevymyslel jsem si to na odstrašení návštěvníků, tak vám moje deníky dám.“

A. si oblékl košili, boty vzal do rukou a šli jsme dál.

„Když jsem byl asi tak starej jako vy, napsal jsem traktát o hledání nesobeckosti. Nikdy nebyl vydanej, tak se nerozčilujte. Spálil jsem ho. Někdy si říkám, když čtu moderní autory, jak je možné napsat něco, co se nedá ani pořádně číst. Já bych měl určitě křeč. Mnozí z nich jsou jistě slepí a nejspíš posedlí. Zlý duch se jim posadil na nerv a našeptává jim, jak jsou skvělí. Nutí je všímat si více slepé skvrny v oku. Dnes už se víc píše než čte a čte se více než myslí, což je nejsmutnější.“

„Proto jste odjel sem?“ zeptal jsem se. „Proto už nepíšete?“

„Nezdá se ti tohle místo dost krásný samo o sobě, abych potřeboval zvláštní důvod tu být?“

A. označil další budku.

„Následuje má oblíbená. Sršní hnízdo. Mají jednu budku a hnízdí v ní pravidelně každý rok. Krásný zvíře. Říkáte si, chudák pták, ale tak to není. Ptáček se nastěhoval k manželce. Moje budky jsou velké a příroda si poradí. Sršni se s ptákem sice nesnesou, ale ani se nežerou. Les je dost velkej pro všechny. Jenom když sem zavítá školní výlet. Prostor je najednou těsnej a ne že bych neměl děti rád, ale lesu nedělají dobře. Jsou i výjimky, jestli chcete jít do detailů, ale kdo by si dělal škodu psaním traktátů o druzích školních výletů?“ A. se ani nenadechl a pokračoval v řečnění.

„Líbí se vám, když prší? Znal jsem dívku. Milovala déšť. Říkal jsem jí, že jsem radši v suchu. Když jsme se rozešli a začalo pršet, otevíral jsem okna a vystrkoval ruce nebo jsem šel ven a chodil tak, jak chodívala ona – s vlasy a rukama od těla, trochu zasněně, odevzdaně, vděčně. Představoval jsem si, že se i ona zrovna tak prochází někde daleko. Nemrzela mě. Naučila mě milovat déšť. Můžu jistě říct, že jsme stále dobrými přáteli. Odpočineme si, co říkáte? Nebo ne. Sršni nejsou daleko.“

A. mi stiskla ruku a zklamaně vzdychla. Pokrčil jsem rameny, ale nic jsem neudělal.

„Stalo se mi jednou, že jsem zabloudil. Nevinná situace. Přítel mě opustil uprostřed noci. Ráno jsem se probudil na svahu pod malou skálou, kde mělo být pohádkové podsvětí. Říká vám něco Ariadnina nit? Usínal jsem obklopen lidmi a vzbudil jsem se sám. Jeden batoh pod hlavou, druhý u stromu. Šel jsem zpátky na cestu, jak jsem si ještě z noci pamatoval, ale asi jsem nebyl přesný. Místa jsem nepoznával. Za hodinu se ze samoty stala opuštěnost. Nehledě na dva batohy, které byly více nepohodlné než těžké. Prošel jsem půl světa a konečně zahlédl známé místo. Přepadla mě úleva a zklamání z vysílení. Viděl jsem za sebou dlouhé a zbytečné putování. V tu chvíli mi přišlo nespravedlivé, že jsem tak dlouho bloudil neznámými končinami, do kterých se nikdy nevrátím, a když jsem dospěl na známé místo a přede mnou měla ležet důvěrná, pohodlná stezka, byl jsem vyčerpán. Když jsem před sebou neviděl cíl, šlo se mi těžce. Měl jsem v sobě pramalou naději. Teď jsem stál na známém místě a všechno bylo jiné. Minulý úsek se mi znovu zřetelně vybavil, dokonce mnohem krásnější než jak jsem jej poprvé vnímal, takže jsem měl zrovna chuť vrátit se. Jak je člověk vypočitatelný, nemyslíte?“

A. se přiblížil ke stromu, kolem jehož kmenu létali sršni. Jednou rukou se opřel o kůru, natáhl se a křídou označil dřevěný domeček. Smál se.

„Neublíží mi. Nemají důvod. To jen lidé konají bez důvodu. Nebo ne?“ – Usmál se.

„Nevím,“ řekl jsem. „Snad existují skryté důvody.“

„Ano,“ odpověděl. „Je jen otázkou, jestli se dají počítat. Ale nejsme ve škole. Když chcete, dělejte to jako můj spolužák z první třídy. Všiml jsem si, že při hodině matematiky zvedá ruku s výsledkem na kartičce až po mně a nevím, co mě to napadlo, u dalšího příkladu jsem zvedl kartičku se špatným číslem a on ji zvedl také. Má první past v životě, past na člověka, sklapla, bohužel se ukázalo, že lapen jsem byl já sám. Jelikož jsem byl v počtech zásadně nejlepší, byl jsem pokárán já a tehdy jsem se rozhodl takovou chybu neopakovat. Je zvláštní, že se chyby odpouští tím hůře, čím méně jste naučeni chybovat. Záměrně říkám naučeni, protože není nevyhnutelně nutné dělat věci, kterými si nejsme jisti, kde se necítíme být dokonalí. Chápu, že se mnou nebudete souhlasit, proto půjdeme dále touto cestou. Zase doprava.“

A. si asi padesát kroků za rozcestím sednul na kámen a nazul boty.

„Vidím, že lačníte po odpočinku. Odpolední volná procházka vyčerpá víc než osmihodinová pracovní túra. Chápu. Už brzy dojdeme na mýtinu. Svítí tam slunce.“

Intermezzo I

Les otevřel širokou náruč horké chvíli. Srdce jeho bilo mírně a plaše smála se světlá duše stínům pod listy. Z nebe padaly šupinky ticha, lepily se na výdechy a pokrývaly zlatavou nahotou chvíle v zátiší, břehy prostoty rozlévající se ve vlnách jako jezero v křovích stinných po krásou protkaných paprscích smělosti a snivých loukách nevinnosti; zmámené vzdechy plnosti, břízky nízké i borůvčí, sytily košaté vhledy, pohyby těl tančících mládím v rozpuku, milováním, rozložené vlasy otevřenosti chtění, sliby nekonečnosti a utajení; majestátné hory ticha snášely se z nebe na zem jako krápníky citů v odrazech rozvodněných duší ukojených mihotáním. Poslední z letu ptáků končil se zde, na dně propasti času, rozechvělé dotyky spojité mírnosti, probouzející se nevinnosti, zrozpačitělé hlásky, chování matky dcerou, zpěv její ze rtů hynoucí, pableskující mihotání střípků víry ve vznešenost plálo jako kmínky ve větru. Ze země probouzela se malátná živost labutích letů nad posvátnou krajinou. Smuteční průvod spěchu splynul s rozháranou bujností vegetace, hravé toulky pomíjejícnosti kroužily ve spirálách nízko pod mraky nevyhnutelnosti a jako řasy spanilé princezny zhlížely se v očích pohrdání slohem a strachu z víry ve vlastní nesmyvatelný smysl, jež jako vítr zvony dunící, řeky dálky zdravící, žár podmanivosti soudnost dusící, žene nitky původu, splétá je do klubka určení z něhož jehlicemi příčin splétá šál důsledků. Toho dne bylo klidné, parné odpoledne.

„Bylo by tu krásně, nebýt takové vedro.“ A. nás zavedl do stínu na konci mýtiny. Já jsem z batohu vyndal vodu a chléb. S A. jsme tiše svačili. Spisovatel ležel na zádech s hlavou opřenou o pařez.

„Pařez je zrcadlo duše, hladina v kotli času. Od narození k zániku vidíte obraz událostí, jak se staly. Někdy mě zamrzí, že nelze stejným způsobem vidět do člověka. Osahal bych si vaši letokružnou duši.“

A. se usmál. Vykopl nohou jehličí.

„Stejně je to kravina. Tady u země není pořádně co zkoumat.“ Vztyčil ruku k nebesům. „Tam nahoře rostly větve. Vy se na svou ženu díváte, jako na strom, jehož větve byste nejraději prořezal, tak aby byla podle vás, ale každá větev zabíhá hluboko do letokruhů.“

A. konečně mluvil o ženách. Využil jsem té chvíle a zeptal jsem se na dlouho připravovanou otázku.

„Co si myslíte o ženách?“

A. se usmál po svém způsobu a pravil: „O mrtvých a o ženách jen dobře.“ Tím konverzaci umlčel. Pochopil jsem, že by další vyptávání bylo zbytečné. Zkusil jsem jiné téma jako ze seznamu nákupu.

„Proč jste zničil traktát o nesobeckosti? Zajímalo by mě, k čemu jste došel.“

A. zkřížil nohy, rukou si zaclonil čelo před sluncem. „Jednoho dne jsem měl pocit, že musím hledat nesobeckost. Byl jsem mladý, a tak není divu, že jsem se svým poznáním chtěl především chlubit. Proto jsem jej sepsal.“ A. se narovnal. Prohlížel si chleba, který jsem držel v ruce. Půjdeme, řekl a vyrazil unikaje dlouhými kroky ze slunné otevřené mýtiny. A. se dokonale schoval za svou extrovertní povahu, takže nebylo možné přimět jej, aby se na chvíli přizpůsobil, třebaže šlo o pouhý hovor.

Došli jsme k propasti. Za námi les, před námi svět. A. nás objal kolem ramen.

„Děti moje,“ vzdychl. „Jestli jsem se někde narodil, pak nad tímto krajem a první, co jsem slyšel, byl ženský smích. Miloval jsem hodně a miluji stále. Nezáleží, jsem-li sám, vždy je dobré mít koho milovat. Kochejte se, prosím, jak dlouho budete chtít.“

A. se posadil na okraj, nohy svěsil do prostoru a my byli náhle sami. Nevím, na co myslela A. (nevěděl jsem to nikdy). Já měl nutkání ji obejmout anebo skočit.

„Chce se mi čůrat,“ řekla a odešla. Osaměl jsem docela. Podlehl jsem pocitu, že jsem ve své pozici nejopuštěnější člověk na světě. Jestliže mi A. před chvílí říkal, že nikdy nikam nepatřil, cítil jsem v sobě sklíčenost jeho osudu, jako bych jej sám naplnil. Díval jsem se na A. sedícího nad propastí - měřil si špičky bot - a věděl jsem, že jsme stejní a přece jsem ve svém věku a vědomosti stál odloučen mnohem více než jak mohl být on. A. se vrátila z lesa, opřela se mi o ramena, ale já necítil lásku nebo náklonnost. Cítil jsem tíhu. Táhla mne blíž ke kraji, hlouběji do odloučenosti. Tušil jsem, a přišlo mi to normální, že mi A. čte myšlenky a samolibě se usmívá, protože my jsme stejní, říkala jeho ohnutá záda. Všechny úsměvy a doteky od počátku věků byly nepřátelské. Pálila mne pokožka a oči při pohledu na lživé figury voskových lidí. Nejraději bych umřel a probudil se do nového světa. Přepadla mne moderní touha začít od nového začátku. Jak se jinak zbavit únavy, špíny na duši, kterou jsem fyzicky cítil jako něco nesmyvatelného. Stejně se nikdy nebudu chovat spontánně. Otočil jsem se a objal A., políbil jsem ji na tvář a na čelo a společně s několika známými pohyby dlaní na tváři a vlasech, s úsměvem a láskyplným pohledem naplnil formičku „toho co se má“ až po okraj.

„Musíme se vrátit,“ řekl A. „Když jsem byl mladý, řídil jsem se zásadou dobrodruhů – nikdy se nevracet, ale snad jsem zestárl a zmoudřel nebo zestárl a zhloupnul. Ve výsledku je to jedno, protože jsem na jednu budku zapomněl a jak jsem řekl, označit musím všechny.“

Cestou jsem se zeptal: „Co je podle vás smyslem, života?“ A. se profesorsky pousmál. „To je velmi samoúčelná otázka. Nakonec o smyslu života se dočtete v mých denících. Jisté je, že žijeme ze strachu ze smrti. Já osobně budu své žití prodlužovat tak dlouho, dokud se smrti nepřestanu bát. Nyní ale opusťme tlachání o nesmyslech, kterých jsou beztak plné všechny knihy. Co kdybychom chvíli mlčeli?“

Pokrčil jsem rameny. Nevadilo mi mlčení. A. spala za chůze.

„Pane A.,“ oslovil mne A. poprvé jménem. „Máte nyní výtečnou možnost dát prostor popisným myšlenkám. Půjdeme ještě chvíli, tak se čiňte.“

Intermezzo II

Celá naše civilizace vyrůstá ze symetrie, z pravoúhlosti a z řádu. Nadutý lidský duch letí prostorem a jako světlo majáku vábí komáry a havěť. Perspektiva výkonů – bezelstných – tone v pravděpodobnosti úspěchu, chce se mi říct – u druhého pohlaví. Směšné nadsázky zdvíhají do výše slepeniny slov a oblečků, netečností zašlých za límci košil; zkorodované pravdy lze natřít znovu a znovu a znovu …. - Ale krása, která nevyrůstá ze země, zahltí sama sebe. Nafoukne se krajnostmi do komičnosti a hodná tak akorát jeviště národního divadla degeneruje v pravidelně podávaný pokrm. Slzy nezdarů koupou naše děti a ty mají proč brečet – z nových děláme staré a k obrazu svému jsme stvořili i Boha jako jmenovaného soudce, jenž nesoudí, pouze schvaluje a člověk potřebuje být schválen. Jak nicotný je a nesamostatný ve své důležitosti! Dějiny pomalu a jistě požírají současnost; nebude trvat dlouho a budoucnost bude zchladlý pojem ustrnulý mezi rekonstruovanými sloupy antických chrámů blbosti. Naše muzejní duše závodí o to, kdo půjde dřív spát a únava je jen další bod diagnózy – člověk je mrtev. Podívejme se, co umíme – aspoň jednou denně prosit; - děkovat; - omlouvat se – proto ubližovat; - umíme si zavázat tkaničky, umíme ušít boty bez tkaniček; - umíme se starat sami o sebe! Což je vlastnost v afektu méněcennosti zvaná dobrá. Umíme říkat – já mám vždycky pravdu nebo - na můj názor nehleďte. Jsme půlené skříně s přesnými přihrádkami, jsme střihy na šaty – pečlivě ostříhané nitky. Nic nesmí přečnívat. Umíme se litovat a také se litujeme. Pomáháme druhým, aby nám byli vděčni a když ne, tak abychom se mohli cítit ublíženě. Jsme národ trpitelů. Ostuda je náš věrnější přítel než pes. Dodáváme si odvahu, hromadíme. Pláču, když vidím vzory a rvu si známé fráze, když vidím následováníhodnost, když vidím následovníky. Protože ze všeho nejvíc umíme obdivovat sami sebe jako kopie druhých. Buď svá je buď jako já. Prodali jsme se pod cenou a nejhorší je, že na burze, kterou jsme si sami vymysleli. Naše symetrické a pravoúhlé duše zaručují, že budeme pasovat do těch správných restaurací a obchodů, do škol, skupin – uzavřených, samo sebou. Hleďme následovat, podléhat. Hleďme vzdát se lidskosti. I to poslední v nás dnes patří někomu jinému. Jsem námi zklamán.

A. označil poslední budku.

„Můžu vás pozvat na čaj, jistě si dáte. Zatímco budete pít a koukat do krbu, udělám si pořádek ve věcech a dám vám mé deníky. Rád bych vás k sobě pozval na delší dobu, ale vím, že je brzy. Možná se ke mně jednou vrátíte.“

Rozloučili jsme se. První deník jsem se odvážil otevřít až doma. S A. jsme seděli přesně tak, jak jsme sedávali, když jsme si prohlíželi fotky. Shora nám na hlavy svítila lampa. A. zatáhla závěsy na oknech a zavřela dveře. Byla tichá noc. Pokoj byl jediný na světě. Zestárli jsme. Vzpomněl jsem si na odpolední zastavení nad propastí a pocit opuštěnosti. Teď jsem byl rád, že nejsem sám. Byl bych znovu zavřel oči.

Deníky byly vlastně jenom dva. Každý nadepsaným velkým tiskacím A. Otevřel jsem ten více opotřebovaný. Stránky šustily mezi prsty. Otevíraly se samy. Listoval jsem lehce a musel jsem se pousmát, když A. zklamaně vzdychla. Stránky byly prázdné. Chvíli jsem věřil, že se nám splnil sen a dočteme se něco o panu spisovateli. Odložil jsem deník na stůl a chopil se druhého. – Malý žlutý bok s velkým tiskacím A. na přední straně. Měl jsem chuť blok neotevírat, ale A. mě netrpělivě dloubla do ramene. Otevřel jsem na první straně a začal číst:

„Zmar. Bída. Nemoci.“