Nejeden byl nucen konopnou ohlávku sobě nasaditi

Bledá luna se ukryla za ocelově šedými mraky a v poklidných vesnických staveních uléhali již či usedali k hrachové polévce či tiché modlitbě netuše, že nekalí živlové brousí si již své zavilé tesáky a šavle, by je vnořili do běloskvoucích hrdel spanilých selek neb měkkých a heboučkých selátek, která snad v předtuše brzkého mrzkého konce žalostně pobekávají trudnou píseň umírajících, až do kopců se zvučí to bučící morituritesalutam. Ta tam je radost z dobře zoraného pole, kdy si upocený sedlák rázně vykračuje mezi brázdami a vesele pohvizduje jarní písničku. Tma se vkrádá do duší, co nevítaný host, kterého by bylo nejlépe holí hnáti. Leč některým zlosynům již temnota zcela zatemnila mysl, černota je ovládla a zachvátila jejich odporná srdce, jež buší pouze pro mamon, prznění a šibenici. Však také nejeden byl nucen konopnou ohlávku sobě nasaditi a naposledy zatancovat, až davy jásaly a obchodníci pečených kaštanů rovněž, neboť podívaná na houpajícího se zlosyna jim notně k obratu přilepšila.

Vraťme se však zpět do lotrovské peleši, doupěti sírou a uzeným páchnoucímu, kde odpady lidstva, neholené a špinavé nádoby hříchu se již vyraziti ku nic netušící vesnici chystají. Jejich zavilé pohledy provrtávají obří postavu náčelníka, jenž se již povel k útoku vysloviti chystá.

Již nabírá dechu do svých co almara s kovovým pobitím mocných plic, již jeho děsivá tvář se zbarvuje do červena, již jeho žíly vášnivě tepající mu na krku a čele nabíhají co mohutné praky, co anakondy se vlekou po jeho těle, již ústa mohutná, co dno bezedné propasti otevírá a co uragán z něj prýští slova, jednokaždé by mohlo statného vola v letu skoliti. I vsedají poslušni rozkazu jeho jeho nohsledové padouchové na kůň a mocně zuby o sebe skřípají a kníry si hrozivě natáčejí a konečně vyrážejí na nic netušící vesnici, kde nikdo nic netuší.

Avšak zanechme ku vesnici ujíždějící lotry prozatím jejich bohu se v hrdle příčícímu záměru a podívejme se do kláštera sv. Ignáty, kde zlotřilý zhrzený mnich, byv odmítnut cudnou abatyší, která se nevěstou vyšší instance zavázala zůstati, tuto on nepozorovaně, když se horoucí modlitbě zcela věnovala, zazdil v klášterním sklepě, kam toliko hluchý mechem obrostlý kastelán chodil houby sbírati, takže místo toto bylo takovému účelu přímo stvořeno. O čemž také svědčí to, že bylo zatěžko volný nezazděný prostor ještě nalézti.

Nyní však je na čase podívati se, kterak se dvěma hrdinným vojákům v tatarském zajetí dařiti ráčí, zda jsou již dostatečně zemdleni a hotovi k tomu, svou duši na poslední pouť, co bylou holubici z hrdla vykašlati, či snad dokáží najíti v sobě sdostatek sil, by podřimujícímu tatarovi, znavenému celoživotní pitkou, klíč u pasu mu visící obratně vyfouknouti dokázali. Samo nebe jim budiž milostivo při tomto počínání, neb tatarova šavle jest hrozivá a lačná po křesťanské krvi.

Krev se však prolévá i jinde.  Ku příkladu v putyce námořnické přístavu přímořského, abychom nemusili pro příklad daleko choditi.

Chtěli-li bychom jíti dále, uvízli bychom patrně v osidlech nočního vraha, halícího se v tmách a mhách nočního velkoměsta s podivně pojmenovanou věží s hodinami, an se vrhá na potulné noční chodce, doma ještě neklimbající a ostrou čepelí trhá jejich ubohá těla a rozesílá je v hnědavých balíčcích poštou a po proudu řeky, kteréžto jsou pak plny hladových ryb, těmito pochoutkami zmlsanými, že plavec pak nemá žádného nároku jim utéci.

Je nad slunce jasné, že zatímco na povrchu země se páchají mordy, zvrhlíci unášejí líbezné panny, kteréžto se mohutně brání a v houfech omdlévají, pod povrchem zemským kutají najatí horníci hraběte Donnerschlafa zlato a diamanty, kteréžto pak na povrchu použijí k hledání kamene mudrců, cesty do astrálních sfér, vedení války či ke všem těmto možnostem, nezávisle na pořádí nebo zároveň. Jedno je však jisté, mnoho nevinných lidských životů bude zmařeno, nebo jinak by to snad ani hraběte těšiti nemohlo.