K čemu?

´´Chceš ještě trochu salátu?´´

Trhl sebou: ´´Ne, děkuji, už mám dost.´´ Snad až trochu provinile se rozhlédl kolem. Všichni tedy přijeli.

Takhle pohromadě je naposledy viděl  před dvaceti lety. Na pohřbu Lídy. Prožil s ní dobré i zlé a pak, když už to bylo na spadnutí, jí ztratil.

Lída patřila k posledním, kteří zemřeli přirozenou smrtí.

O pár dní později přišel Helmut Hayn na veřejnost s něčím, co doslova převrátilo všechno na ruby. Pravda, všichni již několik let dobře věděli na čem pracuje, ale díky jeho introvertní povaze a komickému vystupování byl se svojí fantastickou vizí každému jenom pro smích. Nebýt majetného mecenáše,  který ho po celý čas finančně podporoval, zřejmě by se mu to nikdy nepodařilo.

Nicméně. Přes všechny úšklebky a posměch, oznámil jednoho dne na obrazovce zjevně zaskočenému reportérovi, že dokončil přípravek umožňující lidskou nesmrtelnost.

To co následovalo se jen těžko popisuje slovy. Nekonečná vlna obrovského nadšení nad  splněným lidským snem nebrala konce. Media se předháněla v superlativech a Hayn se stal přes noc nejváženějším mužem celé planety. Lidé se chovali, jakoby skončila světová válka, jakoby se naráz vyřešily i všechny jejich osobní starosti.

 No a jak už to po takové slávě bývá, přijde kocovina a návrat k normálnímu životu.

Normální?

Jak se to vezme. Kdo čekal zázrak, dočkal se. Kdo očekával vyřešení lidského problému, byl zklamán. Skutečně vymizela smrt a nemoc jako taková přestala existovat. Však již za pár let nebylo možné pouhým okem přehlédnout  přibývající množství zdravých šedesátníků. To se stárnutí zastavovalo. Lidstvo dosáhlo takového počtu, že prostě muselo přijít nějaké radikální řešení. Pokus vysadit přípravek nepomohl. Po užití se stával součástí lidského organismu a oplodněním byl předáván dalším generacím. Rozmnožoval se společně s lidmi.

Z oslavovaného Hayna byl najednou Hayn proklínaný a z nesmrtelnosti časovaná bomba.

Zasáhla Světová organizace. Padla jedna z posledních lidských svobod. Právo na početí. Kontrolované množství porodů, které však bylo pouze odsunutím hlavní hrozby. Ne novorozenci byli největším  problémem, nýbrž staří. Staří, kteří neměli v úmyslu zemřít. Nebo ještě lépe, nemohli.

Musel přijít nový Hayn.

Již ne tak veřejně oslavovaný, o to netrpělivěji očekávaný. 

Nový zákon byl schválen téměř současně s ukončením výzkumu. Vše již předem připravené. Absolutní regulace úmrtí. Hranice sto let a kdo je za ní, musí z kola ven.

Patřím k těm, kteří jsou za ní. Proto se tu všichni moji přátelé a příbuzní dnes sešli. Nevím jak se jmenuje ten nový, geniálně šílený Hayn, který vymyslel prostředek na smrtelnost nesmrtelnosti.

Můj pohled na věc je dnes pouze osobní. Zbytek světa se všemi jeho vymoženostmi se mi stal ze poslední roky  ve své podstatě lhostejný a  na vše kolem se dívám s velkou dávku nedůvěry.

Jsem přes sto.

Za hranicí.

Vstávám od stolu, loučím se se svými nejbližšími, beru z věšáku starý kabát a stejně jako všichni ostatní nadstoletí vycházím do tmavé noci, abych nenarušil zítřejší denní chod světa.

Před dvaceti lety jsme oslavovali nesmrtelnost.

Dnes překvapeně zjištujeme, že vlastně nevíme co s ní.