Mezi dvěma tichými cvaknutími

Konec se blíží. Možná mu to oznámily ty černavé mraky nebo to vyčetl ze způsobu, kterým vzlétalo do nebes hejno vran nebo z pohledů okolních lidí, konec visel ve vzduchu, cítil ho, jen nevěděl, jestli je sám, zda je to jen jeho, osobní, nikým nepovšimnutý konec nebo jestli se týká všech těch lidí, co chodí kolem, lhostejně ho míjejí, někdo občas zavadí pohledem, ale hned ho zase odvrátí, když není na co se dívat. Takové to divné svírání v žaludku, zvláštní obava a při tom vzrušení a fascinace, něco se děje, něco se hýbe a být při tom je jako odhalit skrytý stroj, který otáčí zemí, vyšší forma vědění a zároveň pocit, že mozek vynechává, že není vyvoleným, ale nemocným, že není dobré hledat skryté mechanismy, protože poznání, že mohou existovat mu rozmáčkne hlavu.

Opřel se o zašedlou zeď pobořeného domu, prohlížel si vymlácená okna a kopřivy v okapech a drolící se omítku a nalomený balkon s omšelýma kuželkama zábradlí a prázdným výklenkem po soše a najednou zjistil, že ne on o dům, ale dům se opírá o něj, ten starý, unavený dům, konečně si trochu odpočinul.