Usmrkaný den

Usmrkaný den

       Máme rýmu.

       Máme rýmu a život se rázem dostává do zcela jiné dimenze. Takové správné usmrknutí posune člověka hned o kousek dál. Svět se postupně proměňuje v hromady zmačkaných kapesníků, vypotřebovaných kuchyňských rolí a veškerá činnost je v jediném okamžiku propojena s dostatečnou zásobou toaletních potřeb. Člověk se však  zároveň dostává do téměř neřešitelného osobního konfliktu.

       Je rýma nemoc?

       Néé!!

       Ani ta pravá horečková, nafouklohlavová, vodovodní,? ?

       Ne, ne, ne ! A ještě jednou ne !

No dobrá. Nejsme tedy nemocní. Zkusme si však takto nenemocní jet třeba jen pár stanic veřejným doprvním prostředkem.  Myslím, že každý si již někdy prožil pocit malomocného, od kterého se ostatní spolucestujicí nápadněji, či nenápadněji odvrací a slyšel více, či méně tlumené poznámky o nezodpovědnosti a bezohlednosti. Jenže co naplat. Jsme jednoznačně zdrávi, socialistické hospodaření nenávratně za námi a  tak se pracovat zkrátka  musí.  Opatrně popotáhnout, dýchat z hluboka a netrpělivě počítat stanice k příštímu vysmrkání. Úleva se dostavuje až za prvním osamělým stromem v nedalekém parku. Odlehčeni vyrážíme na další cestu ufrkaným dnem.

        Kancelář. 

       Světlá, moderní, lehce bzučící, plná pracovního ruchu a nikdy, nikdy před tím tak tichá, jako při prvním, druhém, desátém vysmrkání. I jindy  nekonečných osm hodin se dnes stává ještě nekonečnějšími,  nemilosrdně odpočítávanými intervaly, zaplňujícího se čichového orgánu. A když už  s pocitem absolutního vyvrhele přemýšlíme, jak skoncovat se životem, ozve se z protějšího rohu  potlačované -  pšík. Jedno, druhé, třetí. Nevíme, jestli se máme propadnout hanbou, nebo skákat radostí. Než se však stačíme vypořádat se špatným svědomím  bacilonosiče, kontruje s výrazným zaprskáním kolega přímo za námi. A zprava frk, zleva pšík,... .

       Už ne jako úplní zatracenci nastupujeme do odpolední tramvaje. Támhle kýchnutí, tuhle smrknutí. Ztrácíme poslední zábrany, vytahujeme kapesník a přidáváme se s jistým zadostiučiněním k tomu nachlazenému konzertu. Pšík, prsk, frk, ? .

       Je večer.

       S velkou, ale podstatně lehčí hlavou, vcházíme do operní síně.  Jak uklidňující. Již během tiché předehry  pšík,  prsk a když sám dirigent vytáhne kapesník, spadne napětí i z těch nejvíce  nachlazených  v potemnělém hledišti. Pšík, prsk, frk, ? . Nové a nové techniky taktního vysmrkání, kapek do nosu a ultralehkých kapesníků, které by svou pevností obstály při padákových testech. Kdo nesmrká s námi, smrká proti nám.

         A potom příjde jaro.

         Utichnou tramvaje, pracoviště i koncertní síně. Vše je najednou tižší a jasnější, nezamlžené slzami z očí a bůhví z jakých to ještě dalších otvorů. Tižší a jasnější. Ptám se však, je i lepší? Neztrácíme v těchto chvílích  velkou část civilizačních zábran, jak to jinak dokážeme pouze při revolucích,  živelných pohromách, či jiných katastrofách? Nezmizí, to tak vzácné mezilidské propojení, které přináší jen a jen společně prožívané utrpení?  

No co naplat.

Snad zas napřesrok.