Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

About a girl III

18. 03. 2006
16
2
941

lžu

 

 

 

Hodila jsem do záchodu neskutečný kvantum vody a žaludečních šťav. I přesto, že jsem se téměř dávila, mě  nad tím množstvím přecházel údiv. Hú, vydechla jsem, když bylo po všem a já se opírala o vanu. Přestalo mi být špatně. Byly teprvá tři hodiny ráno, to nevstávali do práce ještě ani mlíkaři. Pustila jsem si desku Joan Baez a točila se po pokoji. Na zápěstí mi praskly jizvy. Potom jsem znovu usla. Myslím, že hlavou opřená o roh postele.

„Pro mě to dítě v osmnácti bylo vlastně vysvobození,“ zaslechla jsem hlas nějaké ženy za mnou. Autobus křižoval městem a snažil se mě kamsi dovést. Bylo mi to k smíchu.

„Aspoň sem mohla vypadnout z baráku. Bylo to tam neskutečný peklo.“ Pak říkala ještě něco o tom, jak doma trpěla, jak tam nechtěla bejt a radši odešla těhotná s třicetiletým Rumunem. Vzpomněla jsem si na Jarmilu. Ve čtvrtém měsíci si zajela pletací jehlicí mezi nohy. Byla nutna kyretáž, sestřičko, opakovala záchranářům a doktorovi, když ji našli, jak se válí v kaluži krve z vlastního klína. Byla nutna kyretáž, opakovala a do jejích očí se kradl mlhavý stín. Občas jsem jí pak chodila navštěvovat do pakárny. Pořád měla pocit, že z ní chčije krev, že kamkoli přijde, tam potratí. Nosila jsem jí knížky a banány a pomeranče, ale když personál vyklízel její pokoj, našel to vše shnilé za postelí. Zůstala mi po ní jen propálená knížka. Držela jsem ji teď v ruce a snažila se ji dočíst. Četla jsem ji už roky. Napadlo mě, že bych ji mohla vyhodit z okna nebo strčit nějaký ženský do tašky s nákupem. Ale neudělala jsem to.

Arnošt Lustig, Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.). „Jsme opravdu všichni stejní, jak říká pan L.? Snad jsem jen já sama tak zkažená, že mnou prostupuje tajná, tichoučká blaženost, že jsem tomu zase jednou utekla, že mám štěstí uprostřed tolika neštěstí, že jsem šťastná uprostřed neštěstí jiných? Kde se to ve mně vzalo? Kdo to do mě nalil? Kde jsem to posbírala? Mohla bych se toho nějak zbavit, kdybych opravdu chtěla? Neztratí se ta míra, o které mluvil pan L.? Byla bych strokrát radši žirafou, o kterých se mi v noci zdálo, nebo mrtvou hvězdou, která vypadala jako divoká husa a letí na jih. A přece jsem slyšela o lidech, kteří si vyměnili transportní čísla za někoho, na kom jim záleží. Sama vím o tatínkovi, který odjel transportem za cenu, že tu zůstanou jeho dvě holčičky, když jim umřela maminka na nějaký zánět žláz v podpaží. Vím o synovi, který odjel, aby tu mohla zůstat jeho maminka, které je přes sedmdesát a má život na krajíčku.“

Četla jsem si tu pasáž dokola. Sedmnáctiletá Perla Sch. dělala v Terezíně malou kurvičku, aby se mohla dostatečně najíst. Místo peněz dostávala různé věci, které si židovští muži ulili před eSeSákama, občas i nějakej chleba nebo cukr. Byla jsem v Terezíně, tenkrát končilo léto. Ať jsem procházela kudy to šlo, vždycky jsem se dostala k nějakým kasárnám. Ulice byly široké a ploché, vedly od jihu k severu a od západu k východu, ne jinak. Aby se tam nikdo nemohl schovat. Nebe se tlačilo na stromy a ty zas blíž k zemi, jako by na jejich větvích visely čísi duše a tížily je k ohnutí. Po setmění na ulici nikdo nebyl, jak zvláštní – po tolika letech. Turisté odpočívali na hotelích a dívali se na televizi. Seděla jsem v okně jednoho takového domu a kňučela na krásnýho obrovskýho vlčáka, zavřenýho dole v kleci. Některé domy měly na střechách terasu a byly namačkané na sobě. Slunce sláblo a nepropustné ticho se vtěsnalo do každého koutu. K bráně do Malé pevnosti vedla alej obrovských statných stromů. U každého náhrobního kamene ležela červená růže. Bylo jich tam na stovky… Dovnitř jsem nešla. Bránou procházely proudy zahraničních turistů, mladých znuděných puberťáků z Francie, Německa, odkudkoliv.. Nechtěla jsem znát to tajemství, které tam bylo a které pošlapaly tisíce nezúčastněních ksichtů. Seděla jsem na schodech a tiše si zpívala. Taky tam měli v Terezíně jednoho bláznivýho kluka, možná tam bydlí dodnes. Potkala jsem ho na židovským hřbitově. Odcházel po dlouhý asfaltový cestě a mával křídlama. Otáčel se za mnou a točil se dokola, shýbal se k zemi a nahlas se smál. Malej bláznivej kluk…

Autobus zastavil na konečný. Jak příznačné. Schovala jsem knihu do batohu a slíbila si, že dneska nebudu pít. Paní, jejíž hlas vyprávěl o tom, jak v osmnácti odešla z domova těhotná, vedla za ruku postižené dítě.

 


2 názory

vector
14. 01. 2008
Dát tip
Skoda ze Nemilovana je tak pateticka sracka. Citat tu pusobi dost ucelove.

Arwennn
05. 11. 2007
Dát tip
byůa jsem tam taky - ty rovný ulice, všude tě vidí, abys nemohla utýct --- pryč, kamkoliv.

guy
07. 10. 2006
Dát tip
lžeš krasopisně .. by řekl Hrabal :-)

Markel
24. 07. 2006
Dát tip
Dobrýýýý - T

m11
01. 07. 2006
Dát tip
postižený dítě, jooooooooooooooo............t

Armand
30. 05. 2006
Dát tip
neznám lež... je jenom pravda s mnoha tvářemi... tvá pravda má uhrančivé oči a popelavá křídla... jak ozvěna zvířat v lidské duši... jako křik se zaťatými pěstmi... ten za kterým se lidé nikdy neotáčí, protože by spatřili svou tvář. * umíš, šamanko

děkuju ti

Lakrov
26. 04. 2006
Dát tip
Chce se mi říct, že zesilovat ty bezvýchodné obrazy ještě vzpomínkami na koncentrační tábor, je na mě už příliš silné. Teď však nemluvím, jen píšu a napsané zůstane beze změn, i kdyby se změnil můj názor, tak napíšu jem: Lži dál. Věřit nebudu, ale číst jo.

overflow
22. 04. 2006
Dát tip
achjo celá je citlivě napsaná, tak těžký věci a tak přirozeně to plyne...ale tisíce nezúčastněnej ksichtů mě pěkně naštvaly, nesedí mi to k celkovýmu tónu, nepřipadá mi to fér a v týhle souvislosti udělat z tisíců lidí jednolitou znuděnou masu docela děsí. což nic nemění na tom, že povídka je dobrá °

StvN
29. 03. 2006
Dát tip
Víš, stando, je to takový lidský, když spolu lidi komunikujou.

stanislav
29. 03. 2006
Dát tip
StvN: sorry, že ti píšu, ale probůh, k čemu potřebuješ, aby s tebou někdo, kdo sem dá nějakou básničku nebo povídku, tlachal? :o)

stanislav
29. 03. 2006
Dát tip
nějaký Němci u nás v hostelu nechtěj furt přijít z města, tak na ně musim čekat. mě napadlo, že si přečtu tohle tvoje trojdílný dílko. no. ten třetí díl mě bere asi nejmíň, ale stejně je to příjemný čtení. takhle nad ránem. já ti mám nějakej blok k brutálním věcičkám, i když je jasný, že je toho všady kolem plno. s tou jehlicí pletací, na to narážim. ale asi to sem patří, no, to zas jo.

StvN
28. 03. 2006
Dát tip
Škoda, že nekomunikuješ se čtenářem.

StvN co je škoda?

pekylau
24. 03. 2006
Dát tip
Můžeš napsat IV, V,...bych se musel opakovat. Pro tenhle způsob psaní mám prostě slabost. [i když dle mého názoru je druhý díl zatím nedostižně ve vedení]. t

StvN
23. 03. 2006
Dát tip
Píšeš dobře. Škoda,..

Kaderas
19. 03. 2006
Dát tip
Musel jsem se vracet, abych pochopil myšlenku; myslím, že ta forma by chtěla trochu předělat. Nicméně, poslední odstavec se mi četl dobře :)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru