Březový háj

Březový háj

      „Bude se ti tam líbit, uvidíš,“ usmála se Lucie a položila Davidovi hlavu na rameno. Měla radost. Zima konečně přenechala vládu jaru a hřejivé sluneční paprsky rozpustily poslední zbytky špinavého sněhu. Na to se Lucie těšila celou zimu. Tolik si přála ukázat Davidovi chalupu, na které trávila své dětství. Chodili spolu sice už skoro rok, ale stále nebyl čas a potom zase počasí nebo nálada.
     Jaro vše změnilo. David dokončil náročný projekt a s radostí Lucii oznámil, že se chce konečně podívat na tu kouzelnou chaloupku.
     Cesta klidně ubíhala a pouze občas Lucie s radostí v očích vysvětlovala Davidovi, proč je zrovna támhleten strom tak uschlý a proč je stará pekárna zavřená. Vrátila se do svých dětských let a on s úsměvem na tváři sledoval její nadšení.
     S přibývajícími kilometry se vzdalovali od civilizace a když byli konečně u cíle své cesty, zdálo se Davidovi, že jsou v minulém století.
     Pět bývalých statků jakoby strážilo klid malé útulné chaloupce, stojící na břehu zeleného rybníčku.
     „Tak co na to říkáš? To je klid, viď?“ rozplývala se Lucie.
     „No, …“ David byl na rozpacích. Miloval tep velkoměsta, ve kterém bydlel, a zde se asi zastavil čas.
     „Ale jo. Dobrý,“ políbil Lucii, která si nevšimla jeho rozčarování a nadšeně mu vysvětlovala, kam se hází odpadky a kde budou večer grilovat. Měla velikou radost.
     David se zamračil. Nedovedl si představit, že tu má vydržet až do neděle.
     „Pojď, lásko. Půjdeme se projít po okolí!“ popadla ho Lucie za ruku a vedla kolem rybníka úzkou cestou směrem do polí. Minuli starý oprýskaný statek, za jehož oknem zahlédl David vrásčitou tvář, která je zvědavě sledovala.
     „Kdo tady bydlí, Lucko?“
     „To je starý Dvořák. Žije tu už snad sto let,“ zasmála se Lucie a zamávala směrem ke statku. Potrhaná záclona se neznatelně zavlnila, jak vrásčitý muž rychle ustoupil od okna, ovšem David nepochyboval o tom, že je stále sleduje.
 Za vesnici, pokud se uskupení šesti stavení vůbec dá říkat vesnice, došli během chvilky a před nimi se rozkládala zvlněná krajina. Pole se střídala s lesem a nad tím vším visely těžké mraky, hrozící každou chvíli spustit pořádný liják.
      David byl zklamaný. Nikde žádný pořádný rybník na koupání. Do obchodu se muselo jedině autem a když se zeptal Lucky, jak je to daleko do hospody, se smíchem mu sdělila, že tu tady nikde nenajde.
     „Vidíš támhle ten les? Ten vzadu! Tam rostou houby, i když jinde nenajdeš nic. A …“ Lucie se otočila a zjistila, že David zůstal stát kus za ní.
Stál a mlčky sledoval březový háj, který se nacházel asi tři sta metrů od nich.
     „Davide!“
     Nevnímal její volání a pomalu vykročil směrem k břízám. Ostrůvek deseti vzrostlých bříz se majestátně kýval ve větru a lákal k posezení v nevysoké trávě. Obklopený zoraným polem, vypadal jako ostrov v hnědém moři. Polosuchá tráva ostře kontrastovala se sytě zelenými listy bílých, štíhlých bříz.
     „Davide, počkej na mě,“ volala udýchaná Lucie a musela popoběhnout, aby ho dohnala.
     Konečně se na ní podíval, jakoby si až teď uvědomil její přítomnost.
     „To je krása,“ tiše zašeptal.
     „Co máš na mysli? Ty břízy? Nic až tak krásného na nich nevidím.“
     Pohlédl zpět na bílé stromy.
     „Slyšíš to volání?“
     Lucie zadržela dech, ale neslyšela nic. Možná vzdálené šumění větru v korunách stromů.
     Došli k březovému ostrůvku. David se zastavil na kraji tmavého kruhu, který ohraničoval deset osamocených bříz. Pomalu, snad aby nevyrušil stromy z jejich klidu, vstoupil mezi ně.
     Každý strom nejprve pohladil a potom objal. Něco jim šeptal a Lucii se zdálo, že vidí jeho vlhké oči, zvlhlé dojetím nad osamocením štíhlých stromů.
     „Pojď, Davide, ukážu ti ještě starý dub, pod kterým jsem poznala svou první lásku.“
     Nevěnoval jí však pozornost a posadil se na zem mezi stromy.
     „Tak si tu seď. Jdu udělat něco k jídlu. Pak přijď!“ trochu nazlobeně se na něj podívala, ale byla ráda, že se mu zde líbí.
  Seděl asi půl hodiny a prohlížel si je. Byl fascinován klidem a bezpečím, které ze stromů vyzařovalo.
 Přemýšlel, kdo asi břízy vysadil a proč zrovna deset stromů. Nebo se snad jednalo o náhodu? Tomu nevěřil. Bylo zde cosi zvláštního. Něco fascinujícího. Tajemného a zlověstného zároveň. Chtěl poznat vše, co se skrývá na tomto místě a zároveň se toho bál.
     Připadalo mu, že je mezi stromy pět minut, ale slunce pomalu zapadající za nedaleký kopec mu prozradilo, že zde sedí už nejméně dvě hodiny. Lucie už bude mít asi strach. Rozloučil se s každým stromem zvlášť a vykročil zpět do vesničky.
     Vedle oprýskaného statku spatřil vrásčitého starce.
     „Také vás fascinují?“ pravil starý muž, když jej míjel.
     David se zastavil a pohlédl do vyhaslých očí.
     „Jsou fantastické!“
     „Nenávidím je,“ pravil tiše stařec.
     „Ale vždyť jste říkal, že jsou fascinující,“ divil se David.
     „Milovala je moje žena. Proto jsme se zde usadili,“ pravil starý muž a ztěžka se posadil na lavičku vedle vrat do statku. Pak pokračoval ve svém vyprávění.
     „V té době ještě nebyla tráva mezi břízami vysekaná. Bylo tam plno vysokého roští a pořádně nebylo vidět, jestli je těch bříz sedm, osm nebo deset.“
     Stařec si odkašlal a pohlédl na Davida.
     „Denně tam chodila a rozprávěla si s nimi. Až se jí to stalo osudným.“
     David polkl naprázdno a nespouštěl ze starce oči.
     „Jednoho dne se nevrátila domů. Hledal jsem jí, ale nikde nebyla. V tom křoví se mohl schovávat kdokoliv. Kdekdo věděl, že tam chodí,“ stařec si utřel slzu, která podtrhovala smutné vyprávění.
     „Tělo se nikdy nenašlo. Možná se divíte, proč jsem se někam neodstěhoval. Nešlo to. Chtěl jsem být nablízku místu, kde jsem jí naposledy spatřil. Blízko místu, které milovala.“
     „Davide!“
      Hlas Lucie se rozléhal po celé vesnici.
     „Promiňte. Musím jít.“ David podal starci ruku a pospíchal za Lucií.
     „Co ti říkal ten starý podivín?“ ptala se, hned jak k ní dorazil.
     Než stačil odpovědět, pokračovala.
     „Určitě tu báchorku o tom sedmiletém chlapci, viď?“
     David se na ní udiveně podíval.
     „O jakém chlapci?“
     „No o tom, co se ztratil mezi břízami. Ale to je již dávno. Psalo se to prý v nějaké kronice. Nikdy se nepodařilo zjistit, kam se ztratil. Starý Dvořák rád vypráví pohádky a tak jsem si myslela, že ti povídal tuhle příhodu.“
     „Ne, ne. Jen tak jsme si povídali,“ odvětil David.
     Ráno se Lucie probudila kolem osmé a zjistila, že David již není v posteli. Povzdechla si a neomylně vyrazila na kraj vesnice. Spatřila ho, jak objímá stromy a pak si lehá na zem mezi ně.
     „Přijď na oběd!“ zvolala směrem ke stromům. Nevěděla, zda jí slyší nebo ne, ale měla pocit, že něco zavolat musí. Ještě chvíli sledovala poněkud bizardní skupinu deseti stromů a jejího Davida, načež vyrazila zpět do chalupy.
     K obědu připravila řízky a bramborový salát. Věděla, že je to jídlo, které David miluje. Navíc si byla jistá, že bude muset jídlo ohřívat, protože se David zdrží. Usmála se. Zdrží se při debatě se stromy.
     Bylo kolem druhé hodiny, když to nevydržela a šla se podívat, co David dělá. Zdálky ho neviděla, ale cítila, že něco není v pořádku. Něco se jí na břízách nezdálo. Doběhla k ostrůvku stromů, ale David nikde.
     „Davide, Davide!“
     Odpovědí jí bylo šumění zelených korun.
     Slzy jí tekly po tvářích a pomalu couvala směrem od stromů. Stále nevěděla, co se jí na břízách nezdá. Pozorovala je tolikrát, ale pouze z dálky. Měla obavu jít mezi ně.
     A náhle, když byla opět dostatečně daleko, uvědomila si, co jí připadalo zvláštní.
     Otřela si tvář a s otevřenou pusou se dívala na jedenáct štíhlých majestátných stromů.