Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se13. 11. 2006, krátký črt, sen?
Autor
MeTB
Ani se mi nechce věřit, jak je to dlouho, co jsem něco napsal...
Je pozdní dopoledne. Za oknem vykukuje slunce, ležím v posteli, vedle mě leží hnědovlasá dívka. Nevidím jí do tváře, nevím, kdo to je, známe se? Ležíme tak, abychom se nedotýkali.
Venku zatroubí hasičský vůz, bydlíme hned vedle stanice. Dívka pohne rukou, asi si odhrne pramen vlasů, který ji padl do tváře, a řekne potichu: "Ležíme tak, abychom se nedotýkali." Přikývnu.
"Zdáš se mi," zeptám se, ale vlastně ne, není to otázka, je to jen oznámení. Samozřejmě, copak může tohle být skutečné? Neodpoví a já nechci, aby odpověděla.
Slunce proniká do pokoje a kreslí stíny, všechno je ostré, příliš ostré, bolí z toho hlava. "Je mi to všechno líto," poruší dívka ticho, "všechno?" zeptám se a pohneme se, oba, ale stále ležíme tak, abychom se nedotýkali. Mlčíme. "Ne," říká dívka pomalu, "úplně všechno ne," odpovídá. Zavírám oči, nemůžu myslet, nemůžu myslet.
A zase je úplné ticho. Je to divné, cizí, tady nikdy není úplné ticho, měl bych něco říct, ale nejde to, ticho nejde porušit. "Nikdy tu nebylo takové ticho," řekne dívka - a já nedokážu odpovědět, je mi najednou hrozně smutno a v pokoji je zima, po těle mám husí kůži. "Nikdy tu nebylo takové ticho," zopakuje dívka. "Ne," zachraptím, ale není to můj hlas, takhle já nemluvím. Takhle já nemluvím.
Polknu. "Viděl jsem feťáka, včera, vařil si dávku a zpíval si k tomu veselou písničku." Zasměje se, nikdo se nesměje jako ona. "Každá závislost je špatná," řekne, starý vtip, nikdo jiný tomu nebude rozumět, není to k smíchu. Je mi to fuk. Nikdo se nesměje jako ona.
Povzdechne si. "Nikdo se nesměje jako ty," řekne. Křičel bych.
Je to tu. Ne, ne... Ztrácí se, cítím to, už zase to končí, jako písek mezi prsty, jako přicházející stáří. "Přeju si, abys nikdy neodešla," říkám. "Přála jsem si, abych tě nikdy nepotkala." To ne, to neříkej, to neříkej. "Nechci tu být sám," vrtím hlavou, to ne, tohle ne. Venku šumí listí.
Sedím na posteli u okna a držím se za hlavu. Káva snad nikdy nevoněla tak výrazně. Prší, ale v dálce na obloze už je vidět trochu slunce, bude krásný den.