Můj Beethoven

Nemůžu dýchat:)*****

avi

krásné... moc moc krásné I) jen ten závěr - myslím, že by bylo hezčí nechat vyznít jen ten sen, bez převádění do reality... :o ale jinak - fakt hezký :D *t

Musíš být úžasný člověk. *********

...a ty ne...? ...kdo není...?...

Ludwiga všema deseti pro. :-)))) Brát ze sna jistotu? :-) Na to jsem přinejmenším zasněný realista. :)) Ale slepá ani hluchá nejsi! To by tě přece...... a je nejmíň na pět hvězdiček....... :)***** "Nevybírat si snazší cestu, nejít za svými sny pomocí kliček, odkladů a slevování ze svých cílů... Nemusí jich potom dosáhnout, když se naučí sám s nimi smlouvat." Na tvou m(u:)odrou větu mě skutečně přijde, že "neumím nic" natož sama sebe.. spravedlivě zvážit. K tomu se potřebuji podívat do očí přítele, když kárá.. (váha slova na misce odpovědnosti:) * * * Lepší naleznout z tíhy křídla ve zjevném kárání než skryté lásce...*

Rozpor...? Jsem slepá a hluchá... ale jsem zároveň ze všech sil co možná nejvíc slyšící a vidící... co nejvíc umím... Víš, dalo mi to jistotu, že jdu správně, pokud si tu větu můžu říct a nečervenat se... na té skříni stále visí a já ji mám denně před očima... trochu jako modlitba...hraje mi v ní Beethoven...

Iluze v konceptu reality... každý potřebuje d o p r o v o d n é slovo ! :-) "učím se o Ně" opírat, přecházet, klopýtat a dívat se vděčně do očí.. tomu kdo mě nad možnosti zvedne :-) "ježiš..kam se to zas díváš?" dal jsem ti v sobě Cestu, Pravdu, Život i světlo na cestu "poznání" Jsem :-)))* "Hele, tak už si konečně zavaž ty svoje kaničky-žížalky, takhle spolu nikam nedojdeme a nečum si furt pod nohy.." :) Tvoje věta mi přijde zvláštní, ale asi bych jí nepřikládala "ten" význam, i sen může být "vskrytu" zavádějícím přeludem, s jejím obsahem nesouhlasím, vnímám ho jako rozpor. Jako "slepý, hluchý a tonoucí" teprve v hloubce zjišťuji že vlastně "neumím" nic než volat z hloubi srdce o pomoc! a stačí ji nabrat do dlaní, je-li mi vodou živá. trochu jsem to zamlžila, ale věřím, že mi rozumíš..:) vylitá agapé

Fyzické hranice existují reálně. To ví každý. Ale že s nimi lze hýbat - rychle směrem blíž a nesmírně pomalu směrem dál - to zas každý neví. Hranice nejsou. Omezení nejsou. Ne pro živé bytosti.

Rire... jaké fyzické hranice...? Hýbat... rychle blíž pomalu dál... to nemá smysl, když si uvědomíš, že prostor a čas jsou jen iluze...

no.... no dobře :-)) ale sem tam nějaký ten Býdls taky není k zahození...

děkuju, Ami, děkuju... jen... malé upřesnění, můžu? Já sám jsem tím nejtěžším, čemu se mohu učit. Cokoli se naučím a zvládnu, stává se jednoduchým. Tedy: Jednodušší cesty bývají -v lepším případě- pokřivené stagnací. Ta nejtěžší cesta člověku nejsnáze umožní učit se sobě - stávat se sebou... P.S. hranice možností exitují jen v našich myšlenkách

*

Ť

To je geniální. Hned si to tisknu a jako poklad drahocený odnáším domů. Myslím, že je strašně dobře, že jsem si zrovna teď tohle mohla přečíst!! *děkuju*

tip