Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Matka

Výběr: sidonia

16. 01. 2007

3847

Autor

marw

            Tenhle rok mi bylo dvacet čtyři let a mé matce čtyřicet osm. Co se týče mého otce, nemám tušení kolik let mu může být, protože ani nevím, kdo můj otec je. Moje matka to samozřejmě ví, ale bylo by směšné se jí ptát – teď, po tolika letech. Je to jen jméno, které nic neznamená.
           Moje matka a já jsme vždycky měli jen jeden druhého, alespoň co pamatuji, vždycky jsme bydleli v našem malém přízemním bytě se dvěma pokoji, ze kterých vedou okna přímo na rušnou ulici. Matčin pokoj, který je zároveň ložnicí, kuchyní, jídelnou i obývacím pokojem. U jedné zdi kuchyňská linka, oddělená od zbytku místnosti křiklavě červeným závěsem, jedna postel a uprostřed pokoje dřevěný stůl se třemi židlemi.
        Ten stůl byl odrazem našeho života. Byl plný papírů, novin a odpadků, talířů a misek se zbytky jídla, nikdy nechyběl mohutný špinavý popelník, válely se tu matčiny cigarety a zapalovače, moje hračky a později učení, televizní program a ovladač, a jako trvalá připomínka podlouhlá krabička na léky, se sedmi přihrádkami nadepsanými podle dní v týdnu.
               Když chci, dovedu si vybavit typický den z mého dětství, do nejmenších detailů, vzpomenu si i na jeho vůni: přestože za okny je dusný letní den a naplno svítí slunce, v bytě je téměř šero. Otevřenými okny proudí horký vzduch, jemně pohupuje zakouřenými záclonami a ke stolu doléhá ruch ulice, útržky hovorů chodců, rachot projíždějících aut a cinkot tramvaje, která se zvolna rozjíždí do prudkého kopce. Sedím u stolu uprostřed hraček nad kouřící rajskou polévkou a pomalu ji foukám, protože je příliš horká, než aby se dala jíst. Je mi protivné to vedro, které je všude okolo a před kterým není možné utéct, nesnáším vosy, které v létě snad neustále létají po bytě a dorážejí na zbytky jídla i na mě. Bál jsem se jich a jejich žihadel, nesnášel jsem, když jsem musel jíst a ony byly někde poblíž, děsilo mě, když se přiblížily k mé hlavě... A zároveň jsem nebyl dost odvážný, abych je zabil, a za to jsem se neměl rád.
            Vždycky jsem toužil někam utéct. Někam, kde bych měl klid – jenže nebylo kam. Ven jsem chodil často, ale samotný jsem se odmala trochu bál... A kamarády jsem nikdy moc neměl.

Odpoledne jsem si často přitáhnul svoji židličku k oknu, kleknul si na ni koleny, lokty opřel o parapet a pozoroval ulici. Moc rád jsem se díval na ten ruch, na spěchající chodce a auta a tramvaje a všechno to hemžení na široké ulici, ale vždycky mě přitom tísnil pocit, že náš byt je v jedné rovině s chodníkem, je téměř jeho součástí, odbočkou. Kdykoli jsem se vyklonil z okna, viděl jsem přímo do tváří chodců, kteří se po mně otáčeli. Bál jsem se jejich pohledů a moc jsem toužil po bytě s velkými okny někde ve vysokém patře, kde bych mohl celé dny pozorovat a být daleko, v bezpečí svého soukromí, tam, kam ani pohledy chodců nedohlédnou. Slova jako bohatství, přepych a luxus představovala krásný velký byt s obrovskými okny v tom nejvyšším domě na světě. Co nejvýš.

Později jsem se dokonce začal těch oken bát, hlavně v noci. Matka totiž ráda spala s otevřenými okny, ale já to nesnášel. Děsila mě ta představa že kdokoli, každý kdo jde kolem, třeba celý svět, kdyby se mu zachtělo, může vlézt do našeho bytu a klidně nás oloupit a zabít, cokoli... Moje obavy vyvrcholily tím, že celou jednu noc jsem nemohl usnout hrůzou.

Když jsem se později svěřil matce, chvilku mě ustaraně pozorovala... A pak se rozplakala. Rozplakal jsem se také. Přivinula mě k sobě a pohladila po vlasech.

„Nad svým strachem zvítězíš jedině tak, že se mu postavíš,“ řekla, „někdy je to ale moc těžké.“

Moje matka mě měla moc ráda. Od toho dne byla okna na noc vždy zavřená.

Moje matka pro mě byla vším.

Ani si nepamatuji, kdy to všechno začalo. Nevím, kdy moje matka poprvé přestala vycházet z bytu, kdy byla poprvé v nemocnici, kdy dostala první prášky, od kdy mě začala pro všechno posílat. Nevím, co se jí stalo, jak to začalo ani čeho se děsila, vím ale, že kam sahá moje paměť, matka nebyla v pořádku.

Ať už to způsobilo cokoli, moje matka se jednou začala bát světa. Odmala jsem chápal, že je moje maminka nemocná... Ona nemohla chodit ven, bála se toho. Nebylo to ale tak, že by nikdy nevyšla z domu. Její život se střídal v lepších a horších obdobích. Když jí bylo dobře, klidně chodila v malém okruhu našeho domu, došla nakoupit, pro noviny a cigarety. Pak se jí ale dříve nebo později udělalo špatně a někdy i celé měsíce jsem z domu vycházel jen já.

Někdy ale bylo opravdu nutné, abychom někam zašli oba a na tu cestu jsme se pak připravovali někdy i celé hodiny... A já se toho bál snad víc než matka. Před cestou si vždycky vzala prášek. Nebyl obyčejný, brala ho jen, když bylo nejhůř – a já jsem ho nenáviděl. Měl jsem pocit, že z ní dělá ovci. Otupěla a její oči byly mrtvé. Odpovídala trochu zpromaleně a jen co jsme opustili dům, stačil jeden pohled, aby člověk poznal, že ta cesta je pro ni utrpením. Tváře měla zesinalé a prudce dýchala, bylo kruté ji takhle vidět. Když se pak konečně dostala zpět domů, byla naprosto vyčerpaná.

Svůj stav matka vždy brala jen jako nemoc, se kterou je třeba bojovat a zvítězit. Zlom pro ni byl, když kdysi dostala invalidní důchod na hlavu. Jsou lidé, kteří doslova bojují o tenhle status, o bezplatnou existenci na účet státu, pro moji matku to ale bylo bodnutí dýkou do zad, zrada a jasně čitelná zpráva, že je odepsaná a že ze strany celého světa už s její existencí není spojeno ani to nejmenší očekávání. Krom povinnosti jednou zemřít už vůči společnosti neměla žádný závazek.

Nikdy se s tím úplně nevyrovnala. Měla pocit, že celý její život se už dlouho vyvíjí tím nejhorším možným směrem, ale ona nevěděla proč. Chtěla po celém světu, aby jí někdo vysvětlil, kde udělala chybu. A protože nikdy nedostala odpověď, seděla celé dny u našeho stolu, četla časopisy a koukala na televizi, a při tom všem kouřila jednu cigaretu za druhou.

Čas běžel, já dochodil školu a nastoupil do práce. Vydělával jsem nějaké peníze a měl jsem dobrý pocit, že teď přichází ta doba, kdy se o matku postarám. Neuběhl ale ani jeden rok a matčin stav se prudce zhoršil. Někdy celé dny nic nesnědla a s vyhaslým pohledem jen zírala do zdi nebo na zářící obrazovku. Přivádělo mě k šílenství, když začala přepínat televizní programy, jeden po druhém v železně přesných sekundových intervalech. Od prvního až na čtvrtý, tam a zpátky, vzestupně a sestupně, neustále dokola s naprosto nehybným výrazem. Nemohl jsem ji v tomhle stavu vidět, odvracel jsem svůj pohled a bál jsem se toho, co musí přijít.

Její doktor doporučil hospitalizaci do denního sanatoria. Nechtěl jsem, toužil jsem po tom se o matku starat a vrátit jí všechno to, co jsem jí dlužil. Věděl jsem, že bych to zvládnul, byl jsem si tím jistý. On ale odmítal a přesvědčil mne, že její stav je vážný a alespoň na několik měsíců by měla být pod lékařským dohledem.

Když pak matku opravdu odvezli, cítil jsem se tak osaměle, jako zatím nikdy ve svém životě. Začal jsem trávit mnohem víc času v práci, ale i tam jsem si připadal sám, přestože jsem byl oblopen lidmi – znal jsem je a oni mě, ale nic jsme pro sebe neznamenali... A to nešlo ničím zamaskovat.

Matku jsem navštěvoval tak často, jak to jen šlo. Malé sanatorium, uprostřed zalesněného svahu, hodinu a půl cesty od našeho domu. Matčin pohled, to, jak mě vždycky pohladila po vlasech. Bolelo to, protože vypadala mnohem lépe, mluvila se mnou, vyprávěl jsem jí o všem a i ona mně, tak jako tomu bylo vždy, tak jako doma... Tam ale přes mé prosby nechtěla. Říkala, že se v sanatoriu cítí dobře.

Postupně jsem získal pocit, že každá návštěva, každý náš rozhovor představuje jen bolest, protože naše cesty se definitivně rozdělily a nelze s tím už nic udělat. Matku jsem ale navštěvovat nepřestal.

Někdy v té době se mi poprvé zdál ten sen. Byl to zvláštní snový obraz, jen mžik, velmi mě děsil a zároveň byl i zvráceným způsobem přitažlivý. Neprobouzel jsem se sice zpocený hrůzou, ale hluboce otřesený. Věděl jsem totiž, že jsem viděl smrt. Smrt podivně majestátnou a klidnou, smrt v bezčasí mého snu.

Můj sen byl jako tísnivý černobílý film. Všechno začínalo tím, že jsem se díval z okna na protější dům, nebyl to žádný, který bych znal, přesto mi však bylo na všem co vidím něco povědomého. Celá ulice byla v šeru a můj pohled směřoval na střechu protějšího domu, sám jsem nevěděl, proč se tam dívám. V tom jsem spatřil ženu; či spíše jsem si jen uvědomil, že ji vidím, i když tam ve skutečnosti celou dobu byla. Obraz nezřetelné postavy, která vystupuje ze stínu, ale já věděl, že jde o ženu a možná jsem ji i znal, ale nemohl jsem si ji vybavit. Ona ve svém pohybu došla k okraji střechy, nebylo to víc než dva, tři kroky, a s napřímeným tělem a upřeným pohledem se zastavila. Ve svém postoji vypadala trochu jako voják na přehlídce, byl v ní naprostý klid. Nedívala se na mě, její pohled mířil spíš někam do protější zdi.

Já už v tom okamžiku věděl, co chce udělat a sotva mi to problesklo hlavou, začala se žena zvolna naklánět celým svým tělem kupředu. Rovná jako svíčka se pomalu předkláněla nad ulici a opravdu se zdálo, že začala padat teprve až když dosáhla téměř vodorovné polohy se střechou domu... A i její pád se zdál být nepřirozeně pomalý a jakoby i v něm byl řád, jakoby šlo o pečlivě připravený skok plavce ze skokanského můstku, děsivě přesný v provedení a nacvičený do posledního detailu.

Celý obraz netrval víc než pár sekund.

Sen začal strašit v mé hlavě, přemýšlením o něm jsem strávil celé dny. Vybavoval jsem si každý detail, nechtěl jsem, aby se mi už zdál. Bál jsem se, že i já začínám postupně přicházet o rozum, že i já skončím tak jako má matka.

Téměř veškerý svůj volný čas jsem začal trávit u matky. Bál jsem se o ni, byl jsem přesvědčen, že ona je ta žena ve snu, že si sáhne na život. Vůbec nic se ale nezměnilo, vše bylo stále při starém. Život v sanatoriu šel ve svých dobře zajetých kolejích.

Sen tu ale byl stále. Nepřikládal jsem mu už takovou důležitost, zdálo se, že nic neznamenal, že byl opravdu jen náhodným výplodem představivosti mého mozku... O matku jsem se ale nepřestal bát. Při každém rozhovoru jsem pozoroval její oči, její pohyby a pátral jsem po jakékoli známce toho, že něco není v pořádku.

Po několika měsících pak přišel den, kdy se mi moje noční můra zdála naposledy a já se naposledy probudil a věděl jsem, že moje matka je mrtvá. Od prvního okamžiku po probuzení jsem to věděl – nedokážu to popsat nebo vysvětlit, ale bylo to tak. Okamžitě jsem volal do sanatoria. „Vaše matka se má výborně,“ řekla mi sestra, která mě znala. Nedokázal jsem tomu uvěřit, byl jsem naprosto zmatený, věděl jsem to s tak nepochopitelnou jistotou. Okamžitě jsem se za ní rozjel.

Když jsem scházel strmý svah na cestě k sanatoriu, bylo mi jasné, že jsem měl pravdu. Před vchodem postávala skupinka lidí a bylo tu zaparkováno nezvykle mnoho aut. Doktor mi to potvrdil: moje matka se předávkovala léky a nad ránem zemřela. Sestra to zjistila jen několik minut po mém telefonátu.

Zhroutil jsem se. Nedokázal jsem pochopit, že to opravdu mohla udělat. Měli jsem jen jeden druhého, tolik jsem jí toho dlužil a tolik jsem jí toho chtěl vynahradit. Celý svůj život jsem žil jen pro ni. Měla mě přeci tak ráda – jak mi to mohla udělat? Tohle jsem nedokázal přijmout.

Nepamatuji si moc z toho, co následovalo. Nevím jak jsem se dostal zpět domů, ale v mé další vzpomínce už jsem seděl u našeho stolu a byl jsem zoufale sám, před sebou matčiny poslední věci.

Tenhle rok mi bylo dvacet čtyři let a mé matce čtyřicet osm. A náš příběh se definitivně uzavřel.

Zamyšleně jsem pozoroval ruch dole na silnici. Aut jezdilo mnohem víc, než když jsem byl malý. Dívat se odsud se mi moc líbilo, nikdo mě neviděl, vlastně jsem vůbec nebyl.

Pomalu jsem došel k okraji střechy – nebylo to víc, než dva nebo tři kroky.

29 názorů

marw

21. 03. 2007

Československá literární komunita

Matka

Autor

29 názorů

Sdílení