Zřejmě neuskutečněné setkání s nickem Markéta v klubu Zoom

Řeknou Vám – tohohle jsme Vám vybrali na zkoušku.  Sedíte, čekáte na smluvený signál. Někdo tu kouří – možná já.

Ono se totiž nikdy dost dobře neví
na koho se čeká
a téměř vůbec se neví
kdo přijde

 To je těžká a závažná věc
To se musí učit

Tak se tedy učím
V kouřovém oparu mezi čekáním

Neuslyšíte ho přicházet – jste  skoro hluchý – ale není jedno, jestli je němý. A ani ho neuvidíte – nosíte brejle aby brejlovo písmo mělo logiku. Možná ani neexistuje, tohle je virtuální svět . Ale nějak ho vnímáte – čekáte, až přijde a co z něj vyleze.

Číšníku?...Dva tousty a kávu s mlékem, prosím. A měsíc. Hlavně hodně měsíce. Tak to mám rád, vždyť Vy víte... a... je čerstvý? 

Ten včerejší vyjedl Den, pane. I kdybych chtěl, ošidit Vás nemohu

Dobře. Přijměte mou omluvu. Vždycky se ptám a vždycky zbytečně... To víte, lidi... Abych nebyl za hlupáka.

Tááák, zde to máme! Už se smráká

„Díky číšníku.. a když už jste tady, co se děje venku?“

Na schodech posedávají lidé

a na nebi...

mraky přilepené
kanagomem nedostižna

„Vyjadřujete se hezky a vzpomínka na kanagom je přilnavě  voňavá a též již zřejmě nedostižná. A to jsou samotní lidé tam venku?“

„Ne pane, taky jsou tam holubi. A.. musím říct, zdají se nebezpeční. „

„Neříkejte – opravdu myslíte, že“

...může plaché mávnutí holubích křídel
člověka zabít?

asi ano...

„Ale přiznejte se, že Vy jim sypete?!“

„Ale ano, tu a tam, drobná slůvka co zbydou po zákazních jako jste Vy“

maličké jak puntík na krovkách berušky
nebo jak drobek z povidlového koláče
jako jadérko zralé k sezobnutí... 

Však aby se do něj vešel
od podzimka do podzimka rozjařený čas.

„Čas, čas, pořád mluvíte a mně chladne čas… éé… čaj.“

„Pardon, pane, to Vám jen“

Pootevřeným
oknem sněží do šálku
černého čaje

„Ale fuj, studená černá a bílá – v tom žijete celé dny? Tedy ve vašem případě večery? Co vůbec děláte, když mne odsud vyvedete?“

Rozestelem bílé postele

a rozvěsíme na stěny osedlané dnešky

skobama je přibijem

a města nad městy

a pak budeme je rajtovat svou jistojistou

a jedinou představou

a budeme se dívat na blesky

jak křižují letargii si vytáhnem

tu nejšťastnější a nejslibnější barvu

zelenou?

„No dobrá, dal jste mi zelenou – asi mám vypadnout. A co ten Adept? Přišel vůbec?“

 „Ano pane, a prý jste se již stihl i vyjádřit.“

„Výborně, občas se překonávám – a jak je venku teď?“

Rozkvetla trnka
Na jejích něžných lístcích
svítí ráno
A v počátcích je utajeno
světa mladé vzdutí
Vím
Viděl jsem

„Díky číšníku, zřejmě příjemný čas vyjít na chvíli ven – tak zas někdy příště! Měl jsem z Vás celý večer radost.“

Co je to radost?

Plné spolehnutí na to,

co je

s úplným vyloučením všeho

- ze sebe -

co není