Černá obloha

někdo seděl na kraji

a čekal

byla tam tma

*

  „Něco se stalo,“ řekla jsem a zaposlouchala se do větru. Kdesi daleko padala jablka. Černá obloha si opřela nohy o kolo a z horní kapsy u bundy vytáhla cigaretu.

  „Začala sem cvičit pět tibeťanů,“ vydechla kouř, „každej den si lehám pod pyramidu a dýchám.“ Znala jsem čtverec na stropě jejího pokoje.

  „Zdají se mi teď takový sny,“ pokračovala, „vidim barvu a pak jinou a potom zase a zdají se mi ty barvy, sem v nich a dýchám.“ Studený vítr nám zhasínal sirky a rozvlnil rybník, na jehož hladině se odrážela kostelní věž. Bylo to jak z pohlednice. Když mi byly čtyři na jednu takovou mě vyfotili uplně docela nahatou.

  „Slyšíš to?“ zeptala jsem se. Černá natahovala uši, ale nic nezaslechla.

Po pár cigaretách jsme vstaly a šly směrem k nádraží. Nedaleko byla pila. Vůně řezanýho dřeva se smísila s tuzemským rumem. Nad plánským nádražím se vždycky k večeru protínalo fialový a oranžový nebe. Vysílačky ajznboňáků. Květináče s muškáty na parapetech. Večerní chlad padal na vagóny s uhlím. Krása plánskýho nádraží mě vždycky přibrzdila a nechala mi ujet všechny večerní vlaky. Tady nebyl králem výpravčí, ale bezdomovec Lojza, kterej chodil do nádražky se zmuchlanou tisícovkou a zval mě na medovinu. Nikdo z nás nebyl tak bohatý jako on. Někdy jsme tu s Oblohou jen tak postávaly, v ruce plastový kelímky s horkou čokoládou. Vždycky někdo přišel.

  „Měj se a medituj dál. Budeš nesmrtelná,“ loučila jsem se s ní. Obě jsme vycítily, že je to loučení na delší dobu. Čekala, až vlak odjede. Dvacet minut mi do hlavy hučel zvuk motoráku. Špinavá a usoužená příroda za oknem mě přepla do stavu mezi bdělostí a spánkem. Přišel ke mně zvláštní tupý zvuk, jako by někdo potichu ťukal na dveře. Polosen. Byla jsem v Maďarsku, ve městě začouzeném od továrních komínů. Vešla jsem do jedné z rozlehlých budov a spatřila prostornou prázdnou halu s lesklým linoleem a vysokými okny. Ten muž už tam na mě čekal. Říkal, že si musíme zatančit, jednou rukou mě chytil kolem pasu, v druhé držel moji dlaň. Měla jsem podpatky a bylo to nádherné, nikdy jsem netančila s mužem, který by nosil cylindr a rukavice a uměl mě tak vést. Musím zemřít, řekl, musím zemřít a ty dostaneš moji sílu. Držel mě tak pevně, že jsem ani nezaškobrtla. Tančili jsme v místě, kam dopadalo světlo a on sklonil hlavu k zemi, podívej, už to začíná. Jeho nohy začaly černat, jak tam tančil po tom lesklém linoleu, tak mu černala chodidla, stehna i kolena, směrem nahoru k pasu. Vypadalo to, jako by ho někdo překreslil černým uhlem. Zavřela jsem oči a poslouchala, jak mu černá břicho. Pak se o mě opřel celou vahou a z jeho srdce proudila energie, jež se drala do mého hrudníku, prolézala žebry a  chtěla se nacpat do mého srdce. Zvláštně to bolelo a když vše přestalo, necítila jsem se o nic silnější.

Průvodčí do mě drcla a ukázala ven na tabuli. Zase jsem jela na černo.

*

Když mi Černá obloha o tom nápadu řekla poprvé, docela se mi to líbilo. Napakovaly jsme se a vyrazily jak nejdřív to šlo.

Méně se mi to začalo líbit v okamžiku, kdy byly rozkopaný celý Lnáře a my je musely přejít celý pěšky. Šlapaly jsme asi dva kilometry do celkem slušnýho kopce s bagáží, v příšerným vedru a prášilo na nás z rozkopaný silnice. Ještě míň se mi líbil Ukrajinec, kterej měl nastavenou klimatizaci na patnáct stupňů a když jsem vystoupila v Budějicích z auta, málem mě to položilo, protože teplota venku byla kolem třicetidvou. Jak jsme se blížily, byla Obloha nervóznější víc a víc. Neviděla svýho Tuláka dva roky, posílal jí pohlednice z různých koutů světa, dokonce i z nějakýho srazu tuláků na Sicílii nebo z Belgie, kde bydlel u jakéhosi přítele herce. Našly jsme ho sedět v parku, vožužlával poslední cigaretu a křičel na pěkný ženský. Řekla jsem si do prdele tak tohle se mi nelíbí vůbec a šli jsme. Vzal nás do takovýho malýho brlohu, kde seděli starší bezdomovci a pár jejich psů. Něktří leželi na  zemi a byli zabalený do hadrů, zbytek pil. Stařena vypadala jako Sybilla a její syn umazanej čert s flaškou vodky. Pokračovali jsme nahoru k nádraží, cestou se k nám přidal Kiky. Nabídl nám, že si bágly můžem nechat u něj, ale poté, co nás Tulák varoval, že smaží, jsme ho s díky odmítly. Kiky byl navíc prostitut a pěknej kluk k tomu, líbil se mi.

 „Černá, já tě střelim do hlavy,“ zavrčela jsem. Vůbec se mi ten její Tulák nelíbil. Nenechal nás říct ani slovo a měl strašně blbý vtipy. Na nádraží to bylo vůbec nejhorší. Nic jsem tu neslyšela a když neslyším, tak je to zlý. Žena s vypadanými vlasy, která nás obsluhovala, zřejmě patřila k partě chlapíků, kterým nás později chtěl Tulák prodat jako děvky. Prý to tak nemyslel. Černá obloha ani já jsme moc nepily, chlápci byli divocí a tak bylo třeba zůstat ve střehu. Všichni mleli přes sebe a nejvíc řval Tulák.

 „Tebe vidím jako seschlou jabloň s černými jablky,“ řekl jeden z nich Černé. Myslím, že to opravdu viděl, jeho oči byly hodně bystré a Černá se urazila. „A tebe,“ pokračoval, „jako velkou točící se hlavu uprostřed louky.“ Pak se mě zeptal, jestli bych s nim nešla šukat, tak jsem si vzala svý věci a šla si ustlat pod nádražní střechu na lavičku. Výpravčí byl moc hodnej, ani jednou nás nevyhodil. Černá obloha a Tulák přišli taky. Povídali si a pili kafe z automatu. Byla nádherná noc a nikdy se mi na žádný lavičce nespalo tak skvěle jako teď. Kolem třetí se strhla neskutečná bouře. Pršelo mi na hlavu, jako by mne křtila. Lámala větve a strašně hřmělo. Černá s Tulákem spali na jedný lavičce a vždycky, když zahřmělo tak Tulák strašně zařval. Rány byly tak šílený, jako kdyby mi někdo u ucha tloukl palicí do plechovýho sudu. A tak hřmělo a Tulák řval, výpravčí svítil a zpod dvěří byla cítit káva. A už bylo dobře, bylo dobře, protože jsem slyšela stékat vodu a vrzat dveře od záchodu.

Když nás medvědi napadli, řvala jsem, ať se nikdo nehýbe. Sama jsem stála jak kamenný sloup u stromu a dívala se na ně. Byli tak krásní a velcí. Houpali se ze strany na stranu a prohlíželi nehybná těla mých přátel. Jejich tváře ve mně vzbuzovaly důvěru a tak jsem promluvila. Otočili se po mém hlase a odvedli mě ke královně. Stála na úzké cestě a když mě viděla, rozeběhla se směrem k nám. Byla obrovská, její kožich se za běhu vlnil a tlapy zanechávaly v zemi hluboké stopy. Zastavila se přede mnou a postavila se na zadní. Měla jsem příšernej strach, ale ona řekla, že mám sílu a musim se naučit ji používat. Chytla mě za vlasy a ponořila do studené vody. Vzpouzela jsem se, ale silná tlapa medvědice se ani nehla. U srdce jsem cítila zvláštní tlak.

Tulák se lekl a zařval. Probudilo mě to, tak jsem mu vynadala. Za všechno. Když jsem se pak vzbudila podruhé, bylo už světlo a mě pozorovali nějací turisté. Černá obloha stála u automatu s kávou a kouřila.

 „Musím domů, tohle nejde,“ řekla jsem jí. Neprotestovala. O chvilku později přijel motorák, nastoupila jsem do něj i s turisty. Černá s Tulákem čekali až vlak odjede. Začali jsme se pomalu rozjíždět, Černá mi zamávala a pak oba zmizeli za rohem nádražní budovy.