Zuzuzu - Hodiny podlých luhů

Vycházel jsem (nebo spíš snažil jsem se vycházet) ze sbírky Hodiny podlých luhů - http://sweb.cz/ladalada.jj/zuzuzu.doc.

Prolog

Postupem času jsem si rozdělil autory poezie do dvou kategorií. Ti v první básně dopředu promýšlejí – dumají nad nimi, vracejí se k nim a „soustruží“ je do co možná nejpreciznějšího tvaru. Usedají k psaní s víceméně jasnou představou, kudy by se měl text ubírat. Autoři v druhé skupině spoléhají častěji na imaginaci, momentální vytržení, řetězení myšlenek – asociace. Tím ponechávají textu možnost rozletu – neuzavírají jej do předem stanovených mantinelů (přestože i oni jsou omezeni mantinely asociačními a jazykovými) Většinou příliš nepromýšlejí a berou, co sám text, prostřednictvím podvědomí, průběžně nabízí, aniž by se v něm při psaní výrazněji vraceli. Přeneseně řečeno; lezou po žebříku, na němž, v ideálním stavu, s každým dalším krokem přibývají špricle, na rozdíl od prvních, kteří se vstupem na každou další špricli zkoumají její pevnost. První stavějí žebřík pevný – robusní, s jasně stanovenou výškou, po němž se leze přímo. Druzí stlučou množství žebříků, vratkých – s nimiž vítr povlává ode zdi ke zdi. Vzdálenost oněch zdí je pak dána rozhledem, jež daný žebřík umožňuje.

Autora zuzuzu jsem si hned po přečtení první básně sbírky Hodiny podlých luhů operativně zařadil do druhé skupiny – a nutno říci, že mi v ní, ovšem s častým přetékáním do skupiny první (Průrva v kuse), zůstal až do jejího konce.
Autor se poměrně šikovně vyhýbá zdůrazňování funkce, a přestože by nebylo patřičné, aby byl spojován s odkazem surrealismu, většině jeho textů se nevyhýbá určitá automatičnost. Není v nich primárně rozhodující předem určený záměr – rozvíjejí se samospádem – nebo svou (často promyšlenou) nahodilostí na samospád odkazují. Může se zdát, že autor spoléhá na náhodu – ale to není zdaleka celá pravda. V básních se objevují pasáže, které mají evidentní zpětnou vazbu, i když prakticky vždy zastřenou – jakoby mimochodem se vynořující. Důležitý prvek, který jeho texty odpoutává od tradičního surrealistického nevědomí je sdělnost. Autor se vždy, více, či méně, dotýká konkrétního „prožitku“ (jeho původu, podstaty a účelu), který je místy kamuflován snovou vizí – jež však slouží jako prostředek pro nepřímé vyjádření jsoucna – a je ve své podstatě konkrétní „protrhl jsem kovovou přehradu protrhl jsem ji tak že jsem zatlačil na vodu“. Jeho texty jsou vzletné, ovšem s všudypřítomnou pachutí přítomnosti reálného světa „o slova nestojím se slovy se nespokojím slova za která se slepý schová“[…] „jak můžu říct láska když se neslyším“[…] „Bůh se ztratil a tak našli slova“ […] „můžu říct láska i když to slovo nevidím“ […]. Autor sebou přesto nenechá cloumat nejistotou. Jeho básně vyznívají jednoznačně – a přestože svým charakterem může dílo působit metafyzicky, osobně mám za to, že metafyzika hraje jen část role – je rozhazována všude, ale je zastřena asociačními ruchy. Věci jsou předkládány tak, jako by byly trvalé, a přestože naoko působí dojmem průběžnosti, jsou ve své podstatě nepohnuté. Autor si ani na okamžik nepřestává uvědomovat sám sebe a rozhodně nepatří mezi básníky idealisty. Dívá se spíše zevnitř ven nebo radši zůstává jen uvnitř – věci vnější používá častěji jako prostředek pro expozici vnitřního. Nepatří mezi básníky, kteří by se opájeli okolním světem a v závislosti na tom nepůsobí primárně skrze obrazy – upřednostňuje duši „svojí hrůze nepřidám kde končí tam i začíná já jsem holka nevinná kde končí tam i skončí ráno se uvidím zvenčí“. Nezanedbatelným prvkem je i sexualita, přestože se sbírkou protahuje vlastně jen mimochodem – není na ní okatě stavěno – v mnoha pasážích je poměrně intenzivní. Dobře patrná je i skutečnost, že autor netrpí „syndromem“ dokonalosti formy – tu využívá více ve smyslu hračky – nebojí se psát – napsat a ponechat. Někdy tím navozuje dojem přesvědčivosti a překvapuje zajímavými obraty, jako např. v básni Máchnutí „očima unikám krku tvých řas“ […] „stín který nahodil vítr“, poměrně často ovšem působí dojmem přehnanosti – alogičnosti, nebo možná vazbami jejichž nahlédnutí vyžaduje pohled v určité rovině „má nová ňadra mají pruh přes oba boby“. Nedá se ani v nejmenším předpokládat, že by autor vycházel vstříc čtenáři. Naopak čtenář je stavěn do pozice náhodného kolemjdoucího, který nic nedostane zadarmo. Obecná povědomost autora nesvazuje – nehodlá se jí zatěžovat „achilleus svou želvu nikdy nedohoní budou-li se dívat mufloni“. Charakteristickým znakem autora je jeho jistota – nepřipouští možnost polemiky – říká co chce a říká to tak jak chce – a provokativnost. Není totiž pochyb, že rýmy, aplikované na bázi otrockého souzvuku posledních slabik (kůň-tůň, objímá-dojímá, záclonky-clonky) jsou záměrné (nikoli plánované) a zakomponované do textu tak, aby čtenáře spíš vytrhly, než rytmicky ukolébávaly – svým způsobem je tak aktivována jeho pozornost na následující pasáž, která je zpravidla formálně diametrálně odlišná. Ona zmiňovaná jakási (ať bezděčná, či záměrná) formální „odfláknutost“ jdoucí ruku v ruce se značnou mírou bezprecedentnosti (i když se v průběhu čtení samozřejmě vynořují jména jiných autorů), spolu s jazykovými a imaginárními hrátkami dává sbírce punc osobitosti, nepředpokládatelnosti a dost možná i nedohlédnutelnosti. Přestože slabší stránkou textů zůstávají jejich závěry, které jakoby násilně zastavují rozeběhnutý text a snaží se ho v závěru opatřit pointou, jež je kolikrát o několik řádů přímočařejší, než vlastní báseň, celek tím zas tak výrazně netrpí.
Sbírka by se měla číst pomalu a co možná nejvícekrát. Lze ji přijímat různými způsoby, nelze ji vyčerpat do dna, těžko ji lze přirovnat ke sbírce jiného autora – jde si svým směrem. Netváří se „vskutku poeticky“ a hlavně nepodlézá čtenáři.

---