Jak nám byla hrozná zima! ( Povídka od Luboše Kemrně )

Ahoj moji kamarádi. Váš oblíbený myslivec Luboš je opět zde a má připravenou další povídanku z jeho života. Ta dnešní nebude veselá.
On za mnou včera přišel Láďa a přinesl necky. A řekl: Luboši, ty pardále, já ti mám nápad nad nápady!
A já na to: Láďo, nepovídej! Co to bude?
A Láďa povídá: Jak nemrzne a není žádná opravdová zima, tak nezamrznul ten Vojtíškův rybník, víš? Chytneme si kapra a uděláme si ho na černo!
Já jsem měl radost, že mám tak chytrého kamaráda! kdo by neměl? Šel jsem na půdu a vzal: provázek, korkový špunt, háček na stromeček. Pak jsem si z televize půjčil anténu. No a z toho všeho jsem zrobil prut. Pak jsem se ošatil. Vzal jsem si: ponožky, dlouhou pánskou spodničku, nátělník, svetr, na to ještě jeden svetr (byl vítr) a na nohy kalhoty. A bylo. A šli jsme. A pak mě napadlo proč má Láďa ty necky.
A Láďa: No to bude jako loď, víš? Pojedeme do středu rybníka, tam bývají ty největší kusy!
A já na to: Láďo, ty jsi ale hlava pomazaná!
Došli jsme k rybníku. Všude moc bláta. Ale opravdu hodně moc, víc než si představujete. To jak tady pršelo. Hrozně moc bláta. Jo a teď mě ještě napadlo, že jsem si vzal čepici, než jsme šli! Kulicha, ale bez bambule.
A já povídám: Ty, Láďíku, jak se vůbec dostaneme k vodě, když je kolem tolik bláta?
A Láďa na to: Musíme rychle běžet ke břehu. Když po tom blátě  rychle přeběhneme, Lubo, tak se do něj nebudeme propadat, víš?
Tak jsme se oba s neckami rozeběhli a hurá, byli jsme u břehu. Je opravdu chytrý, ten Láďa! Akorát jak jsem běžel, tak nejdřív v blátě zůstala levá holínka, potom pravá holínka, potom levá ponožka a nakonec pravá ponožka. Ale kalhoty nám zůstaly, tak jsem byl rád.
Tak jsme byli u břehu a Láďa položil na vodu necky a Luboši, pojď, nasedej, parník! Tak jsme si oba vlezli do necek a Láďa nás odšťouchnul od břehu nohou. A jeli jsme a dojeli jsme až do středu rybníka.
A já povídám: Tak jdeme na toho kapra.
A Láda: Tak vyndej návnadu ty můj starý kamaráde.
A já na to: Jejdanánku, Láďo, nemám!
A Láďa: No, ještě že tady mám tohle.
Sáhnul do kapsy a vytáhnul krajíc chleba se salámem. No jéje! Chtěl jsem ho vzít do ruky, ale ona nám ta svačina, chudák, spadla do vody. No nevadí. Láďa se zasmál a řekl, že to nevadí, že zítra budeme chytřejší a že teď raději zase pojedeme domů.
Jenže nějak to nešlo. Neměli jsme pádlo. Nejeli jsme.
A Láďa pořád říkal: neboj se, Luboši. za chvíli zafouká vítr a naše necky se rozjedou ke břehu a bude.
Ale vítr pořád nějak nefoukal. A v neckách bylo najednou hrozně málo místa. A pořád ho ubývalo. A taky byla hrozná zima.
Naštěstí večer, když už byla tma, šel kolem takový hodný pán se psem a zavolal pana Vojtíška, tak jsem se nakonec přeci jenom dostal domů.
Brzo zase pojedeme na ryby. Už to mám vymyšlené! Víte jak jsem vám psal o tom kole s motorem? Tak ten motor přiděláme k těm našim neckám. Ale pořád ještě nemám tu dvě stě metrů dlouhou šňůru, tak ji zítra zajdu koupit do města. Ráno jede v sedm hodin autobus, ženský z vesnice pojedou pro drůbky, tak se k nim přidám.
Tak se mějte krásně a nezlobte, děti!
Váš Luboš!

---