Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Stříbrné blues

04. 03. 2008
16
46
3780
Autor
crayfish

2008

Zapálil si cigaretu. Pozoroval modrý proužek dýmu; ve světle zapadajícího slunce přes okno kreslil posmutnělé siluety postav, které tu už nejsou. Neměl bych tak moc kouřit, pomyslel si.
To album s fotkama hledal dlouho. Marná sláva, oči už tolik neslouží. A prsty taky nejsou tak hbité, jako dřív. Jen hlava bohužel pořád jede na plný výkon.
Pivo jen zasyčelo, když ho nacvičeným pohybem otevřel. Vždycky měl radši lahvové než točené. Nalil si plnou skleničku a otevřel album na první straně.
Vzpomínky; zvláštní směs lítosti a bláznivé radosti. Tohle všechno už jsem prožil, tohle mi už nikdo nikdy nevezme.
Život smrsknutý do několika desítek zažloutlých zmačkaných černobílých fotek.
Díval se sám na sebe, sedmdesátiletý na osmnáctiletého. Frajírek s čertovskýma očima a šibalským úsměvem, opřený o stařičkou Jawu 250.

Měl jsem tehdy první motorku ve vesnici. Všechny holky se vyhrnuly na náves, když jsem ten prskolet vytáhl z garáže. Všechny se chtěly svézt, jen jedna ne. Ta nejhezčí. Madlenka. Měla krásné veliké hnědé oči a uštěpačnou, pěkně prořízlou pusu.
Roky jsem po ní koukal a ona to nejspíš ani netušila.
„Proč sis mě vlastně vzala?“ zeptal jsem se jí po letech.
„Ty sis vzal mě,“ odpověděla. „Ukecals mě. To ti vždycky šlo.“
Hrál jsem krásně na housle, proto jsi mě chtěla.“
„Kdyby ses pořád jenom nevytahoval,“ řekla.

Napil jsem se piva. Nic se nezměnilo, život je pořád stejný, jen pomalejší. Nebo rychlejší - to záleží na tom, ze které strany se na to díváme. Ubíhá čím dál rychleji, cválá jako splašený kůň a ani se nenadějeme a bude konec. To si víc a víc uvědomujeme.
Všechny chyby už jsme udělali, teď je jen hodnotíme.
Možná jsem nemusel bývat takový pruďas. Víc dávat najevo lásku, nepředpokládat, že to na mně přece musí být vidět. Nemusel jsem si myslet, že všechno na světě zvládnu nejlíp sám.
Samé samozřejmosti, které v žádném případě nejsou samozřejmé.
Lidé jsou divná stvoření. Nikdy nevíte dopředu, jak se zachovají. A hlavně nevíte, jak se zachováte sám.

V dubnu 1945 jsem byl nuceně nasazený v továrně na munici nedaleko Frankfurtu. Jak jinak, Těšínsko tenkrát patřilo k Říši. A dopisy, které jsem psal Madlence domů, se najednou začaly vracet s razítkem "Fronta - Nedoručeno". Utekl jsem za ní, to je přece jasný. První pusu jsme si dali čtrnáct dní předtím, než jsem odjel.
Tři dny skrývání, utíkání, bezmocného svíravého strachu. Za útěk bylo samozřejmě zastřelení na místě. A pak najednou malá vesnička, za ní les, hranice a domov. 
Když jsem jí to později vyprávěl, smála se. Už tě vidím, jak se plížíš přes hranici. Zrovna ty.
Nevěděl jsem, jak se přes ni mám dostat. A jak jsem tam tak stál na dohled vesnice, šel kolem malej vykulenej kluk. Prej, co hledám. Táta mu umíral na zápal plic, vrátil se rozstřílenej z ruský fronty. Dal jsem mu tenkrát pomeranč. Tomu klukovi.“
„Kde bys tam tak asi vzal pomeranč,“ řekla. „Dobře si na tu bídu pamatuju. Aspoň nelži.“
„Náhodou, vyměnil jsem ho v Plzni na nádraží s jedním ajznboňákem. Chtěl jsem se dostat do vlaku na Moravu, ale zrovna tam stála gestapácká hlídka. Zatáhl mě do průjezdu, na poslední chvíli. Dostal mě do dalšího vlaku, nádražácká uniforma na Němce platila. Dobře jsem udělal. Ten první vlak rozbombardovaly americký letadla, převážel munici a zbraně. Několik hodin jsme pak čekali v polích, než odklidili trosky.
No a když jsem se s ním loučil, dal jsem mu pár cigaret. A on mně pomeranč. Výhodnej obchod,“ zasmál jsem se.
„Takže ty, zrovna ty jsi vyměnil cigarety za pomeranč, jo? To mi povídej.“
„Jel jsem přece domů. Za tebou.“
Zase kecáš. Sotva jsme se znali.

Největší svině vám kolikrát zachrání život a pak vás podrazí kámoš, který se s vámi na nucených pracích měsíce dělil o poslední cigára.
Ale není to hlavně proto, že jsem špatný já?
Můžu za to, že jsem takový, jaký jsem? Že vylítnu a řeknu něco, čeho za pár vteřin lituju? 
Nemyslel jsem si o sobě náhodou celý život, že jsem nezkrotný ďábel, kterému neodolá žádná ženská sukně? Nedělalo mi dobře, že jsem se oženil s nejkrásnější holkou z vesnice? Za kterou jezdili kluci z širokého okolí?
Mít nejvíc nebo dávat nejvíc?

Dovolená v Bulharsku. Měla už bříško. Teda, do šestého týdne těhotenství vám bříško zrovna moc nenaroste, ale já si ho jen tak představoval. „Kope,“ volal jsem nadšeně. „Cítím to!“
Leželi jsme na pláži. Vzduch byl slaný, horký a voňavý. Kolem chodili prodavači zmrzliny a suvenýrů vyrobených z mušlí a mořských koníků.
„Neřvi tady,“ řekla a pohladila mě po vlasech.
„Proč ne?“ odpověděl jsem. „Ať to každej ví!“ Pak jsem se zvedl z deky a zavolal do hukotu mořských vln a brebentění bulharských, maďarských, východoněmeckých a českých rodinek: „Kope! Náš malej prcek kope!“ a smál se na celé kolo.
„Jako malej,“ odtušila. Ale nic víc neřekla. Už věděla, jakého blázna má doma. A vlastně na to byla pyšná.
Možná.

Mé děti, kterým jsem před pětatřiceti lety kupoval první penály a aktovky do školy, vychovali další tvorečky.
Co je víc?
Za pár let umřu. Ale mé tělo tady bude dál, v těch malých tvorečcích. V Natálce a Tadeáškovi. Kteří budou lepší než já. Kteří se jednou zamilujou. Nebo jenom potkají toho, kdo jim bude nejvíc vyhovovat. Budou kupovat další aktovky a penály a myslet si, že svět se točí jen kvůli nim. Vůbec si nebudou připadat jako mravenečci, jako kolečka v nekonečném soukolí. Budou vítězové ve hře na život. A čím déle jim to vydrží, tím líp.

Tadeáškovi bylo tehdy patnáct. Holka, které psal zamilovaný básničky, mu řekla, že s ním na rande jít nechce. Konec světa, to je jasný. Nejhorší den v životě.
„Vzpomínáš, jak jsem ti vyprávěl o tý vesnici u hranice?“ zeptal jsem se ho radši. Dědovy historky z války ho vždycky bavily.
„Jasně. Ten vykulenej kluk,“ usmál se Taddy. Tak mu říkali ostatní puberťáci na gymplu.
„Tak ten desetiletej prcek mě přes tu hranici nakonec převedl. Znal cestu, chytráček jeden malej.“
„Vidíš. Měli jste štěstí.“
„Jenže my pak narazili v lese na německou hlídku. Už na naší straně. Zpanikařili jsme a začali utíkat, každej na jinou stranu. A toho kluka, představ si to, zastřelili.“
Jak se říká mému malému Taddymu, že aby na světě mohl být, musel někdo jiný umřít?
„Byl tak malej, a přitom tak statečnej,“ řekl jsem a hlas se mi zadrhl. To jsem v plánu neměl.
„Chtěl jsem tenkrát domů, nic pro mě nebylo důležitější,“ řekl jsem, jako bych se omlouval.
„Musel tam přece chodit často, když znal cestu. Nemůžeš za to.“
Přikývl jsem. „Tohle si říkám taky. Ale nepomáhá to.“

Natáhl jsem se pro další pivo, zapálil si další cigaretu, otočil další list. 
Tadeášek ve svém prvním kajaku. Mohlo mu být tak šest let. Kdo ví, po kom zdědil lásku k vodě, po mně teda ne.
Natálka na Puškinově památníku. Recitovala rusky báseň o lišce a zajíčkovi. Nevyhrála, byla druhá. Ale už tenkrát měl chytrá kukadla a pěkně prořízlou pusinku. Po babičce, po mý Madlence zlatý milovaný.
Jsem strom, napadlo mě najednou. Jsem kořen, ze kterýho všechno vyrůstá. Já a moje Madlenka. Nad námi jsou větve a úplně nahoře pučící výhonky. Natálka a Tadeášek. Křehké výhonky, které zabije první jarní mrazík. A ty choulostivé výhonky se zanedlouho stanou kořeny. Vznikne další strom.
Ten stejný.

„Pojď mi pomoct!“ zavolala babička z kuchyně. „Potřebuju naloupat brambory.“
Zavolala by.

46 názorů

clovrdik
23. 08. 2008
Dát tip
je to dobře napsaný, dost uvěřitelný ...; takový myšlenky člověk fakt asi má ... TIP !

Lakrov
18. 04. 2008
Dát tip
Nechtělo se mi to předtím tak rozpitvávat -- ani to neumím --, ale asi dost záleží na kontextu, okolnostech a jak se ukazuje taky na čtenářích. Nejhorší jsou čtenáři s ambicemi něco sami napsat (jako já, třeba :-) ) Když postupuješ (jak ses zmiňoval a jak je obvyklé) vždy podle podobného schématu, může to být považováno za styl, nebo za 'klišé'. Záleží na tom, jestli se líbíš, nebo nelíbíš. Mě se líbíš -- tedy to co píšeš --, ale jak vidíš, odborná veřejnost je jiného názoru. Hodně štěstí přeji; víc Ti pomoci nemohu.

crayfish
18. 04. 2008
Dát tip
Není to vymezení spíš pocitové? Když si vezmu třeba klišé: poprvé byl nějaký postup originální, podruhé taky. Pak ještě třeba desetkrát... a najednou to bylo klišé. Nejdřív pro superintelektuály, pak pro ty normální, pak pro širší čtenářskou obec, nakonec pro všechny. Kde jsou ty hranice? Stanovit asi nejdou a každý čtenář bude podle míry své erudovanosti a čtenářské zkušenosti pociťovat jako klišé něco jiného. Kýč, to je něco podobného. A že píšu pateticky, mě pěkně sere. :-)

Lakrov
18. 04. 2008
Dát tip
> smiřme se hold s tím, že přesné vymezení neexistuje hold nebo holt :-)

domin.go
18. 04. 2008
Dát tip
jenom bych doplnil, že kýčovitý úvod v tomto textu JE tvůj případ ,)) jinak na toto téma se tu cca každý měsíc objevuje nová diskuse a pokaždé naprosto bez výsledku - smiřme se hold s tím, že přesné vymezení neexistuje a záleží na subjektivním pocitu

Lakrov
18. 04. 2008
Dát tip
Tahle dvě slova (kýč a klišé) většinou nepoužívám. Tady to bylo výjimečně a ne kvůli dojmu z Tvého textu, ale kvůli dalším komentujícím, kteří jiné cizí slovo (patos) použili (a jak se ukázalo, omylem). Slova kýč a klišé většinou nepoužívám. Obě mají nejasné vymezení a zápornou polaritu. Označit jimi něčí výtvor považuji spíš za sprosté. Nemám potřebu komentovat všechno, co přečtu, nebo dokonce nedočtu. Ale Ty se ptáš na význam těch slov (nebo na můj názor na jejich význam) Kýč je něco, co je tak běžně užívané, že to získalo téměř 'pravidelné rozměry', podle kterých by se to dalo vyrábět ve fabrice. Slovo kýč popisuje obvykle spíš celek, celý výtvor, ale použije-li se jako přídavné jméno (kýčovitý), může občas popisovat jen části toho výtvoru ('kýčovitý úvod' -- to není tvůj případ :-) ) Lépe je kýč rozpoznatelný snad v výtvarném umění. Klišé se týká spíš použitého postupu, cesty k výsledku, schématu, podle kterého spojuješ jednotlivé součástky... Je-li takové schéma z výsledku příliš patrné (třeba proto, že je často užívané) lze to asi označit za klišé. Toť můj názor. Jiní Ti to vysvětlí líp (někde něco nagooglujou :-) ).

crayfish
17. 04. 2008
Dát tip
avi

crayfish
17. 04. 2008
Dát tip
Asi jo. A asi sami víte, jak to s psaním je. Je pravda, že začátek jsem psal naposledy. Takže mám nejspíš problém. :-) Ale přece jen, domin.go, Lakrov: co je to kýč? Co je to klišé? Intuitivně to vnímáme všichni zhruba stejně. Zkuste mi tyto pojmy, prosím, definovat. Po svém. Jako umělci. Jako ti, kteří píšou. Díky!

domin.go
17. 04. 2008
Dát tip
lakrov - ano, takhle jsem to myslel ,)

Lakrov
17. 04. 2008
Dát tip
Pro domin.go > první dva řádky jsou neskutečně patetické Takžes chtěl zřejmě napsat, že první dva řádky se ti zdají kýčovité, nebo že obsahují určitá klišé (máme-li zabředávat hlouběji do czích výrazů :-). Teď už Ti rozumím. Slovo 'patetické' mě mátlo. A zřejmě nejen mě, když se o tenhle Tvůj názor později někdo opřel.

Korála
30. 03. 2008
Dát tip
Tyjo, krásně nostalgický. Nejvíc se mi líbily ty části kurzívou, ale to je asi jasný. Je to fakticky supr. Tipec

Winter
30. 03. 2008
Dát tip
Ne, nesedlo mi, příliš doslovnosti, příliš sázky na jistotu. Všechny filozofující pasáže jsou naprosto strašlivé, protože se, z méhoi úhlu pohledu, berou jaksi moc vážně, coby životní mantry, což možná i jsou, ale ne každý čtenář je na tohle zvědavý, ono mě tak napadá, že takové doslovné filozofování bez postraních úmyslů (tzn. bez humoru, bez ironie, bez. sarkasmu) skončí vždy buďto jako kýč nebo jako Kundera (jestli to není jedno a to samé), což tvrdím jako člověk, který se patetičnem zabývá už nějaký ten rok. Holt cítím to jako domi.go. Ale z nějaského neznámého důvodu mě to bavilo číst.

Vážně moc hezké....krásně se to čte:)*

jejda, mám ráda takové povídání, sentimentální vzpomínky, které se chvílemi mění v hlubší zamyšlení nad smyslem života a jeho pokračování, láska k bližnímu, je to dobré téma a mně se líbí i zpracování, taky ráda střídám děje v čase, přijde mi to napínavější, díky za avízo, vybrat dobré dílo v té změti všech obdivovaných a rádobyvtipných miniatur je někdy opravdu těžké

Lakrov má občas šílené nápady poslat na jedno dílo stádo bůvolů, takže jsem tu. Mám výhodu (snad), že jsem se nejdřív pustila do komentářů pod dílem. Vaše čilá korespondence mi připomínala vzkazy na lednici...otázka, aby druhý vnímal, že to není jen monolog, který vypouštíme druhým uchem ven. Podle mě nás šíleně ubijí závazek, který bych shrnula pod "přidat vlastní názor - kritiku". Vaše komunikace byla konkrétní, jasná, plodná. Je tu víc autorů (každý suplujeme v jedné osobě autora i čtenáře, musíme měnit naše vidění), to bez debat, proto musíme jakožto autoři o sobě dát vědět světu. A ten názor a kritika nás tlačí do nepřirozených poloh, abychom o díle mluvili, diskutovali. Můj příklad: dost si dávám majzla, abych teď nenapsala nějakou...ehm. A ta situace, kdy už čteme, chceme něco napsat, tak přistupujeme k dílu apriori s tím, že něco hledáme. Prostě si říkáme, ano, čteme a tedy něco napíšeme - líbilo, nelíbilo a pak co. Kritiku tu vnímám dost často jako kritiku negativní s tím, že neposuzujeme celek a co nám dílo dává, v kontextu jiných děl, jiných děl autora. Prostě se zakousneme a rvem tu jednu věc, že je to pro nás důležité. Není. Jen jsme pyšní, že jsme to našli, proto se nechceme myšlenky vzdát. Dám se za příklad: četla jsem a říkala si, že mi vadí ty kurzívní části, cosi kdesi o plynutí, někdo zmínil kostrbatost. A říkala si dál: já mu to vytmavím! Jenže,...po přečtení mi tenhle argument padl, proč něco vytýkat, když to tak autor zjevně chtěl, dává to smysl a i přes prvotní pocit o kostrbatosti, se dílo nezakuckává. Prostě je to jeho konstrukce a když to tak brát nebudu, popírám tím autorovy záměry a tvořím si sama svou ideu. Tvorečky, srdíčka a lásečky nebrat. :)*

Marcela.K.
29. 03. 2008
Dát tip
Vadí mi trochu taková kostrbatost v textu...třeba hned na začátku, kde není rozlišeno, co říká "vypravěč" a co si myslí děda...pak i ty rozhovory s Madlenkou, ale to by jistě šlo vylepšit nejen graficky. Jinak určitě poutavé vyprávění a za ty krásný hnědý oči tip ;-))

Marcela.K.
29. 03. 2008
Dát tip
Vadí mi trochu taková kostrbatost v textu...třeba hned na začátku, kde není rozlišeno, co říká "vypravěč" a co si myslí děda...pak i ty rozhovory s Madlenkou, ale to by jistě šlo vylepšit nejen graficky. Jinak určitě poutavé vyprávění a za ty krásný hnědý oči tip ;-))

domin.go
29. 03. 2008
Dát tip
rozumím ti, za sebe bych možná doplnil, že mi vadilo příliš filozofujících vět - text se tak odvrací od příběhu až někam k úvaze, což je žánr, ve kterém není autor ani zdaleka tak silný /to je ovšem jen můj předpoklad/

Lakrov
29. 03. 2008
Dát tip
MysľIm, že mě zaujal předevšim ten časový záběr. Pokud se někdo (kdo se vciťuje do sedmdesátníka) pustí do vzpomínání, může být trocha patosu na místě. Ale vůbec netvrdím, že souhlasím se stylizací všech vět. Díla, zveřejněná na písmáku, se nevyznačují přilišným zráním a korekturami, takže se (občas) nenechávám odradit prvními několika větami. Prosté mi přišlo, že vedle téch panenských sebevražd, hrdinských eposů a rádobydrňáctví tu (na poli prózy) něco podbného možná ještě nebylo. Občas se zabývám spíš smyslem díla (co vedlo autora k napsání), než vzniklou náladou a stavbou vět a vším tím, čemu nerozumím. Tady shledávám cosi jako věčnost, představovanou předáváním informací (nejen genetických :-) ) z generace na generaci. Jindy mi 'příběhy z války' spíš vadí, protože si myslím, že jsou použity účelově, pro navození hrůzy. Tady mi to připadá jiné.

domin.go
29. 03. 2008
Dát tip
vím, že jsi citlivý autor, ale tohle už je opravdu moc první dva řádky jsou neskutečně patetické, a bohužel tím určují ráz celého díla nevím proč, povídka na mě působí prázdně, populisticky, ubrečeně tady jsi to s tím láskyplným filozofováním zkrátka přepálil avi zpátky,zajímá mě názor

Lakrov
29. 03. 2008
Dát tip
Jsem tu zpátky. Udivuje mě, že takhle citlivě napsanou věc ochutnalo tak málo čtenářů. Snad je to věkovým průměrem zdejších literárních nahlížeců a pokušitelů. Mám nápad, jak jejich počet zvýšit, ale kdo ví, jak to dopadne... Je nádherné, když se takovýhle průřez třemi generacemi povede vměstnat na čtyři stránky. A několik hezkých nápadů/myšlenek mě zaujalo. Nejvíc asi: ...pomalejší. Nebo rychlejší - to záleží na tom, ze které strany se na to díváme... Pár slov nebo slovních spojení mě v textu vyrušilo: ...skleničku... (nesedí mi tam ta zdrobnělina, 'sklenici' by znělo lépe) ...smrsknutý... (nevím, proč mi připadá, že to slovo působí vulgárně) ...čím dál rychleji... (použít jiné synonymum pro 'rychleji'; totéž slovo se vyskytuje v předchozí větě: (pomalejší. Nebo rychlejší - to záleží...) ...Víc dávat najevo lásku, nepředpokládat... (vzhledem k ostatnímu textu působí tahle pasáž trochu strojeně) Vidím, že víc nadávám, než chválím, ale původní záměr a přetrvávající nálada jsou zcela opačného charakteru (než nadávání). Napsal(a)s (podívám se, já si ty nicky tězko pamatuju) nádhernou povídku. Snad trochu do smutna laděnou, ale to vyústění v průmět do dalších generací tomu všemu dává jakýsi punc věčnosti. Snad i tenhle text (nebo možná jeho upravená verse) chvíli vydrží. Dík, Tip a rozhlas.

Háber
28. 03. 2008
Dát tip
jéje, akoby som čítal rozhovory moje so ženou - ukecal si ma - a nevytahuj sa - asi sme všetci autori rovnako postihnutí... ale inak krásne rozprávanie***

bestye
26. 03. 2008
Dát tip
musela jsem se podívat, kolik Ti vlastně je :c) na to, že jsi tak mladý - máš některé skvělé postřehy - chyby jsme už udělali, teď je hodnotíme - a právě proto, že jsi tak mladý mi v dílku chybí ta pravá stařecká hořkost a nebo naopak jiskrný optimismus. Ale to je jen moje subjektivní vidění dílka, které je napsáno moc dobře, a ke kterému se budu ráda vracet :c)*

crayfish
14. 03. 2008
Dát tip
To je přesně ono. Teď jsem se o tom bavil s kamarádem, spisovatelem, kterého sice znáš, ale nechci ho (radši veřejně) jmenovat. :-) Písmák jako celek je určitý fenomén, který stojí za zaznamenání. Je ale přínosný umělecky?? Rozhodně je to výhodné v tom, že pochytíš zákonitosti šoubyznysu. Chceš, aby se o tobě vědělo? Ukazuj se, provokuj, buď neotřelý. Píšeš věci, které za něco stojí? Návštěvnost bude menší, ale bude. Písmenka proniknou, kam mají. Blesk versus Mladá fronta versus Reflex. Třeba. Ani jeden z těch plátků nemusím, každý je svým způsobem extrémní a populistický ke své skupině čtenářů. Každý z nich si na něco hraje. Naučil jsem se na Písmáku orientovat. Líbiví šprýmaři s velkou aktivitou mají nadprůměr, stejně jako místní celebritky, "místní" z hlediska intelektuální kombinatoriky. To kvůli rozlehlosti tohohle segmentu na Písmáku. Já hledám písmáky s cca deseti tipy na dílo. Dlouhodobě opravdu odpovídá, že tihle mi budou vyhovovat, budou moje krevní skupina. A krevní skupina všech šílených básníků a spisovatelů, kteří ještě třeba neví, že žijí pro psaní, že je to hlavní smysl jejich existence. Aby něco zbylo, aby se za čas zase něco mohlo číst a tisknout. A nebo to ví, ale na rozdíl od kombinatoriků tomu nevěří, protože základním principem talentu je pochybnost, že ho mají. To, co se děje na Písmáku, je malinko grafomanský. Skláním se před nimi, mají jednu vlastnost, která mi chybí: nechrlím. Pro vydavatele problém. Co pro literaturu? :-) Mimochodem - básník je dobrý slovo, spisovatel naopak hrozný. Čím třeba nahradit výstižné anglické writer? Písmákem? Pisálkem? Literátem? Čím jiným?

crayfish
14. 03. 2008
Dát tip
To si zase myslím, že je docela normální. Jsou básníci, kteří skrze poezii nahlíží na svět, jinak to neumí, nechtějí umět. To je úplně v pořádku, díkybohu za ně. Například Václav Hrabě napsal jedinou novelku Horečka, a ta trpí snad všemi řemeslnými neduhy začínajícího nevypsaného povídkáře. A jeho básně jsou přitom naprosto výjimečné, i v kontextu dejme tomu 20. století. A pak jsou takoví, kteří se přes poezii dopíšou k próze. Na začátku psaveckého vývoje musí být obrovský přetlak emocí a slov, ze kterého se pak spisovatel zrodí. Je to jeho motor, velký třesk. Nevím, kolik ti je, :-) básnická fáze podle mě u těchto lidí končí kolem pětadvaceti. Proto se těším na tvé prózy. Na Písmáku mi vadí (zase to musím napsat, ach jo :-) ) takový zvláštní jev, že je tady ohromné množství intelektuálních kombinatoriků. Jsou to lidé, u kterých intelekt těžce válcuje emoce. Rádi píšou, mají rádi poezii, uchopí ji po svém rozumově kombinatorickém způsobu. A protože je jich hodně, vzájemně se jim to líbí. A to je zase všechny povzbuzuje v psaní. Dají se často poznat i podle počtu děl. Docela by mě zajímala srovnávací studie na téma "Průměrný počet napsaných děl za měsíc na autora: světová literatura posledních tří století" versus "Průměrný počet napsaných děl za měsíc na autora: Písmák." Mají poezii teoreticky dokonale zvládnutou, mají na Písmáku stovky obdivovatelů, stovky čtenářů. Otázka pak zní: JE TO DOBŘE NEBO ŠPATNĚ??? :-)

crayfish
13. 03. 2008
Dát tip
No, báseň můžeš interpretovat mnoha způsoby, jako čtenář i jako kritik. V próze jsou mantinely užší. Rozlišoval bych literárnost textu a dramaturgickou stavbu. Někdo umí to, jiný ono, ale u největších spisovatelů se to spojí v jedinečný tvar, kvůli kterému si lidi jeho knihy kupují. Dám příklad. Jáchym Topol, Michal Viewegh, Arnošt Lustig. Topol je mistr slova a myšlenky, Viewegh mistr příběhu. (Rád bych napsal, že i mistr postav, ale to bych mluvil jen o Vybíjené. :-) ) U obou mi trochu něco chybí, u každého něco jiného. A pak je tady Lustig. :-) Všechny tyhle věci jsou ale daleko intuitivnější, než hodnocení poezie. Když už ne z hlediska tvorby, tak určitě pro čtenáře/kritika. To, že je na Písmáku tisícovka básníků na padesát prozaiků, by taky vydalo na speciální sociologickou studii. :-)

crayfish
13. 03. 2008
Dát tip
Michael.Alexa: Díky za kontakt! Co se týká toho, co se víc drbe v kritikách - máš sice pravdu, že poznámek typu "bez pointy", "průhledné" atd. jdou nejčastější, ale tady jde hlavně o míru. Málokterá pomůže v dalším psaní. A o to mi jde nejvíc. Ptáš se, která (Paviáni, Blues) byla napsaná dřív? Byl nedělní večer, asi jedenáct hodin. Měl jsem nahozenou úplně debilní koncepci fejetonu o nevěrách. Byl jsem na sebe nasranej, že jsem to nechal na poslední chvíli. V hlavě se mi honily dva nápady na povídku. Pak jsem si vzpomněl na paviány na Dinchiyi, kteří nám chcali na stany, něco se mi v hlavě propojilo, pak už to šlo. Asi o půl druhý jsem měl paviány. Stál jsem na balkóně, kouřil a přemýšlel nad povídkou. Vzpomněl jsem si na dědovy příhody z války, na to, co cítím ke své holce, která je zrovna v pátém měsíci. Na to, co cítím k tomu malýmu, kterého ještě ani neznám. Někdy ve čtyři bylo hotovo. Nechal jsem to do rána uležet, dopoledne jsem si obě věci několikrát přečetl, něco upravil a odeslal. Proč nemáš rád Bunina ani Hemingwaye?

Lakrov
09. 03. 2008
Dát tip
Posílám si avízo, ať na tebe nezapomenu (musím za chvilku pryč).

crayfish
05. 03. 2008
Dát tip
Michael.Alexa: Máš pravdu, přesně o to mi jde. Asi začínám chápat, k čemu jsou kritiky dobrý (kdo by byl řekl, že tohle jednou napíšu... :-) ) Dobrý kritik totiž (možná nevědomě) odliší a rozdělí všechny aspekty díla (i v rámci kontextu jeho tvorby jako celku) na dvě složky: Za prvé tu, se kterou autor nepohne. Je holt jednou takový, jaký je, dostal určitou porci talentu a intelektu, má nějakým způsobem definovanou osobnost, ovlivňuje ho jeho jedinečná minulost. Vkus se taky nevyvíjí v příliš velkých skocích. Tuhle složku dobrý kritik nerozebírá, maximálně možná glosuje. Tahle složka je pro tvorbu zásadní, kritikou (troufám si říct, že i sebekritikou) neovlivnitelná. Kvůli ní čteme Hemingwaye nebo já nevím Bunina. Nahlížíme do jejich jedinečných hlav a baví nás to. Do týhle složky se na Písmáku nejvíc šťourá. A pak je tady druhá složka, tak trochu řemeslná. Pro prozaiky - třeba naše hra s pointou je věc, kterou si můžu dál vybrušovat. Dramaturgie textu, pznámky ke stylistice, uvěřitelnost a živost postav, humor, délka expozice a já nevím co všechno. Poznámek k této druhé složce je obecně méně - proč? Je to pracnější? Musí kritik více potlačovat ješitnost? Ty to takhle umíš a děláš - vysvětli mi to. :-) ------------ Co se týká názvu, ani vlastně nevím. Nějak mě to v průběhu psaní napadlo. Má to nějakou slouvislost s těmi poetickými představami, které to v tobě vyvolalo. Takže v pořádku. :-) Legrační je, že jsem Paviány i Blues psal skoro současně během jedné noci, každou zhruba stejně dlouhou dobu, pod tlakem uzávěrky. (dost velkým tlakem :-) ) Jedna z toho přitom vyšla neučesaně, druhá, jak píšeš, vybroušená. Proč to tak je? :-) Tvá úvaha o vazbě síly expozice charakteru na vyznívání příběhových linií (pochopil jsem to správně? :-) ) je pro mě důležitá, tyhle věci dělám intuitivně a není na škodu se nad nimi (klidně i zpětně) zamyslet. Těším se na tvé další kritiky!!

crayfish
05. 03. 2008
Dát tip
Michael.Alexa: Díky! (jako vždycky, nač se opakovat... :-) ) Ale teď bych s tebou rád otevřel diskusi na téma "předvídatelnost pointy". V poslední době se mi několikrát stalo, že jsem si přečetl kritiku pod svým psaním ve smyslu: "že Madlenka nežije, je jasný už skoro od začátku". Jenže mě to napadlo přesně v okamžiku, kdy jsem napsal řádek „Pojď mi pomoct!“ zavolala babička z kuchyně. „Potřebuju naloupat brambory.“ Dřív ne. Možná že se na něco předem podvědomě připravuju, nevím. (ale právě to bych rád věděl, protože je to špatně!) Tohle je vlastně příběh mý babičky, děda za sebe kope jen v charakteristice postavy. Pamatuju si, jak mi tohle všechno babička vyprávěla a já se opravdu jako malej třásl o svůj život, protože kdyby ji Němci chytili, zastřelili by ji. Nenarodila by se máma ani já. Všechno by se kvůli jedné chvilce ubíralo jiným směrem, s jiným obsazením hlavních rolí. :-) Dopsal jsem to, k výše uvedené větě. A pak mě napadlo, že by už tam babička nemusela být. Něco mi v hlavě docvaklo na správné místo. Zježily se mi u té představy chloupky na předloktí, tak jsem to tam dopsal. A ty mi teď říkáš, žes to věděl dřív. JAK JE TO MOŽNÝ? :-)

crayfish
04. 03. 2008
Dát tip
Muessa: Já vím. :-) * Děkuju!

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru