Útulek dělníků

         Zůstala jsem posetá vážkami z donášky na pomezí jehličí a taveného sýru. Rozhlédla se po chlebu a tvrdila, že Slunce má čtyři měsíce. Nad odbočkou bylo spousta medu a bílých slonů, kteří na mě mávali růžovými rodokapsy. Z ruky mi námořník vyčetl prach a kapky..ty, které mi visely dnes v podpaží.

         Uhranul jsi mě dvojatostí a rozpuštěnými vlasy. Oddávajíc se tisknu k propustce a cvakám zubama. Čokoláda taje v kapse. Mít rád a ráda kamaráda. Spát s tlupou hmoždířů, co mi tlačí do pusy fialové bonbóny sladké jako jelito.

         Pokloním se před sedačkou z chvojí, co mi nedovolí rozprostřít své pomačkané tělo tam, kde by se chtělo… Popadnu šedou můru a jejím prachem potřu si vrásčité čelo, protože se mi chtělo.

         Změřím si rozptyl radosti a hlasů, abych, až vyhasnu, znala otázky na odpovědi sedmi modrých kormoránů tonoucích se v kalu vysmaženého oleje ze školní jídelny.

         Probodnu nahnilý balónek z lebek umělých krokodýlů a zahrabu to všechno svinstvo k mým použitým svetrům.

         Holýma rukama pohmoždím ti tvá rozložitá játra a poposednu si kousek blíž k mokřadům. Jen aby mě neslyšel…svázal by mě s jelenem potupným lanem hořkosti a blízkostí bychom si kousali ramena a dělali si důlky do kostí…nebo možná do kořenů stromů.

         Mrkala bych pak do ohně a žvýkala ptačí trus včera naložený stejně chutně jako zelený Hermelín. Podzim by mi ocumlával oční prstence bulev a hlava by mi padala slastí z poznávaného. Vytřeštěnost ti bude k ničemu, protože jsi vyděsil lány obílí a prodloužil dobu sklizně namočených klasů…popraskané hynou ti pod prsty a nechuť ti prorůstá kůží, aby našla důvod. Utři si bradu o její čelo, ale jen proto, že se ti chtělo.

         Zamávej mi svým modrým kloboukem s červenou stonožkou nad hlavami bublajících Pudinků a zapomeň na to, jak se nám někdy chtělo.