Dědečku!

Slyším Tvůj

hlas, to šepot dubového

listí, jak

zvolna a

důstojně padá k

zemi, ano tam, tam

dolů na nafouklé zelené

žabičky a planoucí měsíční

úsměv v tváři toho krásnýho

hvězdného nebe za

noci dávných

snů a živoucích

legend. A

rozmázlý vítr stejně jako

velká tečka za tou jedinou

větou klenoucí se nad

řekou. A rolničky na

tajícím sněhu který zvolna

ztrácí svou barvu na

poli žhnoucích lampiček. Slyšel

jsem zvon kterému

puklo srdce to na

té vysoké skále. A štěkot

smečky loveckých

psů ženoucí se

cestou bez konce která je

lemována duby za tklivých

tónů nebeských

dud. Ohnivá řeka tryská z

úst spícího draka a šarlatové

slzy zalévají krvavé

růže mezi kterými pojídá

pavouček stříbrné střípky

života které jsou uchyceny v

té jeho pavučině. Prosím! Teď

ještě ne. Já Tě

miluji.