Dívka s košem

Myslim, že jsem byl trochu mimo, když jsem viděl její kalhotky. Pracovala na stupínku a potila se, protože musela každých deset vteřin přenést 4,5 kila těžký koš o půl metru doprava; trochu jsem jí překážel. Předstíral jsem, že odměřuji šířku dopravníku, na který pokládala koše, a zatím jsem sprostě čekal, až udělá krok doprava a nahne se dopředu. Styděl jsem se, ale měřil jsem dál. Myslel jsem na to, jak jsem před rokem na koleji masturboval, zatímco spolubydlič zaníceně pařil formule - kroutil volantem a dupal na pedály - a ničeho si nevšiml. Tehdy jsem na sebe byl pyšný, když jsem otevřel oči a na stole uviděl tu bílou hmotu.

"Nechápu, proč si ten koš nechytí trochu dál," řekl šéf a pak se usmál, když si všiml, proč jsem tak strnulý. Při jejích pohybech mi běhal mráz po zádech a kromě toho, že jsem si tupě opakoval šířku dopravníku, jsem cítil touhu pracovat za ní.
"Musíme vypracovat SPP," řekl šéf, protože je důsledný. Standardizovaný pracovní postup říká, co a jak mají přesně dělat. Také se tomu někdy říká handling. To záleží spíš na tom, jestli je to k nám přineseno z Faurecie nebo z Valea. Česky se tomu samozřejmě říká buzerace. Ale to patří spíš do fejetonu.

Ne přesně v této chvíli ke mně přišla Gruziňka Nika a během vysvětlování mi neznámou řečí, že je jen slabá žena a musí tahat těžké krabice a bedny a přitom dělá tisíc za hodinu (nejrychlejší slovák udělá 900), se rozplakala a já měl chuť brečet taky, protože to byla jen slabá žena a já jsem opravdu hodně empatický, co se pláče týká; tak jsem odešel. Manipulanta za osm tisíc měsíčně u nás nikdo dělat nebude. Nika šla pro další bedny. Pije jenom kumys, nejí, pracuje noční a já se nikdy nechci dozvědět, co tak strašného ji vyhnalo z domova a proč u nás dělají téměř výhradně ženy.

Kromě bezstarostného života na koleji jsem během poslední soulože myslel ještě na práci a na to, jestli má smysl, abych předstíral orgazmus. Jenže nejsem herec. Práce mě beztak tížila víc. Řekla, že jsem vydržel déle než průměrný americký pornoherec a jestli bych ji neodvezl domů. Nebral jsem to jako pochvalu a domu jsem ji odvezl. Vzpomínám na vůni její pokožky kolem klíčních kostí, než na "to ostatní", a na to, že jsem chtěl zastavit a dívat se z polí na západ slunce. Místo toho jsem šel na pivo. Teď myslím, že jsem se zamiloval. Ne do té vlhké, ale do té upocené sedmnáctky, do jejích pohybů, do kudrlinek. Do toho, že ji nemohu mít a nemusím nic předstírat.