Děti - tři tečky

Věděl jsem, že bude zle. Už když zvítězil návrh výletu na hvězdárnu. Cesta klikatá a zdlouhavá, v lese plno bodavého hmyzu a do toho všeho čtyřicetistupňová výheň. Jak se záhy ukázalo, očekávání nebyla mylná. Naopak. Když se do toho vmísilo třicet dětí ve věku šest až třináct let, nastalo období nefalšovaného „veselí“ a neutuchajícího přepočítávání.

Ihned ze startu pokusil můj rozvibrovaný nerv šestiletý Ivošek. Skočil do houští a po dobré minutě se objevil zpátky na place s třikrát tak větším klackem.

„Ivošku, polož tu větev.“

Co naplat. Marně jsem se pokoušel uspět slovy. Ivošek měl na tváři dvaceticentimetrový úsměv a pak ty oči… kdyby se jen daly popsat. No zkrátka polární záře hadr.

„Ivoši,“ hlesl jsem bezmocně, „chceš si něco udělat? Chvilku budeš šaškovat s tou větví a někomu vypíchneš oko. Pokud ne sobě.“

Plácal jsem však do větru.

Ivošek opisoval trajektorii cesty s bílou pěnou u pusy, nevynechal přitom jednu jedinou kopřivu… Každou bezcitně umlátil, každou nekompromisně roztahal od krajnice ke krajnici.

Na záda mi mezitím naskočila devítiletá Klára. Neohlášeně a s řádným rozběhem.

„Martinééééééé!“ zapištěla mi pohotově do ucha.

Nevydal jsem ani hlásku. Pravou rukou jsem si zasunul tři-čtyři vyhřezlé plotýnky a levou přerovnal přibližně padesátikilový náklad na svých zádech.

„Kláro, tohle bys neměla dělat. Ono to bolí.“

Sotva jsem vypravil z úst nepřímý apel na „výstup“, malý Ivošek mě přetáhl po prdeli dvoumetrovým klackem.

Prý mířil na kopřivu.

Potlačil jsem příval krvavých slz a svrhl Kláru na zem.

„Jsou to jen děti,“ uklidňoval jsem sám sebe. „Bít je nesmíš, fyzické tresty nepřicházejí v úvahu…“

No co…

Tak jsem zařval.

„Pusť ten zatracený klacek!!!“

Lesem se rázem rozhostilo hrobové ticho. Ivoškovo sevření povolilo, klacek upadl na zem a všem pozůstalým kopřivám se ulevilo.

            Při exkurzi hvězdárnou se nic významnějšího nepřihodilo. Vyjma třináctiletého Martínka, který málem vysklil expozice s vesmírnými kameny. Jinak pohoda. Děti si užily přibližně hodinový dokument o naší modré planetě, přičemž vedoucí si mohli alespoň na chvilku dopřát zasloužený spánek v poslední řadě.

            Avšak opravdu jen na chvilku.

            Jak jsme si záhy uvědomili, cesta tam byla pouhou předehrou. Zato cesta nazpátek – chybělo málo, aby dějiny pamatovaly další Saigon. Na scéně se objevila vždy usměvavá Sylva. Nutno podotknout, vždy zákeřně usměvavá.

            Ostatně, už když si kupovala v automatu plechovku s Colou, větřil jsem jisté potíže.

            A opravdu. Jakmile jsme orazítkovali podrážky v rozbahněné lesní cestě, už se na mě ta malá Marfuša nalepila.

            „Martinéééé, Martinééééé, Martinéééééé…“

            Zbytečně. Ač jsem si říkal, že se neotočím a že budu předstírat chvilkově hluchého vedoucího, neuspěl jsem. Každý by se otočil. Každý by kapituloval. Kór když z vás Sylva strhává oblečení a pokřikuje na celý les.

            A tak jsem se otočil a napodobil něco jako přívětivý úsměv: „Copak je, Sylvo?“

            Odměnou mi byl důvěrně známý výraz stočtyřiceticentimetrového čerta. Typický škleb, mírně obnažené tesáky a v rukou plechovka s proklatým symbiontem.

„Kde to můžu vyhodit?“

            Rozhlédl jsem se okolo sebe a shledal prostředí nevyhovujícím, co se týče možnosti zkrášlení území plechovým odpadkem.

            „Sylvo, tady těžko. Jsme v lese. A v lese se nesmí nic vyhazovat. Počkej, až bude u cesty nějaká lavička a u ní koš.“

            Dobrácká Sylva se spokojila s těmito slovy na předlouhé dvě minuty.

            A pak to přišlo zase.

            „Martiné, Martinéééé, kde to můžu vyhodit?“

            Myslím, že jsem kdesi v nitru zaslechl něco jako „Do hajzlu…“.

            Podíval jsem se na Sylvu. Opět ten úsměv. Jako kyselina mazlící se s lidskou pokožkou.

            „Posloucháš mě vůbec? Vždyť jsem ti říkal, že tady ne. Až bude po cestě nějaký koš. Je to jasné?“

            Sylva pokývala hlavou a zmizela.

            Bláhově jsem věřil, že už je po všem a že to onomu tasmánskému savci docvaklo.

            Dvě, tři minuty a byla zpátky. V plné síle, s obvyklým arzenálem a hlavně – s plechovkou v ruce.

            „Martiné, Martinéééé!“

            Nemusela dodávat nic dalšího. Plechovka překonávající odpor vzduchu při opakovaném pohybu zleva doprava a naopak – to bylo dostatečně výmluvné gesto.

            Na mém místě by zvýšil hlas každý a já nechtěl trhat partu. „Ne! Tady ne! Není tu žádný koš!“

            Bez efektu. Dítko se usmálo, vplulo do zadních řad a během nadcházející půlhodiny mě takto prokleplo ještě pětkrát.

            Měl jsem takřka slzy v očích, když jsem po této masáži zahlédl lavičku a hned vedle ní poloprázdný odpaďák.

            „Sylvo!“ vykřikl jsem samým štěstím a ukázal prstem na spásný lidský vynález. „Tady máš koš. Tady můžeš vyhodit tu plechovku!“

            Její slova mě pak definitivně dorazila. Přistoupila ke mně, zamávala mi s plechovkou před očima a pak s grácií sobě vlastní pronesla nesmrtelné: „Ještě ne, já ji nemám dopitou.“

            Ano, onoho parného odpoledne jsem v ústech podrtil hned několik stoliček.

            Abych snad nevyšel z formy, ujal se mě po návratu do tábora dvanáctiletý Adam. Psala se třetí hodina odpolední, na programu svačina a závěr celého dne takřka v připojovacím pruhu. Tehdy jsem se už stěží zmáhal na věty o více jak dvou slovech.

            „Martine?“

            „Ano…“

„Zahrajeme si vybíjenou?“

Mikroskopicky pozvednuté obočí bylo na místě. Dožvýkal jsem v ústech extrémně sladkou koblihu a pro jistotu se otázal ještě jednou: „Vybíjenou?“

„Ano,“ stál si Adam za svým.

„Teďkom?“

Stále jsem nevycházel z jistého úžasu. Dopoledne turnaj v házené, pak ve fotbale, následně enormně vysilující výlet na hvězdárnu a to dítě nemá dost.

„Jo, teď.“

„No,“ podíval jsem se na hodinky, „myslím, že dneska už ne. Za chvilku je konec a tělocvična je už uklizená.“

Adam se však nenechával odbýt.

„A zítra?“

Na okamžik jsem uvedl do provozu čoudící mozkové závity.

„Zítra? To tak maximálně jednu hru po rozcvičce. Potom jedeme do lanového centra.“

„A až se vrátíme?“

Polkl jsem a zabodl zrak do kouta. Někdy v této fázi mě začal Adam regulérně smolit.

„To už zase nestihneme. Vracíme se na závěr celého dne.“

Nastalo ticho.

Ovšemže jen chvilkové. Vždyť naděje umírá poslední a Adam – ten se rozhodně nevzdával.

„A ve čtvrtek? To budeme celý den v areálu.“

„No to budeme,“ pokýval jsem hlavou.

Adamovi tato nejednoznačná reakce postačila. Rozzářil se jako pouliční lampa po západu slunce. „Tak to si zahrajeme vybíjenou!“

Nepopírám, ta představa mě poněkud děsila. Nicméně další „Ne“ by Adam evidentně neustál a nejspíš by si omlátil hlavu o stůl.

„Dejme tomu. Na chvilku.“

„Uděláme celodenní turnaj!“

Byť psychicky rozemlet na strouhanku, zůstával jsem i nadále realistou: „No tak to nevím. Je nás málo.“

„To půjde. I když budou jenom dva týmy.“

„A to chceš hrát celý den vybíjenou??? Ve dvou mančaftech???“

Adam měl bezpochyby vlastní vesmír. Žádné A, B, nebo C. Jen jediná možnost. Vybíjená, vybíjená, vybíjená…

„Ano,“ zavrněl blahem.

„Vybíjená je úžasná hra,“ utrousil jsem ironicky.

„Nejlepší hra, co znám,“ přitakal.

Na okamžik jsem zapochyboval, jestli není Adam „tak trošku“ zvrácený a jestli jej fackování míčem neuspokojuje až příliš.

Ale budiž.

Následující den – středa – nabyl podoby souvislého dialogu mezi mnou a Adamem. Nebylo to vůbec protivné. Bavili jsme se sice pořád o vybíjené a o neskutečné promyšlenosti této geniální hry, ale se zapnutým autopilotem dokážete přežít i daleko větší zvěrstva. Jen otázka, jestli TO zítra skutečně vypukne, zazněla během výletu snad třicetkrát.

Přesto všechno – nebýt dané situace, neprozřel bych.

Po osmi hodinách povídání jsem se i já zamiloval do této maximálně vychytané hry. Vrhnout míč po Adamovi, narvat mu jej do huby a umlčet toho vybíječe aspoň na pět minut - tahle myšlenka mě stíhala celý večer.

A tak žádný div, že jsem odpočítával každičkou vteřinu. Noc nebrala konce. „Už aby bylo ráno,“ brblal jsem si do zmuchlaného polštáře.

Zabíral jsem dlouho, ale na profláklé ovce naštěstí nedošlo. Ihned z rána jsem „dupl na pedál“. Ručičky na hodinách ukazovaly pouhých sedm hodin a já už nervózně přešlapoval v tělocvičně. „Já mu dám vybíjenou. Chytnu balón a vyperu jej ze hřiště!“

Smál jsem se od ucha k uchu, v očích krev a po bradě stékající slina.

Ano, děsil jsem sám sebe.

Krátce po svačině (čili někdy v devět) nastala hodina H, minuta M a sekunda S. Všichni proti všem, třicet děti ve vymezeném teritoriu. Třicet děti a jeden vedoucí.

Hra byla v plném proudu, řev na všechny světové strany a malá Kačka se mě zrovna pokusila vybít. Neuspěla. Ze tří kroků minula přibližně o dva metry. To byla šance jako Eiffelovka. Nezaváhal jsem a vrhnul se po míči, jako kdyby se jednalo o osiřelou cihličku zlata. Adam stál pár kroků ode mě a já měl nabito!

Vše nasvědčovalo tomu, že se blíží zúčtování.

Bohužel, pouze nasvědčovalo.

Kdo ví, co mě tehdy přimělo ke změně plánu. Mohl jsem jej zlikvidovat rychle a bezbolestně, ale ne… to by se nesmělo chopit slova mé druhé já.

„Když jej vybiješ zepředu, bude to čekat. Vezmi jej přes záda… To bude machrovinka! Dav bude šílet! Máš na to!“

No ano, neodolal jsem.

Do rány jsem investoval všechno.

Veškerý fyzický fond.

Maximální razanci.

Ale bohužel… rovněž minimální přesnost.

A tak… aniž bych stačil jakkoliv vystřelit… zavadil jsem v plné rychlosti o své nikterak rozměrné pozadí, neřkuli si narval palec do vlastního zadku.

Zařval jsem, svalil se na zem a míč… ten se mi provokativně vykutálel z rukou.

Tělocvičnu pohltilo ticho.

Všichni přestali hrát.

Všichni až na Adama.

Na zemi opuštěná střelná zbraň, kousek od něj ležící vedoucí…

Touha byla v daný okamžik silnější.

            Ještě než mě napálil balónem do hlavy, vykřikl na celou tělocvičnu: „A mám tě!“

            Na chirurgii měli z mé návštěvy Vánoce. Ostatně – tak jako každý rok. Další tábor, další zranění. A opět z vybíjené.

            Tentokráte však zlomený palec.

            To jsem ještě neměl.

            „Proč to vůbec hrajete?“ optal se mě doktor při zkoumání rentgenového snímku.

            Na okamžik jsem se zamyslel a pak (snad pod vlivem výše zmíněného autopilota) odpověděl: „No… víte… když ta vybíjená je tak úžasná hra.“

            Když jsem toho dne dorazil domů a zapnul si počítač, na ICQ mi vyskočil nový kontakt.

            „Sisi?“ tázal jsem se sám sebe. „Kdo to je?“

            Záhada neměla dlouhého trvání.

            „Ahoj Martine. Tady Sylva. Nemáš Skype?“

            Hádejte…

            Měl jsem, nebo ne?