30.9.2008

V tramvaji nade mnou stojí vrásčitá žena
upřeně opírám zrak o sklo a tvářím se zamyšleně
sedá mi na klín a tepnami proniká do mých vlasů
cítím, jak mi krev stéká po temeni
přesto vynáším z batohu mobilní telefon a holduji zprávám
zprava se ke mně v tu chvíli blíží muž
a táže se rozkazovacím tónem:
„to tu ženu nemůžete pustit?!“
připažuji a slyším jak se trhají šlachy
najednou se všichni kývají a já nevím co s rukama
sunu si je až po lokty do úst, abych nemusel odpovídat
pán se nedůstojně vzdaluje
a u dveří hraje s revizorem hru na zbloudilého Itala
vystupuji hned na další zastávce
a zastavuji se s učitelem matematiky v družném hovoru o řízcích
okolo nás pobíhá několik dětí a vesele mi olizují krev ze zad
jakési ženě se to nezdá etické
a tak volá na manžela, který právě zamyká řeznictví
oba mi pak nemotorně limuzínou přejíždějí přes žebra
učitel odstupuje a na kalkulačce počítá pravděpodobnost reinkarnace v sovu
z restaurací vybíhají milé čínské servírky
a plynulou češtinou ode mne odkupují orgány
dívám se vzhůru a přemýšlím o finanční krizi středního věku