Píseň o neviditelném

pro mne ano..

nejde o obtížný text lébrž o volovinu..

Jak jsem si tak početl báseň i reakce, tak je mi sympatický, že sama sebe nechceš "lámat přes koleno", tady ovšem musím dát za pravdu egilovi. Von je to kumšt, psát prostě... možná to nějak souvisí i s věkem, egem, zkušenostma... čort znájet. ÷)) Je to trochu jako když človíček žvatlá v holých větách, pak s věkem začne objevovat půvab složitosti světa, a tím zjištěním se opájet, a posléze dojde (částečně tím, že si párkrát nabije hubu), že celá složitost má zdroj v několika málo principech, které mají platnost, co svět světem stojí. To je asi tak vše, co jsem chtěl připodotknout.

báseň mne velmi zaujala, líbí se mi ta vynikající poezie, která je odrazem tvého velkého nadání, díky moc! *

egile, vím přesně o čem mluvíš a patří ti má náklonnost za tuto reakci. v podstatě to vnímám také tak a bytostně toužím po prostotě a jednoduchosti. nicméně zatím jsem nejspíš stále hlupákem :-) tímto se však nezříkám této básně. byla psána s tou největší upřímností a jak bych to řekla... patří prostě ke mně a nestydím se za to. m.

*pozn.: tím jsem nechtěl říct, že by báseň nebyla komplikovaná.. ona je, to spíš ty děti, to je merit mé reakce..

Já nevím, Markéto, na mě příliš chytrá poezie. A když říkám "příliš chytrá", nemám na mysli nad míru sofistikovaná.. tak třeba děti.. :) - když jim chci předat něco skutečně podstatného do života, musím začít u prostých věcí (k samotným moudrům, byť sebeúžasnějším, zůstávají hluší).. Asi jsem dětinský, ano, nejspíš je problém ve mně. A víš co? Uvědomil jsem si v poslední době, že jsem pitomec, že nevím vůbec nic a že pokud něco mám vědět, musím to urvat - v bolestech, zběsile.. Jestli jednou budu psát prostě, bude to zasloužená prostota. Dokud budu hloupý, budu psát "komplikovaně". A budu, myslím, v básních druhých lidí hledat pokoru (vědomí si své vlastní malosti), tedy složitost. Tak, tady máš ukázku naprosto bezcenné kritiky - utopené v subjektivitě.. zdravím! eg.

On ještě někdo kromě mě používá slovo souvztažnost :)? Jinak nevím, co bych k tomu napsal, vystihl to a2a2a.

On ještě někdo kromě mě používá slovo souvztažnost :)? Jinak nevím, co bych k tomu napsal, vystihl to a2a2a.

Teď si tě zas představuji, jak koukáš, jestli přichází

Arthure, díky :-)

Co k tomu... na to jsou jiní*

Propadání do souvztažnosti prostoru je jistě nápaditý obraz. Já jen nemohu jaksi najít jeho nezastupitelný smysl, který by podle mě měl každý obraz v každé konkrétní básni mít.

*

*

StvN, souvztažnost prostoru je nápaditý obraz, má myšlenku, alespoň pro mne určitě, třebaže právě do poezie mi zní více filosoficky než básnicky, ale není to žádné naprdění do hrnce. Alespoň jak tomu rozumím, jde o symboly krajních poloh života a smrti, nemusí jít nutně o pojmy fyzicky dokonané, a z toho vyvěrající konflikt, který autorka musí ustát v básni a nejspíše i v sobě. Připouštím, že jde o obtížný text, ale je navozen vcelku dostupně a zbytek je prostor pro čtenářovu fantazii. Zatímco tvůj způsob kritiky je sice přímý,ale to je ak asi všechno.

Děkuji za kritiku :-) Krásný večer, milý Stývne!

Dobrá slátanina:) Co si představuješ pod souvztažností prostoru? Asi nic, asi ti to jen hezky znělo. Bravo. Tady už vážně nikdo nemá soudnost. Naprdět do hrnce, zamíchat to vařečkou, hodit pod nějakej takovej nick a hurá narodila se poesie v otěžích souvztažného přání nesnesitelnosti ticha....

to bude nejspíš ta krása, o které mluvíš, fouky

některé věci nejsou vidět :-)

kecy. pořádně se dívej

Nejenom tobě seveřane.. .. myslím že řeč, skládajíc totalitu toho, na čem nám záleží, sama sebe nakonec rozkládá. Nemůžeme v ní uchopit to, na čem nám záleží, jelikož se to skrývá ve formě vzájemně na sobě závislých tvrzení, aniž by se kdy ukázal celek, k němuž se každé tvrzení odkazuje. Naše pozornost je stále zaměřena na tento celek zakrývaný sledem vět, nikdy se nám však nepodaří, aby blikání těchto po sobě jsoucích vět nahradilo plné světlo... nebo.. jen občas.. zkratkou, poezií.. básní, která (v jistém smyslu) aby byla geniální se musí smysl překonat..

Již jsi vyčerpán, fouky ?

a zůstalo mi v dosud prázdných místech paměti cosi jako půlkruh souměrného

představuji si tě, jak coby kněžka ve stonehenge mumláš podivná zaklínadla, aby přišel déšť To jsou souvztažnosti ...