Terezka

Ábel se zastavil u řeky. Šuměla – tiše a závojnatě; utíkala z města jako noční řidič – málokdy se ohlédla po skrytém rybáři a topoly míjela jako bzum – ticho – bzum – ticho. Soustředěně ovíjela poslední domy, čističku, letní lázně U Sulana – to bylo. Chvíli kopírovala Sedláčkovu stezku, která měla jít až na Zvíkov – kdysi – a pak beze slova podplula lávku, přeskočila jez a zmizela ve tmě. Ábel ji viděl. Pohlížel na roztrhanou hladinu a čekal, že na něj z vody vyskočí něco, co ho pohltí jako noc, akorát tepleji. Nevyskočilo.

Cestou do města nepotkal ani nohu. Ne na tomto břehu řeky. Světla z lamp protějšího břehu zkoumavě pobíhala po těle řeky. Myslel na to, že se nebojí. Myslel, jestli se nebojí, když myslí na to, že se nebojí. Hrál si trochu se slovy jako s myší, jako dítě. Sáhl do kapsy a podíval se na malý bílý papírek. Držel ho dvěma prsty. Natočil se směrem ke světlům, avšak světla šla jinudy. Přesto věděl, jaké jméno je na lístečku napsáno. Usmál se. Dnes ji osloví, jistá věc. Dnes ji osloví. Nesmí však moc přemýšlet, nesmí se bát – ne jí, ale té hranice – co když se něco změní, něco získá, něco ztratí; musí si pořádně rozmyslet, co získá. Určitě ztratí plaché úsměvy – ty jsou krásné, aby ne, kradmé pohledy, které když zachytí, jsou jako rybky, a dotek prstů, když jí podává drobné do dlaně, do nastavené dlaně, která jako by čekala, až ji uchopí. A možná ne. Ale toho se nebojí. Bojí se, to věděl jistě, že všechno zkazí a už nebude moci do téhle kavárny nikdy chodit. To by bylo hloupé, nechodit do kavárny kvůli nějaké dívce. Ale bylo by hezké chodit do kavárny za dívkou. Musí to ještě promyslet. Ještě tam není.
Musí vzít v úvahu hlavně to, že už není malý chlapec, - Ábel zná ženy. Nemusí riskovat jako dřív. Ábel si hýčkal to hezké na ženách a to hezké na Terezce bylo její jméno na účtence a její „prosím“, když děkoval za kávu. Hezká na Terezce byla síla, která naklonila jeho tělo nad stůl pokaždé, když se přišla zeptat: „Budete si přát?“ – „Přál bych si vás,“ řekne a bude tím myslet ji jako průvodkyni Římem. Ačkoli ji nikdy nechtěl oslovit, musel ji oslovit, tak to bylo. Možná dnes večer.

Do kavárny vstoupil objat těžkým závěsem, který mu zároveň sundal šálu a položil ji na zem. Než se posadil ke stolu, svlékl ještě nějaké další oblečení a zároveň dětským pohledem hledal kroky Terezky.

„Budete si přát?“ řekla a Ábel neřekl, že jí sluší nový účes. Asi proto, že si nebyl jistý, jestli je nový. Věděl, že kdyby neseděl a ona nestála, kdyby ji potkal tak, jak potkává dívky v zaměstnání, pravděpodobně by automaticky pochválil účes nebo cokoliv jiného, co si obyčejně dívky oblékají, aby bylo chváleno. Vzápětí jej potěšilo, že je jiná. Že v něm probouzí stud.
Objednal si to, co si objednával každý den, stejnými slovy, úplně stejně, jako by se viděli poprvé, jako by ona nevěděla, jako by on uměl jednou říct něco jiného a jako by ona čekala zrovna na to jiné, nové oslovení. Chtěl říct: „Terezko.“ Styděl se. Možná tak bude s mladými děvčaty mluvit, až bude opravdu starý, ne jen o pár let starší, ale objektivně starý, až budou všechny Terezky jeho vnučkami a on bude pro každou Terezku představovat dědečka.
Skleničku mu podala tak neopatrně, že se dotkla jeho ruky. Měla ji postavit na stůl. Podíval se, jestli si toho také všimla. Vnímá jako on? – Ábel dospěle přiznal, že je vztahovačný. Nemůžeme ve všem, co ženy dělají, hledat znamení. – a pak odešla. Ábel osaměl a všechna síla opustila jeho tělo v náhlém prchavém výdechu. Odešla i z mysli a Ábel se začetl do knihy, jíž věnoval soustředěnou pozornost, takže si několikrát nevšiml štíhlé Terezčiny ruky, která odnesla prázdnou láhev nebo hrnek. Ponořil se do knihy – nebo možná kniha ponořila Ábela, ze stránek vyskočilo něco jako noc, akorát teplejšího.

Nevíme, jak dlouho četl, neboť v té době nepodléhal působení času, víme však, že v kapse neměl ani dost málo peněz, a protože byl poctivý, vstal a stále trochu rozčarovaný z dlouhého čtení oslovil Terezku. Možná byl necitlivý, jako by chtěl dát najevo – aby pochopila – že k ní nic necítí, žádné sympatie, jen obchod: „Prosím, kde bych našel nejbližší bankomat, zapomněl jsem si vzít peníze docela, nechám si tu věci, abyste věděla, že neuteču, hned jsem zpátky.“ Terezka se neusmála ani z poloviny tak hezky, jako se smála, když seděl a ona stála. Neusmála se takřka vůbec. Nesouvisle vyprávěla něco, co si Ábel vybavoval až venku, když bez bundy pospíchal k bankomatu. Nevzpomněl si přesně, jak to bylo, jen ten pocit, jak se ušklíbla, když přiznal, že není místní. Možná si její zapomenutá slova vykládat špatně. Usmál se. Nemohl nakonec čekat, že bude mít první delší konverzace milostný nádech a že vyřeší všechny ty doteky, pohledy a účes. A byla mu zima. Poctivost zrovna nehřála. Proto se rychle vrátil a objednal si ještě jeden teplý nápoj. Tušil, že svým nezodpovědným chováním (třeba si nevšimla!) zničil všechno hezké, co mezi nimi bylo. Kdyby tak mohl něco říct. Ale věděl, že by žádnými slovy nenapravil to, co zbořil činy.

Napíše tedy dopis. Nemyslel v té chvíli na to, že takové gesto dělá hlavně kvůli sobě.
Psal okázale a psal hlučně. Doufal, že si všimne. Doufal, že si zapamatuje ten tvar, barvu a linku, neboť se rozhodl nepodepsat. Dokonce nakreslil obrázek.