Monolog loutky

I.

Včera mi chtěl ze vzteku zlomit vaz.

Vší silou škubnul – a nitka ovládající mou hlavu praskla.

Možná zapomněl, že jsem ze dřeva.

II.

Rázem jsem se ocitla na hromadě různě znetvořených, polomrtvých loutek. Opraví mě prý až na další představení.

Mě? říkám si. Vždyť já nejsem znetvořená! Možná jsem netvor – koneckonců, zevnitř bytost, zvenku předmět – ale ne znetvořený netvor. Možná, že tím mě dělá právě chybějící nitka?

Takové sebelítostivé myšlenky mě v té chvíli vůbec nenapadly. Každá část mého těla se chvěla radostí a nadějí, že se mi možná podaří zpřetrhat i zbývající chapadla, jež mi roky bránila v samostatném pohybu. Bylo by to příjemné, kdybych nebyla dřevěná; místo toho záchvěvy šířící se ze srdce narážely na tvrdou tělesnou schránku, a bolelo mě to tak, že jsem chtěla (buch-buch-buch) vykřiknout.

Byla už noc, soudě podle ticha a pro lidské ucho neslyšitelného chrápání dřevěných tělíček. Víte, loutky mého druhu se vyřezávají bez očí;  jsme přesná maketa lidského těla, jen s dřevěným míčkem místo hlavy.

Jako zázrakem se mi podařilo nahmatat volný drát , nejspíš od nějaké větší loutky. Málem mi rozdrásal břicho a stehna. Pokusila jsem se s ním jednu nitku opatrně přeříznout.  Šlo to špatně, mám už od vyrobení několik prstů srostlých, navíc do mě narážela  těžká a bezvládná spící těla.  Najednou se těsně za mnou převalila jedna větší loutka, já ztratila rovnováhu beztak vratkého podkladu, hysterickou rychlostí jsem rukama proťala vzduch ve snaze něčeho se zachytit….a drát se mi zapíchl přímo doprostřed obličeje.  A provrtal mi oko. Věděla jsem, že takovou bolest dlouho nevydržím, a v nepřirozeném vypětí sil a mysli jsem spíš instinktivně než rozumně přeřízla zbylé nitky.

***

Jsem teď volná. Oko cítím šikmo nad místem, kde lidem začíná levé obočí. Řasy z dřevotřísky mi nečekaně rychle slepuje nažloutlá krev… bolest mě  bere jemně za ruku a vede mě po krvavé pěšině do bezpečných osidel bezvědomí.

III

Nacvičuje Vlny.

„Vidím prsten. Třese se, zavěšen ve smyčce světla.“

Taky vidím prsten… ne, je to spíš paprsek, a netřese se, naopak něžně spojuje kousek okenní římsy, roh stolu a mou nohu v protáhlé zlaté pavučině – nepřítomně, jako si dívka před zrcadlem zaplétá cop. Cítím na svém těle polibky ranního slunce, které už mi nevadí tak jako ten první. Až loutkář odejde, tiše sešplhám po noze stolu na zem.

***

Poloslepá sedím na prázdné krabičce od sirek a smáčím zmrzlé nohy v jejím pootevřeném břichu plném zoufalství. Stejný osud? Sirky byly jejími nitkami, bez nich ji vyhodí mezi ostatní zloděje prostoru. Do té doby ji neopustím.

 Z dálky slyším ledový smích. Věděly to. Bez nich jsem zkrvavená obluda beze jména a

zase jen loutka.