Menzování

Student po dopoledním bloku seminářů – mozek nasycen vědomostmi, žaludek prázdný. Tedy pokud neukusoval tajně pod lavicí svačinu. Ve chvíli, kdy se fyziologická potřeba ohlásí, je hladovec nucen jednat pudově – jako lovec, případně sběrač – a vydat se za potravou.

Kroky těch, kteří se již odtrhli od matčina prsu, míří většinou do Menzy. Ano, do zařízení, jehož specifická vůně se táhne několik metrů od vstupních dveří do budovy. Ne však dále než had lidí přešlapujících v řadě dlouhé desítky metrů. Nemáte objednáno? Šup do fronty k objednacímu přístroji. Tam mnohdy zjistíte, že nemáte dostatečný kredit. Je třeba nabít. To znamená další frontu u okýnka. I na této frontě člověk bojuje se svými nervy, především pak trpělivostí. Hladový jedinec stojí, přešlapuje, čeká. Déjà vu, je opět u objednacího aparátu, kde s překvapením shledává, že je „u snědeného krámu“. Sice nabil, ale vystřelit může leda tak ven ze stravovny. Avšak je to tvor již poučený, objedná si na příští den. Zítřejším slavnostním menu mu bude ploutvonožec.

Od rána se nemůže soustředit na nic krom toho kusu žraloka s několika opečenými brambory. Ihned, jak je mu umožněn úprk ze semináře, letí do jídelny. Odér nasvědčuje tomu, že pravděpodobně všichni chtěli stejný pokrm jako on. Blíží se k pultu, bere tácek, nejspíše opláchnutý vodou, ve které žralok plaval. „Co čucháš k tomu tácku, něco ti nevoní?!“ křičí na něj člen personálu jídelny. „Jen si vybírám nějaký čistý, nebo alespoň suchý,“ opáčí strávník pokud možno taktně. Ale to už je paní v ráži: „Co si to dovoluješ, ty máš co říkat, vy studenti na kolejích máte hotový chlív!“ „Promiňte, já na kolejích nebydlím,“ usmívá se a jde si pro svůj spravdelivý příděl. A ve skrytu duše doufá, že skromnost jeho dnešní porce odráží pouze proběhnuvší spor...