"VĚCI MEZI NEBEM A ZEMÍ"

Marně přemýšlím, zda máme každý z nás předurčen osud již při narození, či ke všemu, co se nám děje, přispíváme sami. Jsou věci mezi nebem a zemí, které asi nikdy zcela nepochopíme ......

     Měla jsem o jedenáct let mladšího bratra Jana a protože otec od nás odešel, když měl bráška dva roky, vpodstatě jsem ho vychovávala já, protože máma byla jednak v práci a jednak měla jiné zájmy, než starat se o své děti. Je to kruté, bohužel to tak bylo. Janek měl kamaráda, kterého také vychovávala jen matka a neměla na něho mnoho času. Ze školy chodil většinou hned k nám a s bratrem trávili vlastně veškerý svůj volný čas. Byli prostě přátelé, jak se říká, "na život a na smrt."

     Když jim bylo osmnáct, rozhodli se, že založí tradici"Oslavy jara," což znamenalo, že vždy 21. března odjedou na Rusavu, do jejich oblíbené lokality, kam jezdívali na čundr. Pronajmou si pokoj v rekreační chatě a celý týden se budou jenom bavit. Samozřejmě na to potřebovali peníze a tak se domluvili, že každý měsíc ze svého platu dají něco do společné pokladničky, aby to potom mohli řádně "roztočit." A tak se také stalo.

     Každým rokem jaro oslavili a to i tehdy, když už byli oba ženatí a měli děti. Jezdili tam sami a manželky jim to nerozmlouvaly, věděly, že by to bylo zbytečné.Po celý rok se chovali jako vzorní manželé i tátové, takže jim tuto kratochvíli tolerovaly.

     Nevím, kterého z nich to napadlo, ale asi oba. Odchováni četbou indiánek, rozhodli se, po vzoru svých indiánských bratří, že své životy spojí vlastní krví. Učinili tak již při první oslavě jara, když ještě byli svobodní. Za svitu měsíce a záře ohně si každý z nich nařízl ruku na zápěstí a když začala téci krev, přiložili ruce k sobě tak, aby se krev spojila. Slavnostně si přísahali, že spolu budou kamarádit, že jeden druhého nikdy neopustí a že spolu i zemřou.

     "Takové klukovské řeči," říkala jsem si, když mi to vyprávěli a docela jsem se za to na oba zlobila. "O některých věcech se nemá žertovat." "My také nežertujeme, sestřičko, my to myslíme smrtelně vážně," řekl mi tenkrát ten mladý chlapec. Časem jsem na to zapoměla, dnes si ovšem jeho slova připomínám velmi často, možná proto, že jsem již zůstala úplně sama.

     Celá léta žili stále vedle sebe, když se oženili, jejich rodiny se stýkaly, jejich oslavy jara pokračovaly. Po revoluci spolu dokonce začali podnikat a docela se jim dařilo. Bratr si konečně mohl dovolit koupit vysněný zahraniční vůz. Sice na splátky, ale byl na něho náležitě hrdý. S přítelem podnikali v dopravě, jezdit uměli oba velmi dobře a oba milovali rychlá auta.

     Bylo 18.prosince 1991. Shodou okolností byl bratrův přítel pracovně v Itálii, ale protože se blížily vánoce, přijel domů. Potřebovali někde v klidu projednat určité záležitosti, které se týkaly jejich podnikání, rozhodli se tedy, že si zajdou na oběd do své oblíbené restaurace. Dali si spolu dobré jídlo, něco málo i vypili, i bratr, přestože věděl, že bude řídit. Dával si pozor, aby to nepřehnal. Sezení se protáhlo až do zavírací hodiny, měl tedy za to, že může řídit bez obav.

     Ten den bylo takové náledí, že i chodci měli co dělat, aby se udrželi na nohou.

     Bylo 23,00 hodin, když se číšník rozhodl zavřít restauraci. Poprosil bratra, zda by ho nevzal autem dolů do města. Samozřejmě to nebyl žádný problém. A tak se usadili do auta, bratr na místo řidiče, vedle něho si sedl číšník a bratrův přítel se posadil na zadní sedadlo. Vtom si číšník uvědomil, že zapoměl zapnout alarm a tak vystoupil a vrátil se zpět do restaurace. Proto si bratrův kamarád přesedl na sedalo spolujezdce, aby si mohli lépe povídat. Číšník se tedy, po návratu z restaurace, usadil vzadu.

      A v tuto chvíli si myslím, že se začala plnit přísaha, kterou si před 13 lety tak neuváženě dali.

      Bratr miloval rychlou jízdu a snad i pod vlivem toho, že chtěl předvézt co jeho vůz umí a také možná proto, že měl i něco málo vypito, jel hodně rychle. Jízdu z kopce zvládl, ale na křižovatce, kde musel odbočovat do prava, aby se dostal  na hlavní, zřejmě příliš brzdil a dostal smyk. Auto se nekontrolovatelně roztočilo na vozovce, nedalo se ovládat a když se objevil stěhovací vůz, který jel po hlavní, bylo jasné, že je zle. Následoval náraz!

                                                                                   "OSUD" se naplnil.

     Bratrovi při nárazu prasklo srdce, jeho příteli kus odtržené karoserie, který proletěl předním sklem, oddělil hlavu od těla. Oba na místě zemřeli. Bylo jim 32 let.
Číšník na zadním sedadle přežil s mnoha těžkými zraněními.

     Sedm let mi trvalo, než jsem za pomoci psychologa pochopila, že to není moje chyba. Stále jsem si vyčítala, že jsem s ním nebyla, že jsem ho nedokázala ochránit, že jsem se s ním nemohla ani rozloučit. Pomohla jsem vychovat jeho dvě děti a mnohokrát jsem si vzpoměla na jeho slova, která mi řekl, když jsem mu domlouvala, aby byl opatrný při svých jízdách. "Andulko, já vím, že kdyby se mi něco stalo, že se mi o děcka postaráš." Jako by již tenkrát věděl, že své děti nevychová.

---