Petr Hájek - Smrt ve středu

Hned na začátku se přiznám: nemám rád politickou korektnost. Věci se mají nazývat pravými jmény (až na čestné výjimky v lékařství a diplomacii). Předejde se tím mnoha nedorozumněním. Kniha Perta Hájka (ročník 1951, novinář, spisovatel, od roku 1997 blízký spolupracovník Václava Klause) Smrt ve středu rozhodně není politicky korektní. Možná proto se dočkala na české poměry neslýchaného odsouzení.

Pert Hájek působí na pohled nenápadně až usedle, při náhodném míjení na ulici se většina Čechů neotočí s tázavým pohledem "opravdu to byl on?", protože ho prostě nezná. Pamatuji si ho jako zakladatele a někdejšího šéfredaktora týdeníku Reflex. Tam (Reflex 21/2009) jsem taky nedávno objevil pozoruhodný rozhovor s titulkem Proč nepocházím z opice, který s Petrem Hájkem vedla Pavlína Wolfová. Mnozí intelektuálové si poté Hájka zařadili do kategorie kašparů a trousili jedovaté poznámky o tom, co to má Klaus na Hradě za spolupracovníky. Nějak jim uniklo, že i Charles Darwin by Hájkovo vyjádření směle podepsal.

Ale vraťme se ke knize Smrt ve středu. Detektivkový název je , jak se ukáže při čtení, jdenou z mnoha Hájkových provokací. Hned na začátku čtenáře naladí nabídkou, že jim pomůže proniknout do zákulisí mediálních manipulací. Jenže to bere velmi zeširoka, kniha se občas mění v politologickou příručku. Což rozhodně není na škodu, i přes značnou šíři témat se díky populárně naučnému jazyku knihy i laik v textu bez problémů orientuje.

Od počáteční kapitoly o vzrůstajícím vlivu (a moci) médií se rychle dostáváme k politice. Politika a média jsou, ať chceme či nechceme, spojité nádoby, vzájemně na sobě závislé. V technicky rozvinutých zemích se noviny, ale ještě víc televizní obrazovka stala významným prostředkem k ovlivňování veřejného mínění. Politici i šéfredaktoři to moc dobře vědí a umí toho taky využít.

Tady nám Petr Hájek nesděluje nic tak moc nového, nicméně v koncentrované podobě a zasazením do mnoha zajímavých souvislostí a historických srovnání vznikají ostré kontury obrazu, který občas vyvolává mrazení v zádech.

Je Usáma bin Ládin opravdový, nebo je to jen jedna z mnoha mediálních manipulací? Není divné, že zatímco Saddám Hussain byl dopaden pár dní po zahájení války v Iráku, je Usáma už několik let k dostání jen prostřednictvím "amatérských" videonahrávek? To je jen jedna úvah, které autor čtenářům předestírá. Jeho zmínka o "tajemném" zákulisí událostí z 11.9.2001 dokonce rozlítila mnoho recenzentů tak silně, že vyžadovali odvolání Petra Hájka z funkce v Kanceláři presidenta republiky. Tak vysoce postavený úředník si přeci nesmí dovolit zpochybňovat jediný správný výklad této tragické události !!!

V rámci tohoto tématu se nabízí , autorem bůhvíproč nevyužitá, jedna paralela české a americké historie. Stejně jako u nás se nekonečně spekuluje o tom, že v listopadu 89 tejné služby využily studentských nepokojů k prosazení svých cílů, podobně se v USA nekonečně spekuluje o tom, že CIA využila "náhodného" nárazu letadel řízených vyšinutými teroristy (jednotlivci!!!) k rozpoutání jinak těžko vysvětlitelného vývozu Dobra do celého světa.

Petr Hájek uvádí několik dalších příkladů z dějin. Výstřel z Aurory - klasická mediální manipulace.Všichni (komu je víc než třicet) víme, že Aurora žádnou roli v nastolení komunistického režimu v Rusku nehrála, ale čtyřicet let se o tom učily děti ve škole. Podobně zapálení Říšského sněmu - mediální manipulace (pokud jde o viníky). Teprve dlouhý odstup a svoboda slova - podle Petra Hájka nejhlavnější lidská svoboda - umožnily odhalit skutečnou podstatu těchto historických událostí. Stejně tak si na objektivní posouzení 11.9.2001 budeme muset počkat. To není žádné zpochybňování událostí, pouze relativizace "jediného správného" pohledu na věc.

Srovnáním "sametového" komunistického převratu u nás v roce 1948 (poté co komunisti v roce 1946 skutečně vyhráli volby) a našeho vstupu do EU v roce 2004  možná Hájek vzbudí odmítavé reakce v euronadšeneckém táboře. Pokud by ovšem euronadšenci, kromě zarputilých kritik několika úryvků vytržených z kontextu, vůbec knihu četli.

Někdy se ale autor dostává do situací, které vyvolávají úsměv na tváři. To když píše, že "vynálezcem" globálního oteplování je ve skutečnosti Margaret Thatcherová, velký Klausův vzor, která téma použila pro svůj boj za posílení jaderné energetiky a zavření uhelných dolů. Jenže téma po pár desítkách let ožilo svým vlastním životem...

Petr Hájek dokáže najít zajímavé paralely mezi vývojem ve světě a v Česku. Jeho srovnání "rozkročení" ODS a "neoconizace" americké politiky je pozoruhodné. Velmi vyostřený úhel pohledu je možná záměrem, aby vynikly kontury, pro skutečné politologické vyhodnocení schází dostatek objektivity. Jestli se ODS skutečně inspiruje v USA, pak by mě zajímalo podobné srovnání i pokud jde o ČSSD, která nepokrytě používá pro volební kampaně americkou poradenskou firmu.

Dalším překvapivým srovnáním pro mě bylo rovnítko mezi dnešní "nepolitickou politikou", reprezentovanou u nás Václavem Havlem a postupně i ODS ( v USA pak "mediálním" prezidentem Obamou), a poválečnou Národní frontou, k jejímuž vytvoření silně přispěl i tehdejší prezident Edvard Beneš. Tady mi chybí širší kontext (například důvody zrušení Agrární strany), budu si muset znalosti doplnit..

Celkově je kniha skutečně zajímavým pohledem na dnešní svět. S úsměvem jsem kvitoval, že Petr Hájek doporučuje sledovat zprávy s vědomím, že z 80-90% nejde o skutečné informace, ale o promyšlenou práci "tvůrců názoru". Tuto metodu s úspěchem používám už dlouhou dobu.

Knihu by neměli číst lidé s poruchami sebevědomí. Hájkova téměř absolutní relativizace všeho, co nám předkládají média a politici, může vyvolat pocit bezvýchodnosti, bezradnosti a nejistoty.Jak se těmto pocitům vyhnout? Prostě nekoukat na televizi, nečíst noviny. I tak se dá žít, uvidíte.

A ještě jedna paralela na úplný závěr: medializace Hájkovy knihy trochu připomíná stav kolem Charty 77. Tenkrát ji taky jen málokdo četl, ale všichni se k ní negativně vyjadřovali. Tehdy se to ale muselo...

Petr Hájek: Smrt ve středu. Vydalo nakladateství Dokořán, 2009