Pseudonym

Začalo to všecko asi tím, že skoro dvoumetrový Alexandr, jemuž jsme neřekli jinak, než Sanik, můj spolužák-primus a druh dětských her, akcí, podniků a průšvihů, chytrý, kreativní kluk, v dospívání nějak zápasil s nepochopitelnou plachostí před děvčaty a později ženami. Snad proto, že právě v tom období trochu přerostl... Nakonec se seznámil s dívkou na inzerát. Když přišel z prvního rande, ptal se ho jeho bratr : Tak jak bylo?

Sanik se zarazil, chvilku přemýšlel a pak vyhrkl :  Vade, já ti nevím... prima holka, zřejmě dost chytrá, příjemná, má zdrávku, ale když ona je...

Ježíšmarjá, jaká může bejt? tohle, cos vyjmenoval, je pro začátek víc, než dobré. Nééé?

No jo, ale když ona je tak malinká... Já se jí neptal, kolik měří, ale jestli má stopade, tak je to moc.

Vad se naoko rozdurdil : Podívej se na sebe, vole! Dvoumetrový klacek a nohy máš jak jezevčík. Narážel na menší disproporci mezi délkou Sanikova těla a nohou. Zpozorovals, že by jí to nějak vadilo ?

Ne, to teda fakt ne... ale

Jakýpak ale, jdi do toho, bejku. Vycouvat můžeš vždycky, když najdeš nějakou jinou, větší vadu. Jakože jsem Vad...

Argumentace na prd, jednou vůl, za pět vteřin bejk. Kupodivu asi ale rozhodla. Ani ne za rok byla Líza paní Synkovou. Možná, že i proto, že Sanik neměl dva metry, ale jen metr dvaadevadesát.

Nikterak soustavně, pravda, ale přece jen jsme čekali, že tak za rok bude na světě nový Synek. Jenže rok - nic. Dva roky - nic.... pět let : nic. To už Líza, zřejmě se zvolna kulminující touhou po dítěti, začala nahlas uvažovat o adopci - a nejen uvažovat. S kroky osudu je někdy fakt ! dost velká sranda : když už měli v kojeneckém ústavu adopci vyjednanou a dohodnutý termín převzetí asi ročního chlapečka, zjistila nejdřív Líza a potom i gynekolog, že je v pátém měsíci zcela nenápadně ve druhém měsíci. V pátém měsíci znamená v květnu... V prosinci byla na světě Ywa. Ani jsme nebádali proč ne Iva a bylo nám to fuk.

Ywa projevovala umělecké sklony už od útlého dětství: předváděla orientálně vypadající tanečky s dudlíkem a jednou v době, kdy Líza myslela, že spí na zahrádce pod meruňkou, vymalovala boudu kočárku ornamenty jakousi hnědou barvou, kterou měla po ruce. Tak pokračovala. Od třech let nechodila, jen běhala po špičkách. vydrželo jí to až do třinácti. Bude baletkou, říkávala babička. Znám to už jen z vyprávění, protože ne vždy jsem byl nablízku.

Slavili jsme její šesté narozeniny, když jsme zaznamenali její další pokrok a rozšíření o další umělecký obor : Přišla najednou do obýváku, kde se obvykle naše rodina schází jednak ke stolování, jednak vždy, když se sejdeme ve větším počtu (neb se jinam nevejdeme). Naše švitorka přitančila – no, přitančila : jak vypadá tanec šestileté slečny v mámině kombiné až na zem (asi velká róba ?), lodičkách, do nichž by se jí tlapky vešly obě dvě, navrch ozdobena (opět máminým) svatebním kloboučkem,  v ruce zrcadlo. Udělá obličej - vytáhne vysoko obočí (dáma z vyšší společnosti) a pronese ke mně, Vadovi, Sanikovi - a k jejich tátovi : Pánové, velice mne mrzí, jestli jsem nenaplnila vaše očekávání !

Kde to ta holka sebrala.... No, to je jedno, ale všechna čest! sama sobě scénáristkou, režisérkou, garderobierkou, choreografkou, nápovědou a vším ostatním, zejména však herečkou.

Ani při tom ale nezůstala. V osmé třídě se jí a jejího výtvarného talentu (o němž nikdo z nás neměl ani tušení) všimla učitelka výtvarné výchovy - sama akademická malířka - a začala systematicky objevený talent rozvíjet. Z deváté třídy pak Ywa bez problému udělala talentovky na střední výtvarnou školu. Od druhého ročníku byla členkou tvůrčí skupiny studentů a s nimi se zúčastnila mnoha výstav s dost velkým ohlasem.

Ve čtvrtém ročníku začala plánovat pokračování ve studiu na Umprum. Absolvovala s vyznamenáním... Jenže ani v prvním, ani v druhém termínu za rok se jí nepodařilo absolvovat přijímačky, nevyšlo to ani na AMU, na studium na soukromé škole nebylo dost rantálů a tak nezbylo, než začít pracovat.

Nadějná kreslířka malířka tak vystřídala pár míst - recepční ve venkovském hotelu, průvodkyni na zámku v N., externistku reklamní agentury Propag, prodavačku květin u hřbitova, příjem zakázek v AAA-Autoservisu Aleše Alta. BBB - Bezperspektivní bezduché blbnutí  a  DDD - dokonaná dokonalá desiluze.

Po dvou nepodařených a beznadějně bezvýchodných známostech (jeden byl povaleč, který se nechal Ywou živit, druhý byl podle Sanika nemrcouch. Co je nemrcouch nevím, ale že by to byla lichotka pochybuju) vdala za třetího svého partnera a vzdala se nejen dosavadního příjmení, ale i původního křestního jména. Když už se jí nezdařila umělecká cesta de facto, tak si ji navodila alespoň přijatým jakoby uměleckým pseudonymem a z naší nadějné Ywy Synkové máme najednou beznadějnou Raisu Antonii Malou. Antonii po babičce, což je jediný sympatický rys. Babičku opravdu milovala...

Strejda Vad - sám dobrý výtvarník a malíř - se vyhýbá jakémukoli rozhovoru, který jen lehce tečuje tenhle osobní krach, který ale poznamenal několik členů rodiny. On totiž ani Vad se nestal žádnou hvězdou a ve svých dvaašedesáti dělá nočního hlídače ve Stavebninách. O sobě raději nepíšu, myslím si totiž, že poraisování Ywino je důsledek rozmazlení a glorifikace pozdního, tolik vytouženého dítěte. S Lízou to zdánlivě nic neudělalo, nepočítám-li její vstoupení do sekty Svědků Jehovových. Sanik z toho má tik : dvakrát do minuty zavrtí hlavou.

Zeptal jsem se ho, jestli vůbec o tom tiku ví a víte, co odpověděl? Já vždycky, řekl Sanik,  když si na celou tu anabázi vzpomenu a dostanu se nakonec k tomu dceřinu novému jménu, tak si vždy řeknu : to snad není možné. Že bych ale vrtěl hlavou si fakt! neuvědomuju...

... a zavrtěl hlavou.