Život je jen náhoda...

     Stála u bílých vrátek a zírala na velký modrý zvonek beze jména. Dodala si odvahy a stiskla tlačítko, ale nic se nedělo. Netečně pohlédla na šedivou oblohu a rozhlížela se po okolí, tonoucím v mléčném oparu. Jak to, že tu není brána ? napadlo ji, aniž věděla proč.

     Jakoby odnikud se ozvaly tiché kroky. Z mlhy se vynořila postava; když přišla blíž, rozeznala sportovně vyhlížejícího mladíka, o něco staršího než ona. Docela ujde, napadlo ji. Někoho jí připomínal, dokonce někoho velmi blízkého, ale nemohla si vzpomenout. Měl dlouhé černé vlasy, byl o hlavu vyšší a zkoumavě si ji prohlížel.

     „To tě poslal…On ?“ zeptala se nesměle.

     Zavrtěl hlavou.

     „Já jsem On,“ řekl vážně.

     Vytušil její myšlenky. 

     „To si vážně všichni myslíte, že musím vypadat jako dědeček na stříbrným obláčku ?“ dodal lehce podrážděně.

     „Tak pojď dál, když už jsi tady,“ vyzval ji. Odemkl branku a nechal ji projít jako první.     

     Chvíli šli mlčky. Náhle za sebou zaslechli dupání; než se však stačila otočit, přehnal se kolem nich muž s vytřeštěnýma očima. Zdálo se, že si jich vůbec nevšiml.

     „Pitomec jeden,“ ulevil si její průvodce. Nechápavě se na něho podívala.

     „Pochopíš za chvíli,“ řekl vyhýbavě.

     Došli k bráně, jejíž konec se ztrácel v mlze. Pocítila chlad a neznámý smutek. Zastavil se a něžně se jí zadíval do očí.

     „Myslelas to vážně ?“ zeptal se a kývl k jejímu zápěstí. Teprve teď si všimla, že jí po dlaních stéká z rozříznuté žíly teplá krev. Překvapeně si uvědomila, že necítí žádnou bolest.

     „Já…když já ani nevím…“ řekla nejistě.

     „Achjo, takový mám nejradši,“ povzdechl si.

     „Tak aby bylo jasno : štěňata jako ty mají tuhle exkurzi zadara. V patnácti víte houby o životě.“

     Chtěla něco rozhořčeně namítnout, ale náhle se nebe nad nimi prudce rozzářilo a vzápětí zaburácel hrom. Ve stejný okamžik zaslechli příšerný výkřik a před ně dopadlo bezvládné tělo. S hrůzou poznala člověka, který je před chvílí předběhl.

     Mladík popošel k němu a téměř štítivě jej špičkou nohy převrátil na záda.

     „To sis myslel, že se sem dostaneš jen tak, co ?“ zabručel.

     Otočil se k ní.

     „Tak co s tebou ?“ zeptal se.

     Strnule stála, neschopná pohybu a řeči.

     „No tak si vyber, můžeš tu zůstat, ale připrav se na to, že budeš hodně dlouho sama. Tamti dole,“ podíval se kamsi pod nohy, „ti mají ještě plno času. A kdoví, jestli skončí tady,“ dodal neurčitě.

     Chvíli přemýšlela.

     „Třeba tam na tebe někdo čeká,“ usmál se tajuplně, jako by jí chtěl napovědět.

     V ten okamžik jí došlo, odkud ho zná. Najednou jí bylo jasné, co udělá a věděla, že On to ví taky. Vrátila mu úsměv; v náhlém popudu ho políbila a začervenala se.

     Pocítila bodnutí v ruce. Ze žíly na předloktí jí začala vyrůstat tenká hadička, která pulsovala tekutinou, o níž věděla, že je to její vlastní krev. Kraj kolem ní se začal ztrácet v mlze, také její přítel se zvolna rozplýval. Ze všech stran se ozýval sílící hukot, v němž rozeznávala cizí hlasy, útržky vět a kdosi ji nepřetržitě profackovával.

     „…tak už se prober, sakra…“

     „…dobrý, máme ji !“

    Sanitka se prodírala hustým provozem. Na nosítkách ležela dívka bílá jako křída a zmítala se tak, jak jen jí to dovolily kožené řemeny, kterými měla připoutány ruce i nohy.

     Díval se za ní bez výrazu. Ozvalo se zazvonění. Jeho tvář se začala měnit; černé vlasy se ještě více prodloužily a zhnědly, rysy obličeje zjemnily. Hruď se nadmula pevnými mladými ňadry a boky se rozšířily.

     Dívka se otočila a pružným krokem se vracela k brance.