Tento způsob podzimu zdá se mi poněkud na hovno

Tento způsob podzimu zdá se mi poněkud na hovno

Ploužím se domů, zmrzlej, igelitku omotanou kolem levýho zápěstí, rohlíky, jogurt, dva lahváče. Tenisky promočený na kaši. Bylo tak po šestý. Venku děcka v půlce října jezdily na sáňkách a občas do tmy vylítla jiskra, jak jezdily po štěrku. Promočený se řehtaly a pořád řvaly, že padá sníh, pojedeme na saních. A zas jiskry. Před barákem potkávám pana Novotnýho. Pane Novotnej, to je sranda co, ty děcka, povídám, padá sníh, pojedeme na saních. Celej život těžce dělal a ruce měl plný mozolů od poctivý práce, jako málokdo dneska. Párkrát ho za nic zavřeli a dost toho v životě zkusil. A co my pane Novotnej, co my? Potáhnul ze startky a kouknul k nebi. My? My už tak leda do prdele mladej, my už tak leda do prdele. Sklepnul popel do toho bílýho závoje na zemi, zapnul modrákovku a zmizel mi v mlze do hospody. Šel jsem domů. V pátým patře zavřít dveře, tenisky na topení, klíče na háček. Doma mě nikdo nečeká. Jo, říkám si, my už tak leda do prdele. Za oknem na žlutý listí sedá sníh.