Sousedé

Ráno mě vzbudil zvuk vrtačky a už mě neopustil. Ani jsem se pořádně nenajedl. Koukat na televizi bylo zcela zbytečné, pokud chyběly titulky. Nepomohlo ani tlučení pěstí do zdi, ani následné tlučení hlavou. Už jsem to nevydržel a pouze v trenýrkách a tričku vyběhl na chodbu, ale když už jsem hodlal zazvonit, vrtačka přestala. Vracel jsem se do svého bytu, když se otevřely dveře mého souseda a z něj se vyklubal krásná černovláska. Běžel jsem ke dveřím a horečně odemykal. Jen doufám, že mě neviděla.
Od toho dne jsem slyšel vše, co se odehrávalo ve vedlejším pokoji. Musela vyvrtat několik neuvěřitelně hlubokých děr, jinak si to nedokážu vysvětlit. Slyším, jak si vaří vodu, poslouchá televizní zprávy, National Geographic a večer romantický film. Vždy je to romantický film, u kterého pláče. Ráno vstává přesně v sedm, i když je víkend. Jde rovnou do sprchy a až pak si vaří vodu, nejspíš kávu. Co snídá, neslyším. U vaření oběda si vždy zpívá. Pouze melodii, žádná slova. V pátek a v sobotu přijde muž a vypráví o své práci. Nějaký manažer, co prodává mikročipy nebo co. Úděsně nudný typ. Ona je nejspíš malířka, protože mluví o malbách a jak navštívila galerii a on ji vždy přeruší a myslím, že ji líbá. V naprosto nevhodný okamžik. Jejich sex je velmi tichý a je slyšet pouze manažer, jak dýchá. Nevzdychá, dýchá. Před půlnocí se rozloučí a ona si zapne romantický film, aby mohla plakat. „Ten padouch!“ vykřiknu, aniž si uvědomím, že i ona mě může slyšet.
Vypne televizi a nejspíš naslouchá, dozajista naslouchá. Určitě mě slyšela! Po špičkách se vzdaluji ode zdi. Snažím se být neslyšný.
Večer nemohu usnout a přemýšlím.
Ráno začíná stejně. Sprcha, vařící voda, jen ten pláč je nový. Myslím, že ji poslal zprávu o rozchodu, protože se mu snaží dovolat a nechává vzkazy.
Pustím jí alespoň Mozarta z gramofonu. Mozart mě vždycky uklidní a jak se zdá, tak i ji. Přidávám Rachmaninova a přemýšlím, čím dalším jí mohu pomoci. Myslím, že je nalepená na zdi. Jako bych slyšel její dech. Určitě mě poslouchá a doufá, že uslyší něco, co ji pomůže, dá odpověď. Vezmu Brautiganův Potrat a čtu. Raději nedojdu ke kapitole, kde se dva milují a utichnu. Zaslechnu tiché pohlazení zdi. Přitisknu ucho ke stěně a mám pocit, že i ona tiskne tvář k omítce. Jsme si tak blízko.
Po příchodu z práce slyším Mozartův Turecký pochod. Je to dozajista z cédéčka. Najdu správnou desku a pustím zároveň tak, že se nahrávky navzájem překrývají. Je slyšet pousmání a přechod ke zdi. „Já věděla, že mě slyšíte.“
Zastydím se a uvědomím, co jsem to provedl. „Omlouvám se, velice se omlouvám, já...“
„Ale ne! To je v pořádku. Vlastně za to můžu já, že jsem vyvrtala ty díry.“
„Ale neměl jsem vás takhle odposlouchávat. To se nedělá.“
„Pomohl jste mi.“
„Promiňte?“
„Však vy víte. Nebyla jsem poslední dobou příliš šťastná. - - -  Co všechno jste slyšel?“
„No, nerad bych vypadal jako úchylák, ale všechno, slečno.“
Odmlčí se a já si pěstí tluču o čelo. Copak nedovedu zalhat?
„Jmenuji se Lucie a vy nejspíš budete K tečka Vagner.“
„Karel, těší mě. Zkontrolovala jste si mě. Jistě. Chápu.“
„Jen jsem šla kolem vašich dveří a nemohla se nepodívat na jmenovku.“
„Nebylo by lepší setkat se – jaksi - tváří v tvář?“
„Nebylo!“ zvýší hlas.
„Promiňte, to ode mne nebylo zdvořilé.“
Jsou slyšet kroky, jak se vzdaluje. Připadám si nemožně. Náhle se ale kroky vrátí a zazní cinkot skla.
„Máte víno?“
„Jistě.“
„Červené? Já piji pouze červené. Přineste si ho, připijeme si.“
Dojdu si pro láhev nejlepšího vína. Ani nevím, proč si ho šetřím, ale tohle je dozajista ta pravá chvíle. Opráším láhev a odšpuntuji.
„Na co si připijeme?“ ptám se.
„Na nic. Chci si jen s někým popíjet. Mohl byste pustit tu druhou desku? Jsou to desky, že ano? Skoro bych zapomněla, jak krásně zní, kdybyste mi to nepřipomněl. Kdo je autor? Wagner?“ zeptá se žertovně, až mě to skoro urazí.
„Rachmaninov. Já Wagnera nemám rád.“
Pustím desku, sednu si ke zdi a popíjíme.
„Mohu mít dotaz?“
„Nesmíte, když posloucháte takovou hudbu. Prosím, jen mlčme.“

Ráno se oba probudíme v jeden okamžik. Možná jsem si už zvykl na její vstávání.
„Dobré ráno,“ popřeji. 
„Ach, nejspíš jsem usnula při vaší hudbě.“
„Už se mohu zeptat?“
„No jo vlastně, ta vaše otázka. Tak sem s ní.“
„Každé ráno slyším, jak vaříte vodu. Jakou kávu si děláte?“
„Bylinkovou. On je to totiž čaj. Ale když už se vy ptáte, dovolte mi taky otázku. Máte hodně knížek?“
„Něco málo mám, ale nikdy ne dost.“
„Já mám jen samé obrázky a knihy, které nikdy nedočtu a vy tak hezky čtete. Minule, to jste četl pro mě?“
„Bylo mi vás líto.“
„To se mi od vás sice pranic nelíbí, ale mohl byste mi něco přečíst?“
„Ale co?“
„Já nevím. Na co máte chuť.“
Rychle projdu několik knih, ale pak se zarazím a bez knihy přistoupím ke stěně.


„Ta je pěkná. Od koho je?“
„Autora neznámého.“
„Tak to bude určitě od vás.“
„Nejdete se osprchovat?“
„Naše známost začíná být až krajně intimní,“ řekne laškovně a odejde se sprchovat.

Zatímco si připravuji snídani, má sousedka si přisedne ke stěně. „Mimochodem, víte, že chrápete?“
„Nevšiml jsem si.“
„To vám žádná dívka ještě neřekla?“
„Myslím, že mi to řekla má exmanželka, ale to už je hodně let.“
„Promiňte.“
„Neomlouvejte se! Byl to krátký omyl.“
„Ale ne, chtěla jsem se omluvit, že musím odejít do práce. Máte kukátko?“
„Nemám. Proč?“
Ani se nerozloučila a utekla. Bouchnutí dveří a nepatrné krůčky po chodbě.

Večer jsem se usadil na gauč a čekal. Nechtěl jsem otravovat, i když bych moc, tak moc chtěl něco říct. Ve chvíli, kdy jsem vstal a gauč zavrzal, ozvala se: „Proč nic neříkáte? Jste tam tak potichu.“
„Rád bych vás viděl.“
„A nemyslíte, že bude lepší si pouze povídat?“
„Bude, ale bojím se, abych se do vás nezamiloval.“
„Chápu.“
„Vážně?“
„Dnes tu byl můj přítel, bývalý přítel.“
„Do toho bych neměl mluvit, slečno.“
„Určitě jste ho slyšel. Co si o něm myslíte?“
„Je to blb.“
Směje se. „Jo, je to blbec, ale zvykla jsem si už na něj. Chce se ke mně vrátit.“
Chvíli mlčím a pak se zeptám. „Proč se sprchujete hned, jak se probudíte?“
„Spím nahá.“

Vracel jsem se z práce. Šel po schodech a potkal ji, svou sousedku. Zmateně jsme na sebe hleděli. Hned jí došlo, kdo jsem. Je tak mladá! A já starý. „Dobrý den.“ Na víc jsem se nezmohl.
Usmála se, ale byla snad ještě zmatenější.
„Já,“ řekli jsme oba naráz a každý šel svou cestou, ona ven a já do bytu.
Tu noc jsme si nepovídali přes zeď.

Ráno jsem vstal jako vždy. Snídal a poslouchal ticho ve vedlejším pokoji.
„Co snídáte?“
„Chleba se šunkou a vy?“
„Zapomněla jsem včera nakoupit, tak lupínky s mlékem.“
„Já lupínky nesnáším.“
„To včerejší setkání nebylo příliš šťastné, že?“
„Nebylo, ale co budem dělat až se potkáme znovu?
„Budeme dělat, jako že se neznáme.“
„To bude strašně těžké, slečno.“
„Zvykneme si.“
„Ty lupínky. Jsou kukuřičné?“
„Ano, a s medem.“
„Teplé mléko s medem mi vždy moc chutnalo. Připomíná mi to dětství. Maminka mi ho dávala na noc.“
„Mně maminka zpívala.“
„Zazpíváte mi na dobrou noc?“
„A nechcete spíš vědět, proč jsem vrtala ty díry do stěny?“
„Ani ne.“

---