Kamenný anděl

Všude panovalo ticho. Byl ospalý zimní den. Celý svět byl oslněn odrazem slunečních paprsků od sněhu.
Mraky na obloze líně pluly přenechávajíce starosti lidem tam dole.
     Těžká železná vrata zaskřípěla, poslušně se otevřela a odhalila tak kamennému andělovi, střežícího klid mrtvých, nového návštěvníka.
     Stařenka si vzdychla, pokrčila rameny a rozhlédla se. Tolik sněhu! Usmála se na zpola zasněženého anděla. Jeho teskný obličej a poddajný postoj se však nezměnil.
Pak se vydala na cestu.
    Anděl tuhle starou paní dobře znal, chodívala sem často a vždycky se na něho usmála, pokynula mu nebo na něj i promluvila. Měl ji za to rád a často si přál, aby tak mohl na její pozdrav odpovědět. Tiše pozoroval tu malou shrbenou postavičku v černém kabátě, dlouhé černé sukni a s černým šátkem na hlavě.
 Přes rameno nesla velkou černou tašku. Na konci sukně se houpaly malé ledové kuličky a při každém kroku vždycky mírně zachřestily. Stařenka vyšlapávala cestičku hlubokým sněhem mezi hroby.
    Konečně se zastavila nad jedním náhrobkem, zpola utopeným v bílém moři sněhu, sundala si tašku z ramene a vytáhla z ní malou umělohmotnou lopatku. Začala nabírat sníh kolem náhrobku a házela ho za sebe. Po chvíli práce byl již náhrobek z nemilosrdného sevření sněhu téměř vyproštěn.
„Tak vidíš, Toníčku, člověk na tebe chvilku nedává pozor a ty se hned schováš. Jak malý kluk!
Ale dneska je krásně, co? Říkala jsem si, konečně přestalo sněžit, tak se na tebe půjdu podívat a popovídat si.Víš přece, že kromě tebe už nikoho nemám.
 Ale já si nestěžuju.
A počkej... něco jsem ti přinesla.“
Stařenka zalovila v tašce a vytáhla velkou rudou růži.
„Abys to tu měl hezčí. Je sice umělá, takže nevoní, ale aspoň ti tu dýl vydrží. A ta barva. Pěkná, ne? Skoro lepší než opravdická. Tak na ni dávej pozor a neztrať ji, dobře? Doufám, že ti ji nikdo neukradne. Lidi jsou všelijací!
No, a teď ti musím říct, co se mně včera stalo. Víš jak jsem ti říkala  o tom obchodě, o tom nejlevnějším? Víš? Tak tam, Toníčku, tam jsem ti potkala ....“
Od úst stoupal stařence obláček kouře, který se líně vlnil a proplétal a výš a výš stupal k nebesům, až zmizel, změnil se a připojil k těm velkým bílým bezstarostným mrakům, které se vůbec nezajímají o lidi, ačkoliv mraky by klidně mohly být stvořeny z lidského dechu, a v každém lidském dechu je část lidské duše.
Ale ta duše se může cestou ztratit, osvobodit se, a možná i vrátit zpět dolů na zem. Kdo ví?
Každopádně mraky klidně pokračovaly v cestě (a bylo jim úplně jedno, jestli jsou z lidských duší, nebo ne) a nevzrušeně pozorovaly malý zasněžený hřbitůvek, malého kamenného andělíčka a malou stařenku mluvící k černému lesklému kameni.
A čas jako by se   z a s t a v i l .
    Pak anděl uvítal dalšího návštěvníka.
    Mladík v dlouhém černém kabátě na anděla pohlédl jen letmo, bez zájmu. Ihned se vydal cestou mezi hroby, kudy šla dříve stařenka. Procházel cestičkou - podivnou alejí z obou stran lemovanou hroby. Zastavil se až u náhrobku, kde seděla na zemi stařenka a mluvila. Sotva však mladíka uviděla, zmlkla. Tázavě se na něj podívala.
(co chceš u mého hrobu? Sem nechoď ! jdi pryč od MÉHO HROBU !)
(jenže, to vlastně není můj hrob, hrob je vždycky jen toho, kdo v něm leží)
Nic neřekla. Mladík si odkašlal a váhavě se zeptal: “Vy, vy jste znala mého otce?“
„Tvého...“ stařenka udiveně vzhlédla „...otce?“
„Ano, mého otce.Odkud jste ho zanala?“
Ticho.
Stařenka namáhavě vstala. Připadala si najednou tak slabá. Hluboce se nadechla a vnímala vůni sněhu, vzduchu a toho všeho, zatímco mladík stále čekal na odpověď.
„Víš chlapče,...já...já tvého otce znám vlastně až odtud.“
„Cože...jak to myslíte?“ nechápal mladík.
Stařenka mu vlídně položila ruku na rameno. “To nic chlapče, to nic.“
Otočila se, sklonila hlavu a odcházela rychle pryč.
„POČkejte...“ chtěl zakřičet mladík. Chtěl se za ní rozběhnout, jenže pak si uvědomil, že je na hřbitově. A protože byl slušně vychovaný, dobře věděl, že pokřikovat a běhat se na hřbitově nemá.
Stařenka prošla kolem anděla, ale ani se na něho nepodívala.
Vyšla ven a zanechala za sebou tuhle podivnou zahradu, kde místo stromů rostou náhrobní kameny.

Mraky nahoře se konečně zastavily a začaly vypouštět malé bílé vločky. Možná to byly kousky zmrzlých lidských duší.
     A němý svědek anděl se chtěl rozplakat.