6 vrahů

Jedné zamračené středy se sešlo v hostinci U zeleného vlka šest vrahů. Usadili se k nejdelšímu stolu a objednali si láhev červeného vína. Jeden z nich víno ze zásady nepil, ale protentokrát se výjimečně přizpůsobil ostatním. Zabili by ho, kdyby tak neučinil. Připili si na zdraví všech žijících bytostí a vytáhli ze svých kufříků deníkové zápisky. Jako první začal číst holohlavý muž středně vysoké postavy s nápaditým tetováním na pravém předloktí. 

Časně ráno jsem si přivstal. Byl to deštivý den a ačkoli nemám déšť příliš v lásce, nemohl jsem se po celou cestu do bytu mé desáté oběti zbavit úsměvu na tváři. Jubilejní vražda jak má být, pomyslel jsem si, když jsem otevřel dveře a spatřil zavalitého čtyřicátníka jak spokojeně podřimuje a od úst mu odkapává slepenec slin. Přistoupil jsem ke gauči a zastřelil ho ve spánku, což mě později mrzelo.

Všichni u stolu složili vypravěči uctivý kompliment, načež se slova chopil odpůrce vína.

Šlo o moji první vraždu…

Kdosi se hlasitě zasmál a několik dalších se k němu posléze přidalo. Odpůrce vína, značně rozrušený a nejistý mladík, však sebral poslední zbytek hrdosti a pokračoval ve čtení.

Jelikož šlo o moji první vraždu, měl jsem značné obavy a pocity plné nepříjemných výčitek. Přirozeně. Ale nikdo jiný mi již nemohl v tomto svobodném rozhodnutí zabránit, jedině já sám. Plánoval jsem to docela dlouho. Soustředil jsem se především na výběr vhodné oběti, o následné policejní pátrání jsem se ani tolik nestaral, byl jsem totiž přesvědčen, že vražda bez motivu je při absenci svědků neprokazatelná. Měl jsem pravdu, toho tlustého chudáka jsem rozmašíroval kuchyňským nožem přímo v jeho bytě a nikdo se k mé stopě doposud nepřiblížil.

Muž, který se před chvílí smál tak, že dokázal sotva popadnout dech, se nyní odvracel stranou a se zaťatými pěstmi přecházel nemístný potlesk, na jehož pozadí se občas mihla také povzbudivá pochvala jako například: „Dobře mladej,“ nebo, „Ty se mi líbíš.“

Když burácení ustalo, přelétl ostatní ostrým pohledem a položil před sebe složku s papíry, z níž potom jeden vytáhnul.  

Ještě před tím, než jsem ji zabil, jsem ji několikrát znásilnil a uříznul jí obě bradavky.

Obecenstvo utichlo. Všem bylo nyní jasné, že mají co do činění se skutečným profesionálem.

Pokaždé, když jsem byl uvnitř ní  a pociťoval velkolepé vzrušení, jsem zabořil nůž přímo mezi její plíce a sledoval, jak se pokouší nadechnout. Umírala dlouho, nekonečně dlouho. Líbilo se mi, jak umírá a jak se pode mnou zmítá. Přál jsem si, abych mohl tu scénu vidět z jiné perspektivy, mimo své tělo. Musel by to být nádherný obraz.

Židle zavrzala pod náporem prudkého pohybu, stůl se otřásl a jedna sklenice vína ztratila svoji rovnováhu a vprostřed ubrusu vykreslila rudou skvrnu. Mladý odpůrce vína vstal, vypravěč mezitím pokračoval.

Když jsem zpozoroval, že vypustila život a že všechno dobré skončilo, značně jsem znejistěl. Zapnul jsem si kalhoty a popadl nůž. Zasadil jsem jí v krátkém sledu asi kolem dvaceti bodných ran v domnění, že ji tak udržím při životě a že budu moci nadále přihlížet tomu, jak umírá. Ovšem tělo bylo již mrtvé a zcela nepoužitelné. Zbyla obyčejná rutina, nevyhnutelná rutina. V malé brašně jsem měl připravenou malou příruční pilku a sekáček na maso. Nakonec jsem použil pouze sekáček. Maso bylo měkké a kosti poddajné, šlo to nezvykle snadno. Když jsem oddělil obě nohy od trupu, ještě jednou jsem vniknul do vaginy, kterou jsem poté odřízl a zahodil. Na to jsem vzal hlavu a naposledy s ní vykonal orální styk. Všechny části těla jsem potom zabalil do černých igelitových pytlů a naskládal do kufru od auta, které stálo na příjezdové cestě.

Mladý odpůrce vína odběhl s grimasou nevolnosti na záchod. Také ostatní seriózně naznačili, že už toho bylo hodně a řeč by mohla být zase na chvíli přenechána jednomu z nich. Muž se však nenechal rušit a četl dál.

Krátce po této roztomilé události, mohl tomu být zhruba měsíc, jsem přemýšlel, jaké by to bylo s malou holčičkou. Jen mě to tak napadlo a se stejnou lehkostí jsem se to rozhodl také provést. Jednoho palčivého odpoledne jsem počkal před zvláštní školou a vybral si první, která se zdála vhodná pro mé záměry. Promluvil jsem na ni; řekl jsem, že ji ukážu něco moc pěkného, zatímco půjdeme domů za maminkou. Řekla, že nemá maminku, že maminka umřela. Řekl jsem, že neumřela, ale jenom na nějakou chvíli odešla a já ji teď přivedu zpět za ní. S nadšením souhlasila a chytila mě za ruku. Nejspíš si myslela, že jsem její hodný „strýček“. Byla hloupá a krásná. Došli jsme k železničnímu podjezdu, kde jsem ji udeřil do hlavy. Ne silně. Nechtěl jsem ji zabít, ale jen omráčit. Její smrt měla trvat dlouho, nejdéle jak si lze vůbec představit.

Další dva vrahové vstali, oblékli si kabáty a s pohoršenými výrazy opustili restauraci. Vypravěč zdvihnul ruku a zamával jí ve vzduchu, čímž přivábil číšníka, který se vmžiku objevil u jejich stolu.

„Budete si přát?“ zeptal se.

„Ano, děkuji. Dal bych si,“ na chvíli se zamyslel, zatímco upíral pohled do rozevřeného jídelního lístku, „Dal bych si ta kuřecí prsíčka a vepřovou panenku s bylinkovou omáčkou a jako předkrm šunkovou rolku s chřestem.“ Zaklapl lístek a usmál se.

„Jistě pane,“ uklonil se číšník a poodstoupil k vedlejšímu stolu, u nějž seděla typická měšťácká rodinka čítající otce, matku, syna a dvě přibližně stejně staré dívky.

Vypravěč pohlédnul na jejich rozveselené tvářičky a hned potom na své dva zbývající kolegy. „Vidíte? Třeba tyhle dvě už jsou na mě až příliš letité. Neuměl bych se rozhodnout, zda na ně pohlížet jako na úplné ženy, nebo stále jen poloviční děti. Byl bych dost možná zmatenější, než ony samotné. Ale vraťme se nyní k mému příběhu…“

*

Jedné zamračené středy se sešlo v hostinci U zeleného vlka šest vrahů. Popíjeli víno, přestože jeden z nich víno ze zásady nepil a předčítali ze svých deníkových zápisků až dlouho do noci. Dobře se bavili a necítili vůbec žádné napětí. Izolováni od deště, který stále zuřivěji naléhal na okenní parapety, si vzájemně předávali své hodnotné zkušenosti. Jedli, pili, konverzovali, sami utvářeli hranice; úsměvy, radost, vztek, hanbu. Když odbila druhá hodina ranní, začal déšť pronikat také dovnitř a jeden, který déšť zvláště nenáviděl, se zvedl a okamžitě utekl pryč. Strop po chvíli zmizel úplně a voda se nahrnula dovnitř. Když jeden po druhém odcházeli, už nebylo šest vrahů, ale pouze jeden spisovatel, který záhy vytáhl deštník, rozevřel ho a zapálil si cigaretu. Potom nerušeně dopil své víno a otevřel svůj deník.