Babička

Moje tchýně bývalá
po letech mi napsala.
Svědomí mám čisté,
je to téměř jisté,
že mi radost udělá,
když si na mě vzpomněla.

Je to pro mě nebo není?
Marně hledám oslovení.
Udiveně hledím,
štěstí mám, že sedím.

Hrozně jsem ji šokovala
tím, jak jsem se zachovala.
Nebyla to vina,
prý jejího syna,
že nemohl pro nevěru
řádně platit na svou dceru.
Kde by na to chudák vzal?
Vždyť on přece podnikal!
Stydět bych se za to měla,
že jsem po něm něco chtěla.

Dál se divím ještě více,
půjčila nám statisíce,
i když o tom nevím nic,
musím vrátit polovic.
Mám se správně zachovat,
k soudu prý to může dát,
když ani to nepostačí,
přijdou na mě vymahači.

Spousta roků odříkání,
děti, domov, auto,
manželství to nezachrání,
když je v hlavě vypnuto.
Za pár roků "podnikání"
je to všechno pryč.
Jak sám manžel kdysi říkal:
"Z h.... neupleteš bič."

Co se stalo, to se stalo,
rodina a nový dům,
to mu už nic neříkalo,
dal přednost svým hormonům.
Chtěl vše pro svou přítelkyni,
její dítě, novou tchýni,
sestra byla tetička.
Jak to vidí babička?
Hned jí paměť vynechává,
to se starým lidem stává.

A co po těch letech
píše o mých dětech?
Úcty mají k otci málo,
najednou si vzpomíná,
hodně ho to všechno stálo.
Co? Ta cizí rodina?

Já jsem si jen užívala,
o děti se nestarala.
To ona je jiná
a za svého syna
do ohně chce ruku dát,
i když je mu padesát.

Málo jsem jí děkovala,
co pro vnuky udělala,
kolik ji prý stáli,
když si u nich hráli.
Je to hlavně věcí matky,
jak se děti chovají.
Narozeniny a svátky
jen ty moje nemají,
stejně jako jejich otci,
zas jí paměť selhala,
jinak by jim po mobilu
jistě přání poslala.

Ale její další vnuci
- to je jiná káva,
i když jsou to velcí kluci,
nepočítá, dává.

Chce se se mnou sejít,
domluvit se na splátce.
To, že platí prevít
bývá jenom v pohádce?

Dokud bude žít
nebudu mít klid.
A tak místo spaní,
věnuji se psaní.
Skládám tady básničku
na tu hodnou babičku.

Přestane si troufat
dřív, než mě to složí?
Nezbývá, než doufat
v spravedlnost boží.