Značka : Na celý život

Nejprve horká a náhle …

Jako zasažena šípy!

Kapky ledové vody jí buší do obličeje. Víčka tiskne pevně k sobě a přesto cítí, jak ji voda štípe v očích. 

Mráz se prohání celým jejím tělem. Voda dopadající na podlahu sprchy jí v hlavě hučí a pára z té náhlé změny teploty v koupelně jí obepíná tělo jako lehký, hedvábný šat.

Neustále drží hlavici sprchy naproti sobě a snad doufá, že díky ní vyžene všechny ty pitomé vzpomínky. Všechny ty hromady vzpomínek, které tam má! Které ji budí ze snů …

Kolik už je to let? Pět? Sedm? Neví. Přestala počítat.

Tolik dlouhých dnů a ještě delších nocí, kdy nemohla dojít k touženému klidu. Nemohla se zbavit skřípějících brzd v uších a posledního pohledu, kterým se na ni podíval. Tolik hrůzy a lásky zároveň se v těch očích v pár vteřinách blýsklo. Kdo by na to zapomněl?!

„ Nemůžeš za to. Ani ty, ani já. Ani ten řidič za to nemohl. Víš to přece. Víš? Byla to jeho nerozvážnost a nepozornost,“ objímal ji otec kolem ramen. Ani teď ho nepřestal kritizovat. Vyčítat. Ani teď, když už se nemůže bránit. Musí ho bránit ona.

Ruku ze svého ramene setřásla.

„ Nechej to být,“ šeptala a tiše se vydala do svého pokoje.

A tam trávila noc co noc na okenním parapetu. A hleděla do tmy.

Tma. Pod zavřenými víčky jí vyskakují obrazce. Míchají se, prolínají. Obličej ledovou vodou má už docela necitlivý, ztuhlý. Studený. Jako ten jeho. Kolik mladých holek po tom obličeji bláznilo? A kolik jich potom přišlo, když loučili se s ním naposledy? Skoro žádná. Přítelkyně. Kamarádky.

„ Proč je tady pořád taháš?! Coury jedny. Dívej se, jak vypadá. To tu sukni nemusela mít vůbec, když je tak krátká. Jak se na ni musí dívat ty děcka?!“ šel slyšet matčin výhružný hlas zpoza zavřených dveří do kuchyně. A v obývacím pokoji tetičky pochvalovaly koláče a přemítaly, co se zase za toho půl roku, kdy se neviděly, změnilo. Hodně, tetičky. Hodně se toho změnilo.

Skoro neznatelně se zasměje. Voda už dávno neteče. Ruce svěšené podél těla, hlava sklopená, oči pořád zavřené. Jakoby snad cítila strach je otevřít? Že se zase vynoří jeho obličej?

Jak ona ho měla ráda.

„ Hvězdičko, pojď za mnou. Něco jsem ti z Francie přivezl,“ lákával ji do pokoje. A ona šla a pak jen mohla obdivovat úžasné kousky, které jí vozil z cest.

„ Víš, byl si jediný z rodiny, koho jsem měla doopravdy, upřímně ráda,“ šeptala později do šedi mramorové desky. Často za ním chodila. Popovídat si. Nic jiného jí nezbývalo. Nejlépe k večeru. Nejlépe za chladnějších dnů. Tehdy na hřbitově nebývá moc lidí, víte? Je tam klid.

Sedí tam tak dlouho, dokud ji chlad neprostoupí od hlavy až k patám.

V celé koupelně je neuvěřitelná zima. Pustí si na tělo opět proudy vody, tentokrát však teplé. A vzpomíná dál …

„ Nedívej se na ni tak. Opakuju, už ani o ni koutkem oka nezavadíš!“

„ Co to povídáš?! Blázníš snad? Je to moje neteř!“

„ Jen se nedělej. Moc dobře vidím, jak ji hladíš po …“ odmlčí se otec.

„ Po čem? Po hlavě snad? A to není normální? Vždyť je to dítě, panebože,“ druhý hlas začíná být podrážděný a hlasitější, než jaký jsou schopny stěny pracovny umlčet.

„ Po zadku,ty úchyle!“ otcův burácivý hlas protne ticho celého domu. Nikdo netuší, že  tehdy stála za dveřmi. Utekla  z dětského hřiště. A slyšela to, co neměla.

Od té chvíle byla opatrnější na jeho pohyby, na jeho úsměvy. Na jeho ruku. Ale její ostražitost neubrala ani setinu lásky, kterou  k němu cítila. Pořád to byl strom, pod kterým za deštivých dnů ráda sedávala. Pořád to byla hřejivá náruč, když kolem řádil mráz. Pořád pro ní byl.

Co byl tehdy za den? Úterý? Či snad neděle? Neví. Už je to tak dávno.

Ale bylo jasno, slunce pražilo do zad, když přecházeli tu osudnou cestu. A také do očí. A oslepovalo. A na silnici se nevyplácí nevidět. Vážně ne.

„ Až je to zvláštní, že? Zrovna my tři pohromadě,“ nadhazoval tehdy významně a po očku sledoval otce, jak bude reagovat. Ten jen mlčel. Na co taky mluvit, když jeho slova uměly jen ubližovat. Mlčeli všichni tři. A šli cestou dál. Ze společného oběda, kdy servíroval se vztek jako předkrm, hádka jako hlavní chod a zarputilé, nepřátelské mlčení jako dezert. Jak jednoduché.

Všechno se seběhlo v pár vteřinách. On jednou nohou ve vozovce a obličejem otočený k ní, otec několik metrů na chodníku za nimi. Řidič téměř nezpomalil. A tělo letělo vzduchem. Jako hadrový panák dopadlo o kus dál. Pomačkané, pomuchlané, krvavé. Nehybné.

Po tvářích jí mimo vodu stékají slané potůčky slz. Tak jako tehdy …

V první chvíli byla naprosto ochromená strachem a nepochopením celé situace, že se z místa ani nehnula. O to rychleji se však rozeběhla, jakmile jí to nohy dovolily. Samy se daly do pochodu.

„ Počkej, stůj!“ křičel za ní otec. Ale ona viděla jen ten jeho bezmocný pohled a věděla, že ty oči musí zachránit.

Sesunula se na kolena a rukou podepírala jeho hlavu. Dýchal. Díkybohu. Bílé kalhoty se jí zbarvily do červena. 

„ Strejdo! Nedělej mi to! Nechoď, zůstaň tady. Koho jiného budu mít než tebe?!“ plakala. Mladý, sotva patnáctiletý obličej křivil se jí bolestí a smutkem.

A v dálce houkala sanitka. A dav lidí kolem nečinně přihlížel té podívané.

„ Zůstaň tady, prosím“ její hlas skoro nešel slyšet. Šeptala.

„ Odpustím ti i to, co se tehdy kdysi stalo. U mě v dětském pokojíku, víš? Víš. Já vím, že víš. Nikdy si mi to nevysvětlil a já se nikdy ani neptala. Jen jsem mlčela. Před tebou i před světem,“ a slovo střídá vzlyk a vzlyk střídá ticho. Kdosi ji zvednul ze země a táhl k okraji vozovky.

Špatně těsnící kohoutek, kapající stále ten stejný rytmus.

Kap.

Kap-kap.

Kap.

Seděla tam, na podlaze. Nahé tělo v tiché koupelně, v tichém bytě. V jejím tichém životě. Plném kvílivých brzd a bezmocných pohledů. Plném nevyslovených a hlavně nezodpovězených otázek.

Kde je jen konec tomu bezstarostnému dětství? Dřív než musela snášet tajné, mužské noční návštěvy v dětském pokoji. Dřív než se rozplynula její iluze o šťastné rodině. Kde je mu konec?!

Dneska půjdu na hřbitov, přemýšlí a vyjde z koupelny. Na podlaze za sebou nechává mokré stopy …