Kopaná

                                                          Kopaná

Šel jsem ze stadionu. Měl jsem mokrou hlavu ze sprchy. Dready schnou pomalu. Měl jsem je ale rád. Nosil jsem je už mraky let, tak od osmnácti. Přes rameno jsem měl tašku. Mířil jsem ke svýmu autu. Postaršímu piškotu. Nikdy jsem se o auta nezajímal. Nebavily mě. Nemusel jsem mít, nový audiny, merksy, ferrari, bavoráky. Jako kluci z týmu. Jako spoluhráči. Každej z nich to měl rád. Každej z nich měl drahý, nový auto. Auta. A každej měsíc v nich vozili jinou roštěnku po městě. Na nákupy do butiků s předraženejma hadrama, na pizzy a pasty do snobských vinohradských podniků. Na golf za město. Mě tohle nebavilo. Využíval jsem sice toho, že jsem fotbalista a že mám nadprůměrnej měsíční plat. Daleko větší než doktor nebo univerzitní profesor. A často u mně v posteli přespávaly různý ženský. Ale na golf jsem s nima nejezdil.

          Odemknul jsem dveře a usednul k volantu. Zapnul jsem rádio a zapálil si cigáro. Rozjel jsem se. Většina spoluhráčů měla ráda disko a nikdo nekouřil. Já jsem disko nesnášel a kouřil jsem. Konec konců jsem brankář a ještě k tomu dvojka. Při zápasech věčně vysedávám na lavičce, takže o svojí fyzickou kondici se nemusím starat tak, jako kluci na krajích zálohy. Ne, že bych byl nějaká troska. To ne. Ale i jako profesionální sportovec jsem si cíga neodřekl. Neměl jsem důvod. Ostatně kouřil jsem už mraky let.

           Vyjel jsem na Milady Horákový a na světlech zabočil dolů do tunelu. Dostal jsem se na nábřeží. Jel jsem po mostu a díval se, jak se v řece odráží osvětlený město. Voda se vlnila drobnými vlnkami, na kterých se houpaly labutě. Vzduchem prolítávali rackové. Poslouchal jsem Rádio jedna. To je asi jediná stanice, na který se nedozvíte nic o fotbale. Projel jsem Prašnou bránou a u Bulhara jsem se dal nahoru na Žižkov. Když jsem se nastěhoval do Prahy, tak jsem si tuhle čtvrť oblíbil. Bydlím tady. Noční život, hospody. Ještě tu přežívá atmosféra vykřičený, svérázný čtvrti. A to i v dnešní době, kdy do republiky, a do hlavního města zejména, vtrhla prázdnota zahalená do postříbřenýho, nablízkanýho pozlátka. Prázdnota, která s otevřenou pusou polyká všechno ve svým okolí.

        Zaparkoval jsem před svým barákem. Vyrazil jsem do hospody na rohu. Šel jsem k baru.

„Čau Jiříku.“ Pozdravil jsem, „poprosim tě o jedno pivko.“

„Áá, pan fotbalista. Dostal jsi žízeň z toho vysedávání na lavičce ?“

„No jo.“

„Tak jak hrála slavná Spartička dneska ?“ Ptal se.

„Jedna jedna.“

„Ty vole. Tak vy už neporazíte ani předposlední Blšany. Posraný chmelaře, vole.“

„Hmm.“

Jiřík byl slávista.

„To jsem na vás zvědavej příští tejden v derby. Dostanete trojku.“

Usmíval se

Byla to dobrá hospoda. Mireček tady byl jedninej, kterýho fotbal zajímal. A ještě Mečoun. Jenže ten fandil Viktorce a ta sestoupila a hrála pěkný hovno. Takže se o fotbale radši moc nebavil.

Jiřík přede mě postavil pivo. U stolu pod oknem seděl Matýs. Osamocenej. Balil brčko. Šel jsem si k němu sednout.

„Čus Matýs.“

„Nazdár. Jak se máš ?“

„Ale jo. Jde to.“

„Ty ?“

„Jo, taky tak. Nějak.“ 

„Co práce ? Ještě zahradničíš ?“

Matýs si vydělával jako zahradník. Znal jsem ale víc kytek a stromů než on. Byla to pro něj z nouze ctnost. Cejtlil se být básníkem a beletristou. Nicméně nedařilo se mu prorazit. Byl to zneuznalej spisovatel, ale hlavu si s tím nedělal. V létě jsem ho viděl na Židovskejch pecích, když jsem šel běhat. Svlečenej jen do trenek, opálenej jak středomořec ryl rejčem do země a do děr sázel keříky. Oblíznul papírek a brko bylo hotový. Usmál se na mě.

„Jo, sem tam zahradničim. Ale neni moc práce. Lidi nemaj prachy a na zahrádky kašlou. Nechávaj si je zarůst kopřivama. Finanční krize se dotýká i mě. A taky je už docela hnusný počasí.“

„Hmm.“

Vyfouknul voňavej kouř

„Ale sehnal jsem si takovej přivýdělek. Je to sice trochu obskurní, ale docela mě to baví.“

„Co to je ?“

„Začal jsem teď psát pro jeden web erotický povídky.“

„Erotický povídky ?“

„Nebo spíš porno povídky. Píšu o šukání. O kundičkách, mindičkách, broskvičkách, pérech, klackách a ptácích.“

Podal mi brko.

„Zajímavý.“

Seděli jsme, chlastali pivo a hulili. Zval jsem ho. Asi ve tři v noci jsem se vypotácel a šel domů. Dal jsem si tlačenku s cibulí a šel spát. Ráno jsem musel na trénink.

                                               ……………………….

Probral jsem se v deset. Šel jsem do koupelny a napustil si vanu teplou vodou. Lehnul jsem si do ní. Myslel jsem na Tvářičku. Měl jsem jí rád. Možná jsem jí miloval. Asi určitě. Teď žije s nějakym chlápkem. A já jsem byl citově frustrovanej. Ženský jsem střídal dost rychle. A s žádnou jsem nezůstal. Mrd, mrd a měj se. S Tvářičkou to bylo jiný. S ní jsem chtěl žít.

                       Po koupeli jsem udělal pár jogínskejch cviků, aby se tělo dostalo do formy a pak jsem se pustil do snídaně. Pomerančovej džus a dvě koblihy. Chvíli jsem lelkoval a pak vyrazil na trénink. Bože. Jak mně se nechtělo.

                       Když jsem byl malej, tak jsem fotbal miloval. Vyrůstal jsem na malý vesnici, kde mě táta přihlásil do místní přípravky. FC Jirkovice jsme se jmenovali. Nejdřív jsem byl útočník, ale pak se náš brankář odstěhoval do města a já se postavil do brány. Naše mužstvo bylo plný malých fotbalových zevlů. Nebyli jsme moc dobrý. Ale mně to šlo. Spoustukrát jsem byl vyhlášenej nejlepším brankářem turnaje. Kapitán chlapů, řezník Vonásek, o kterym si pamatuju, že během zápasů, když hráli, tak si o přestávce dával vždycky panáka ferneta. Tak tenhle Vonásek mě miloval a furt vykládal: Kurva chlapi, tady Davídek. Ten to někam dotáhne. Ten není jako my. To není žádná regionální sračka. Davídku, ty si zachytáš první ligu. Co první ligu, ty si zachytáš ligu mistrů. Za Lívrpůl, vole. Ale všechno postupně. Až skončíš v přípravce, tak ti zařídim, že za žáky budeš chytat v okresním městě. Tohle vykládal, mně a chlapům z áčka a z pusy mu voněla kořalka.

                       Fotbalem jsem žil. Ve svým pokoji jsem hrál sám se sebou fotbalový zápasy. Moje osoba představovala jedenáct hráčů našeho týmu a jedenáct hráčů soupeře. Fantazie mi jela na plno. Byly to vyhrocený zápasy. Velký zápasy. Můj tým vždycky prohrával. Třeba tři nula. Deset minut před koncem. Ale pak jsme začali vždycky nevídaným způsobem dotahovat. Já, coby útočník, jsem vsítil dva góly během tří minut a rázem jsme byli zpátky ve hře. V extázi jsem se svlíkal do půl těla a házel dres na poličky na knížky mezi tisíce nadšených diváků. Hrdelním šepotem jsem imitoval celostadiónový skandování. Pak jsem já, coby brankář, neuvěřitelnou robinzonádou v nastavení zneškodnil obrovskou šanci soupeře. Moc času nezbývá. Poslední zoufalý pokus. Obrovskou silou vykopávám míč až k naším hráčům před branku soupeře a jeden z nich, já, šťastně střílí vyrovnávací branku. Ve frenetické atmosféře probíhá vyhrocené nastavení dvakrát patnáct minut a zápas končí penaltovým rozstřelem. Nedávám soupeřovým exekutorům šanci a na penalty vítězíme dva nula. Spoluhráči se na mě sesypávají a já se ocitám pod hromadou svalnatých zpocených těl. Takovýhle bitvy se s tenisákem odehrávaly v mým pokojíku. Pod plakátem Petra Klouby.

                      Na doporučení řezníka Vonáska jsem se dostal do žáků  v okresním městě. Hráli jsme druhou ligu. Čtyřikrát týdně tréninky. O víkendu mistráky. Každý ráno, než mi začala škola, jsem chodil běhat. Koupil jsem si taky knížku Začínáme s jógou – cesta ke zlepšení fyzické a mentální stránky člověka. A byl jsem dobrej. Měl jsem formu, měl jsem talent, měl jsem zápal. Pamatuju si, že druhej rok v žácích jsme skončili třetí a postup do první ligy nám utekl o skóre. Ale v mým životním příběhu se začaly objevovat i jiný věci než kopačky a míč. Třeba se objevila Měchurka. Bylo mi čtrnáct, jí patnáct. Měl jsem nagelovaný vlasy, byl jsem navoněnej jak Rusák a mutoval jsem. Měchurka byla malá prsatá blondýnka s vlasy do půlky zad. Nevinný modrý oči. Na večírku u jednoho spoluhráče jsme spolu tancovali sérii ploužáků a o přestávkách mezi tanci brčkem usrkávali kolu. Pak jsme zdrhli přes zahradu k potoku a na trávě u břehu jsem přišel o panictví. Byl jsem velkej chlap. Velkej brankář.

                     V patnácti si mě do svýho dorostu vyhlídla Bohemka. Přestěhoval jsem se ke svý babičce do Bubenče a o dvě ulice dál jsem začal chodit na gympl. Hráli jsme klidnej střed tabulky první ligy. Trénovali jsme pětkrát týdně, z toho občas dvojfázově. Začal jsem objevovat velkoměstskej život. Ve škole jsem se kamarádil se začínajícíma muzikantama, malířema, básníkama, zkuřkama a opilcema. Po tréninku jsem začal chodit do hospod a do klubů. V létě jsme jezdili na techno a na různý fesťáky. Žilo se mi dobře. Byl jsem spokojenej. V Bohemce jsem byl brankářská jednička. Souložil jsem s holkama. Byl jsem oblíbencem trenéra Petříka. Říkal mi: „Davide, ty máš talent. Dar od Boha. Mám tě rád. Jsi hodnej kluk. Ale nelíbí se mi, že chodíš kalit. Schází ti sebedisciplína. Vůle. Touha posunovat se dál…Jasně, taky se mi líbily holky. Taky jsem občas chodil na bigbít a do hospody. Fotbal byl ale pro mě porád to nejdůležitější. Furt jsem se chtěl zlepšovat. Makal jsem na sobě. A to ti, zdá se mi, chybí. Zakazovat ti nic nebudu. Doufám, že seš natolik inteligentní, že si to uvědomíš.“

Petřík byl dobrej chlap

              Ve čtvrťáku jsem jel jako jednička do Itálie na mistrovství Evropy osmnáctiletých. V prvních dvou zápasech jsem dostal od Anglie a Řecka dost laciný góly a postup ze skupiny byl v prdeli. Na poslední zápas jsem se díval už jen z lavičky. Když jsem se vrátil, tak jsem si nechal udělat dready, odmaturoval jsem a beznadějně jsem se zamiloval do Tvářičky. Která mě nechtěla.  

              A pak si mě vyhlídla Sparta. Už pět let tu dělám dvojku Jardovi Flaškovi. Flaška je zkušenej gólman. Ve Spartě chytá už dlouho. Chytal taky v cizině. Být dvojka není zas tak špatný. Zvyknul jsem si na to. Vlastně je to dobrý. Pro mě. Trénujete. Nemusíte úplně naplno, protože vaše místo dvojky je do jistý míry neotřesitelný. Trojky dělaj v mužstvech mladý kluci, co přišli z dorostu. Ty pravidelně chytaj za béčko ve druhý, třetí lize. A přehnaně se snažit taky nemá úplně smysl, protože místo jedničky je taky do určitý míry neotřesitelný. Sedět během zápasů na lavičce mi vůbec nevadí. Berete docela slušný prachy a přitom se nemusíte moc snažit.

      Auto jsem zaparkoval u stadionu. Tmavě modrý mraky nasáklý vodou padaly na tribuny a svojí vahou je tlačily do země. Začalo pršet. Šel jsem do kabin. Všichni už tam seděli a převlíkali se ze svých diskoobleků do věcí na trénink. Pozdravil jsem a sednul si na svoje místo do kouta. Jarda Flaška mi před obličejem máchal svým nahým chlupatým zadkem. Všichni z mužstva se holili po celym těle a nad pinďourem obvzlášť. Jen Flaška, stoper Dřepka a já jsme měli zachlupený přirození. Ostatní nám říkali chlupatá trojka. My jsme jim říkali buzeranti.

       Když jsem se převlík, tak jsem vyrazil na deštěm zmáčený hřiště. Protahovali jsme se, běhali jsme a pak si nás jako vždycky vzal s Flaškou stranou trenér brankářů Honza. Pak se nacvičovaly různý akce a pak jsme si dali na půlce hřiště fotbálek na menší brány. Flaška v jedný bráně, já v druhý. Když se dívám na jeden z útoků proti brance soupeře, tak koukám, jak Flaška padá k zemi. A už nevstává. Válí se, kleje a syčí bolestí. Přichází masér a prohmatává mu nohu. Bolestivý sykot pokračuje. Jdu se podívat blíž. Nevypadá dobře. Několik kluků mu pomáhá postavit se na nohy a společně se šourají do kabiny.

Otáčí se na mě Dřepka a promlouvá do ticha

 „Tak to vypadá, že si, vole, zachytáš derby.“

                                                         ………………………

Po tréninku jsem šel do hospody na rohu.

„Čus.“

„Nazdar sportovče.“

„Jedno pivko, Jiříku.“

„Jasně. Už na tom makám.“

Stoupnul jsem si blíž k topení. Byla zima. Začínala zima. Přes zaprášený okna jsem viděl, jak venku padá déšť se sněhem. Bílý šmouhy jsou nasvícený světlem z pouliční lampy a stávají se z nich žlutý šmouhy. Derby je předposlední zápas sezóny.

„Flaška se dneska zranil, Jiříku.“ Řekl jsem.

„Fakt jo?“

„Hmm. Utrženej meniskus. Prej.“

„Nekecej.“
 „Nekecám.“

„Takže derby budeš chytat ty.“

„Asi jo.“

„Ty vole. Tak to budu při tom zápase citově rozpolcenej. Nebudu vědět, jestli se radovat ze skvělý hry našich sešívanejch kluků, nebo jestli mám ronit slzy a litovat tebe, že se jen furt otáčíš za sebe a vytahuješ ze sítě míče. Protože to bude pěknej příděl.“ Vykládal Jiřík, smál se a pil se ze sklenice pivo až měl od pěny bílý fousy. „Hele, naše záloha. A útok. To je parádička. Máme fakt dobrou přechodovou fázi do útoku. Ty kluci, co tam jsou teď, hrajou fakt dobře. Kombinační hra, voe. To mi tě bude fakt líto. Tak líto, že budu  brečet jako malej.“

Přiťuknul jsem si s nim svojí sklenicí a šel jsem si sednou k Matýsovi. Ten seděl sám u stolu a pod houpajícím se lustrem na šňůře něco psal na noutbuku.  

„Čau Matýs.“
Přestal psát

„Jé, čus Davide. Jak se máš ?“

„Ale jo, jde to. V pátek budu chytat proti Slávii. Zranila se nám jednička.“

„Hm. Tak to je dobrý, ne ?“

„Ani nevim. Co to píšeš ?“

„Tu porno povídku. Jak si tim teď vydělávám.“

„Můžu si kousek přečíst ?“ Zeptal jsem se.

„Jo.“ 

Přitáhnul jsem si noutbuk k sobě a začal jsem číst...Zahradník zastřihával růže na záhonku u vily. Sluneční paprsky dopadaly na jeho jakoby pozlacené tělo. Jeho pižmo bylo cítit až do oken honosné secesní vily. A za bílými záclonami jednoho okna se mazlila se svým tělem majitelka domu Olga. Ucítila vůni muže, který se staral o květenu na zahradě. Zatoužila mít ve svých útrobách ztvrdlý úd nacucaný krví až k prasknutí. Odložila okurku, s kterou se chtěla laskat a přes své touhou rozpálené tělo přehodila průsvitnou tuniku. Vyšla na zahradu. Přistoupila zezadu k zahradníkovi a olízla mu ucho. Ten se otočil a růži, kterou držel v ruce vsunul pod tuniku mezi Olžiny ňadra. Ty poté dlaněmi přitisknul k sobě a zlehka promnul. Olga sykla bolestí. Trny růže projely její bělavou kůží. Zahradník odhodil růži a začal z prsou slízávat kapičky krve. Olga mu rukou sjela do rozkroku, rozepnula poklopec a nahmatala to, co potřebovala. Ztvrdlý penis sevřela a začala rukou pohybovat nahoru a dolů. „Mmmmm!“ Mručel rozkoší. Rázným pohybem jí srazil na kolena do trávy a přistoupil k ní zezadu. Pak svůj kůl strčil do její horké micinky. Padla mu jak rukavička. Začal divoce přirážet. Olga úpěla rozkoší a bolestí zároveň.

Začal jsem se smát a kouknul jsem se na Matýse, který si rukou posunoval brejle po nosu blíž k očím. Očima jsem rychle přeskakoval v textu z místa na místo.

 … „To je vono! Ty zvíře!“ Křičela Olga.

… Zatoužila mít ještě jeden klacek v puse. Představila si, že před ní klečí urostlý černoch a ona saje jeho ebenové mužství. Mezitím zahradník vzadu jako by se proměnil ve sbíječku.

… Bílá milostná šťáva jí stékala po zadečku a po kapkách dopadala do trávy.

… Objali se.

„Nó, zajímavý Matýs. Div se mi z toho nepostavil.“ Řekl jsem. „Kolik ti za takovýhle prasárničky platěj ?“

Odpověděl, že „Litr za jednu povídku.“

„A ten zahradník, to jsi ty ?“

„To je literární licence, vole.“

„Mručel rozkoší…Mmmm.“ Smál jsem se.

„Jdi do prdele. Milostnou lyriku mi nikde nechtěj uveřejňovat, že o ní není zájem. Tak na to musim jít odjinud. Tohle je moje šance jak proniknout.“

„Do micinky.“

Dali jsme pár drinků, pozval jsem Matýse na večeři a šel jsem spát.

                                                    ……………..…….

Týden utekl jak voda. Každej den tréninky, potom pivko a brčko. Ale aby se neřeklo, tři dny před zápasem jsem abstinoval a stravoval se jako správnej profesionál. Džusy, saláty, těstoviny. Kouření jsem omezil na minimum. Cígo po ránu na záchodě jsem si ale odpustit nedokázal. Připravoval jsem se na roli jedničky v zápase podzimu. Tuhle sezónu jsem zatím chytal jsem jen v pohárovejch zápasech. Naposled jsem stál v bráně před dvěma měsíci proti FK Ratíškovice. Krásná návštěva sedm set padesát diváků. Vyhráli jsme dva nula. Derby bude ale o něčem jiném. Vyprodaná Letná. Dvacet tisíc lidí. Neonacistický jádro našeho kotle bude stát za mnou a bude vyvolávat moje jméno. I když mám dready a vědí, že hulim. Když jsi černoch nebo máš dready a hraješ za Spartu, tak jsi celkem v pohodě. V jejich očích se stáváš výjimečnej černoch a zkuřka. Lepší. Stavěj tě skoro na roveň sebe sama. Jako bys vlastně vůbec nebyl černej a nehulil. Od slávistickýho kotle můžu čekat, že mě ve vyhrocených okamžicích může zkropit pivní sprška. Asi před dvěma lety, když jsem výjimečně chytal ligu, tak jsem v Ostravě dostal do hlavy půllitrem. Sklátil jsem se na zem. Hvězdičky, mlha, tunel. Světelnej tunel. Do jiný dimenze. Ústí tam, kde sedí Ježíš s fotrem Bohem u umakartovýho stolu, hrabou se v šanonech, pijou kolumbijský kafe a souděj. Naposled. Ale tohle je Sparta a Slávie. DERBY ! Dva nejslavnější a nejstarší kluby v Čechách. Který hrají v současnosti v pohárový Evropě druhý housle. Rudí a Sešívaní. Let´s go, Sparta, Let´s go !  Byl jsem na sezení u mentálního trenéra, abych se dostal do psychický pohody. Abych dokázal nést odpovědnost a podržet chybující tým. Koncentrace a čistá mysl, dvě třetiny úspěchu.

                     Den před zápasem jsem vytočil číslo Tvářičky.

„Prosim.“

„Ahoj Tvářičko. Tady David.“

„Čau.“

„Jak se máš ? Co děláš ?“

„No, zrovna balim. Jedeme s Vladimírem na dovču na řecký ostrovy. Na loď. A ty ? Co ?“

„ Já se chystám zejtra na zápas. Budu chytat v derby.“ ¨

„Hm. A jsi nervózní ?“

„Trochu. Poslyš, Tvářičko, nechceš si někdy zajít někam sednout ? Na véču. Pokecat… Víš, scházíš mi. Furt tě mám rád. Ale to ty víš.“
“Vim Davídku.“
“ A co třeba.. Nechceš se stavit dneska ? Kdy letíte ? Zejtra ? Třeba…“

Ticho

Vybila se mi baterka.

                                                  ………………………

Procházím spolu s ostatníma útrobami stadionu. Buší mi srdce a chce se mi na záchod. Vždycky, když jsem nervózní, tak se mi chce na záchod. Nedávno jsem viděl Jense Lehmanna, jak uprostřed zápasu přeskočil reklamní mantinely a před plnýma tribunama se za bránou vkleče vymočil. Dávali ten zápas v přímém přenosu. Do brány se stačil vrátit přesně ve chvíli, kdy se na něj valil soupeřův útok. Vcházíme na trávník. Lidi řvou. Jdu do brány. Vykopává se ze středovýho kruhu. Za mnou je slávistickej kotel. Zpívaj: Sparťane, bodnu tě ! Až půjdeš na kutě!...Z druhý strany hřiště se ozývá: Anti-slávije, antislávije ! Před pár lety ještě řvali: Jude – Slávije, judeslávije! Zrovna jsem byl chvíli na hromádce s jednou Francouzskou. Tu tenhle pokřik zaujal. Kroutila hlavou, nemohla to pochopit a ptala se mě, proč ty naši fanoušci furt řvou: Jugo –slávije, Jugoslávie!

                          Jde na mě první střela. V pohodě chytám a míč vykopávám. Slávisti jsou o něco lepší. Sem tam vystřelej, ale není to moc nebezpečný. Jde to vedle nebo to chytám. Běží 30. minuta. Nic moc fotbal. Urputně se bojuje. Hodně faulů. Jako v každém derby. Atmosféra je dobrá. Podívám se na oblohu a dívám se, jak nad stadionem krouží pták. Pozoruje to uhranutej září z umělýho osvětlení. Magický, říká si. A dívá se, jak dvacet tisíc lidí s bušícími srdci sleduje, jak se pár chlápků snaží nohou kopnout něco kulatýho do takový krabice ze sítě. Pak už ho to nebaví a letí pryč. K Vltavě. Dívám se zas na hřiště. Kopem roh a GÓÓL ! Kluci se zběsile radujou a skákaj po sobě. Taky mám radost. Kolem ucha mi prosviští zapalovač. Hozen z ruky Slávistovy.

             Rozhodčí píská. Poločas. Vedeme jedna nula. Dobrý. Jdu do kabin, u laviček mě odchytává televizní reportér.

„Davide, vedete jedna nula. Spokojenost ?“

„Tak určitě. I když byla Slávie o něco aktivnější, povedlo se nám dát góla a do šaten odcházíme spokojeni.“

„Co podle vás čeká Spartu ve druhém poločase ?“

„Tak určitě, máme to dobře rozehrané. Slávie se bude muset vrhnout do útoku. Nám bude klidněji na duši. Budeme se snažit pozorně bránit a hrozit z protiútoků. Ale nic nemáme vyhráno. Čeká nás ještě pětačtyřicet minut. Všechno je otevřený.“

Utřel jsem si pot z čela, teď už mrazivej. Jako by se mi na čele vytvořily malý ledový krystalky. Mně i reportérovi se kouřilo od pusy. Jako bychom hulili Startky bez filtru. Ty kouřil můj děda.

„Chytáte po delší době v ostrém ligovém zápase. A to hned v derby. Jak se cítíte ?“

„Tak určitě. Jsem spokojenej. Zatím držím nulu a to je hlavní. Co na mě šlo to jsem pochytal, takže spokojenost. Zatím.“

„Cítil jste před zápasem nervozitu ?“
“Tak určitě. Trochu. Přece jenom derby je hodně specifický zápas. Nejprestižnější ligový duel.“

„Davide, díky…A teď už předám slovo do studia pánům Jaromíru Bosákovi a Vladimíru Táborskému.“

(Táborskej je pěknej kokot)

               V šatně mluvili trenéři. Moc jsem je neposlouchal a upíjel z flašky bublinkovou sodovku. To je pro mě nejkrásnější fotbalový pocit. Už od malička. Být unavený, jen tak sedět a chlastat bublinkovou sodovku a cítit, jak vám bublinky projíždí až do nosu a vyvolávaj takovej příjemně nepříjemnej vjem. Šel jsem na záchod.

                 Na druhý poločas jsem šel do brány před naším kotlem. Lidi skandovali moje jméno. Zamával jsem na ně. Začali jsme docela dobře, měli jsme pár zajímavých šancí, nějaký rohy. Ale nic z toho. Pak začala útočit Slávie. Máme ale dobrou obranu. Mnohem lepší než útok. Obranu s Dřepkou v čele, s nejlepším stoperem v lize. Nicméně sešívanej hráč postupuje po levý straně hřiště, se štěstím dělá kličku našemu obránci, následuje přihrávka na špatně pokrytého útočníka, je rychlejší, běží, už je blízko našeho vápna, vybíhám padám nad zem pod jeho nohy, snažím se mu rukama vypíchnout míč, hráč se klátí na zem. Rozhodčí píská. Cože ?! Penalta ! Do píči ! Doprdele! To je v hajzlu. Rozhodčí jde ke mně a před ksichtem mi vytahuje žlutou kartu. Ohlušující pískot za mými zády. Dřepka vedle mě řve ze vzdálenosti dvaceti centimetrů na rozhodčího. Jeho sliny zlosti zkrápí rozhodčího. Taky dostává žlutou kartu. Lidi řvou: Co je ?! Co je ?! Coje, coje coje ?! Jdu si stoupnout na brankovou čáru. Jeden ze sešívanejch si staví míč na značku pokutovýho kopu. Rozbíhá se, pískot, běží, kope do míče, pískot, odrážím se a s nataženýma rukama letím k jedné tyči. Padám. Míč letí k opačné tyči. Výbuch radosti slávistických fandů. Úspěšný exekutor běží v extatickém stavu k rohovýmu praporku a za ním upaluje banda spoluhráčů. Narazil jsem si kyčel nebo něco. Ze země se zdvihám hodně ztěžka. Asi pět metrů vedle mě vybuchuje něco jako ruční granát. Leknu se, rozpíská se mi v uších.

                  Zápas pokračuje dál. Hra se přelévá ze strany na stranu a šance střídá šanci. Jsem docela v akci. Vytahuju několik dobrých zákroků. Podívám se na světelnou tabuli, svítí 88. minuta. Získáváme balon, jdeme do předu, někdo asi tak z pětadvaceti metrů střílí a…tyč! Stadionem to jen zahučí. Tak to je škoda. Teď mají balón slávisti, dostávají se na naší půlku dlouhym nákopem. Ze strany někdo centruje nebo střílí, nebo tak něco. Každopádně to není moc povedený. Jdu si pro lehký míč, abych ho stáhnul do náručí. Jenže ! Míč mi nějak podivně proklouzává rukama a kutálí se do branky. Otáčím se a skáču za ním. Už na něj ale nedosáhnu a ze země bezmocně sleduju, jak se rozvlnila síť. Dřepka běží k míči a zlostně ho nakopává do sítě ještě jednou. Otáčím se na záda a dívám se na oblohu. Lítá tam zase ten pták. Mávám mu. Je mi všechno jedno. Usmívám se. Zacpávám si uši, abych nic neslyšel. Vůbec nic. Jen to, jak mi buší srdce. Buuch, buch. Buuch, buch. Buuch, buch. Seru na fotbal. Roztahuju ruce. Vznáším se. Pomalu letím k ptákovi. Je krásnej. Asi sýkorka je to. Dívám se dolů na hřiště. Rozhodčí naposled fouká na píšťalku. Rudí padají k zemi. Červenobílí křepčí. Podívám se na ptáka. Říká mi. Pojď. Poleť se mnou. K řece. A když se nabažíme řeky, tak pak k moři. A přes moře na daleký ostrovy. Do tepla. Kývám na znamení souhlasu. Chytáme vzdušný vír. Letíme bez námahy. Necháváme unášet. Když se otočím, tak vidím, že ostrá světla na stadionu se změnila ve vyblitou žluť. Zahalenou do mlhy. Smogu.

                                                     …….…………………

Když jsem přišel do hospody na rohu, tak jsem se musel dívat na Jiříkovu rozzářenou tvář s rozesmátou pusou. Znechuceně jsem se k němu otočil zády. V rohu seděl Matýs a nějakej kluk. Přisednul jsem si k nim. Kluk měl dlouhý černý rozcuchaný vlasy a pokřivený lenonky na nose. Pozdravili jsme se. Zrovna něco vyprávěl.

„No, ty vole. Tak to byla moje první práce. V krčský nemocnici. Byla to docela prdel. Byl jsem na pracáku, abych nemusel platit zdravotní. No a posílali mě na různý práce, na který jsem se já samozřejmě vždycky vysral. A pak mě poslali do Krčský nemocnice. Sháněli tam umývače oken. Přišel jsem tam s tím, že jsem nikdy v životě okna nemyl. A že jsem určitě strašnej myč a, že mě určitě nebudou chtít. Jenže voni. Né, né né. Nikam nám neutíkejte. Vy jste zrovna člověk, kterýho potřebujeme. Tak mě takhle odchytli a začal jsem mejt okna. S partou šesti cikánů. Byli v pohodě. Ale, ty vole. Sedm tisíc čistýho na měsíc.“

„Hmm, nic moc.“ Poznamenal Matýs.

„To teda ne.“ Řekl jsem. Nevěděl jsem úplně přesně kolik beru. Bylo mi to u prdele. Ale mohlo to být tak sedmdesát, osmdesát tisíc na měsíc. Stačilo mi to. Na to, abych nemusel nic počítat a dělat si, co chci. Jasně nemohl jsem si koupit vilu v Monte Carlu, ale o to jsem stejně nestál. Peníze jsem ve svým životě vůbec neřešil a nikdy jsem řešit nechtěl. Přišlo mi to jako zbytečná ztráta času. Prachy vždycky nějak budou. No jo, jenže to se mi to povídá, když mám celkem slušnej plat. Co má říkat ten kluk v lenonkách nebo Matýs. Nebo ostatně většina nebo velká část lidí. V týhle republice. Furt asi musí řešit, co a za co utratit, aby měli na něco jinýho. Nic moc. A to ještě naše republika patří do více méně ekonomicky vyspělý menšiny všech zemí světa. Spousta lidí na světě má asi problém, aby vůbec měli co jíst. A když do toho máte kolem sebe svých deset harantů. No. Takhle jsem chviličku uvažoval a kluk pokračoval.

„No a asi po půl roce za mnou přišel chlápek, jestli nechci dělat nemocničního bratra. Devět a půl čistýho. Jeden z cigošů, šéf jejich partičky, mi říká: Ty vole, do toho jdi. To se neodmítá. Tak jsem šel.“

„A co jsi dělal ? Co dělaj nemocniční bratři ?“ Ptal se Matýs.

„No, vozíš lidi na operace a z operací a tak. Docela pohodička. Furt jsme něco popíjeli. Ale docela hustý bylo, když si jednou za čas musel očíslovávat mrtví lidi.“

„Hmm.“

„Z toho jsem měl, ty vole, dost špatný sny. Respektive jeden, kterej se s menšími obměnami opakoval. Vždycky jsem v tom snu šel v takovym šeru po takový plošině. A pak mě vždycky chytla za nohu taková černá chlupatá ruka, která mě pak stahovala dolů, k sobě, dolů, do takový hnusný propasti.“

„Ty vole. Hustý. To bych nemohl dělat.“ Řekl jsem.

„Já asi taky ne.“ Přidal se Matýs.

„No nic příjemného to nebylo. Ale, ty vole co třeba lidi, co ty mrtvoly myli, co se o ně komplet starali. To je teprve jízda. Dělalo se to dole. Ve sklepích. A dělali to fakt zvláštní lidi. Nikdo normální to nechtěl dělat. Když jsi se podíval těm lidem do očí, tak si neviděl vůbec nic. Prázdno. Ale mohl jsi si vydělat slušný peníze. Ty lidi nejsou placený za hodinu, ale za mrtvoly. A za jednu mrtvolu dostaneš patnáct set. Ale neměl bych na to. Mrtvolu jsi musel umejt a tak. A kolikrát jsou ty lidi po smrti dost hnusný. Jsou třeba napuchlý. Nejvíc tam člověk prej byl schopnej dát čtyři mrtvoly za den. Víc ani ty největší magoři nedokázali. A je docela zajímavý, že se tam prachy dávaj na ruku. Bez smlouvy a tak. A to je nemocnice státní instituce. Ty lidi, co tam pracujou, ráno vždycky vyfasujou mentolovou kostku, kterou si dají pod nos, aby se nezeblili z toho smradu a dostanou taky flašku rumu.“

„Tak to je drsný.“

„Ty krávo.“   

„To jo, no. Když bylo v nemocnici hodně práce a byli jsme tam dlouho, tak tě napadaj strašný pakárny. Do toho ještě piješ a hulíš. No, jednou nás napad nápad. Tam dole v těch sklepích, když občas umře hodně lidí najednou, tak je nestačej omejvat a jsou tam na takový hromadě. Spousta mrtvol je tam. Tak nás napadlo, že bychom nějakou mrtvolu vzali. Toho by si nikdo nevšiml, protože v tom měli bordel a váleli se tam na kupě. Vzali bychom mrtvolu, normálně jí oblíkli a posadili do tramvaje. Mrtvola by jezdila z konečný na konečnou a až by jí tramvaják chtěl vyhodit, coby domělýho opilce, ten by se divil.“

Objednali jsme si u Jiříka pivka

„Sorry, já jsem se nepředstavil. David.“ Řekl jsem.

„Ahoj. Pedro.“ Podali jsme si ruku. Byl to sympatickej kluk.

„ A co děláš teď, Pedro ?

„Hele, dělám střihače v Český televizi. Na Kavčích horách.“

„Hmm. To je docela v pohodě, ne ?“

„Ale docela jo.“

.Ke stolu se blížil Jiřík s pivama zaslechnuv náš hovor.

„Áá, tady je náš pan brankář. Mizernej brankář. Že jo, Davídku ?“ Vítězoslavně se na mě zubil.

„No, jo Jiříku.“

„Ty jsi fotbalovej brankář ?“ Ptal se Pedro.

„Jo.“

„Cos to pustil, Davide, za šmudlu?“ Řekl Jiřík.

„No jo.“

„A ještě dvě minuty před koncem ?“

„Hmm.“

„Ba ne. Já si z tebe dělám jen prdel. Mám radost, že jste dostali na prdel. A titul se stěhuje do Edenu. Ale tebe mi je líto. Vím, že jsi dobrej brankář. Byla to smůla.“

„Díky za útěchu.“

„Ještě, že mě fotbal nezajímá. Taková konina. Zábava pro lůzu.“ Řekl Matýs a odpaloval brčko.

                                                         ……………………

Odemknul jsem dveře bytu a vešel dovnitř. Udělal jsem si kafe a se zapálenym cigárem jsem si sednul do křesla. Přemýšlel jsem nad zpackanym zápasem a nad mrtvolama ve sklepě v krčský nemocnici a nad lidma, který jsou napitý rumem a mrtvoly omívaj. Možná bych mohl dělat omývače mrtvol. Proč vlastně piju a kouřim a hulim ? A přitom jsem sportovec. Profesionální. Pilo spoustu sportovců. Třeba fotbalisti. Tak třeba Georgie Best nebo Gazza Gascoigne. Nebo finský skokani na lyžích. Jane Ahonen skočil nejdelší skok v historii skokanství, tuším něco přes dvě stě metrů, nalitej jak dělo. Ale proč to dělám já ? Asi z nějaký prázdnoty. Asi že je to těžký být střízliv, být plně při smyslech, být sám se sebou a muset vnímat ty ostrý kontury světa vezdejšího. Ostrý jak břitva, která se ti může zaříznout do hrdla a ty za zahleněnýho krvavýho chrapotu ten svět opustíš a dáš si rande s nekonečnem. Je těžký být sám se sebou. Vnímat tu absurditu svýho života a života všech ostatních. Všeho ostatního. Celého vesmíru. Snažit se s tím smířit. Přitom je to ideál. Můj. Naučit se každým pórem těla vnímat všeobklopující univerzum. Vnímat každičkou dešťovou kapičku, každý foton slunečního světla. Každou myšlenku blízkýho člověka. I vzdálenýho. Naslouchat po Whitmanově boku šumění trávy na pastvině. Pozorovat s Buddhou tekoucí, neustále se měnící vodní tok. Smířit se s životem. Radovat se z dobra, umět přijímat zlo. Umět přijmout smrt. To bych chtěl. Zatím jsem ale filosofující opivený náhradní brankář klubu zašlé slávy. Hmm. Neumím zatím přijímat svět a sebe a občas to vede k zoufalství. A když jsem u piva nebo u vína v hospodě, mám skvělou náladu. Bavim se. Kontury světa se rozostřují. Když hulim, svět můžu zase vnímat jinou optikou. A je taky zajímavější. A kouřím, protože jsem na cígách závislej. A jsem sám. Sám. Jasně, mám rodinu, kamarády a mám je rád a oni mají rádi mě. Aspoň si myslím. Určitě. Ale nemám holku. Holku, kterou bych měl rád. Milovali bychom se vzájemně. A byli si oporou. V posteli jsem měl spoustu holek. Pěknejch, chytrejch i hloupejch. Ale od tý doby, co nejsem s Tvářičkou se mi nějak nedaří navázat nějakej intimní, hezkej vztah. Furt na ní citově visím. Furt doufám, že se s ní zase dám dohromady. Představuju si to. Matýs mi nedávno v hospodě říkal: Ty vole, ty jsi úplnej magor. Já na tobě vidím, že jí pořád máš v hlavě. Uprostřed hlavy. Zabírá ti určitě tak dvě třetiny mozku. Ty nedokážeš, vole, bejt s jinou holkou. Neumíš to. To je úplná závislost. Maniakální závislost. Ostatní holky poměřuješ s ní. To je slabej odvar Tvářičky. To už je silnější odvar Tvářičky. Ale je to pro tebe jen odvar, kterej coby gurmán citů nebudeš chlastat, říkáš si. Tohle uvažování je dost nezdravý. Chápeš ?...Jo…Dyť je na světě tolik holek. Dobrejch jako vona. Co, lepších než je vona. A motaj se kolem tebe. Jenže ty to nechceš vidět. Čekáš na ní. Jak dlouho chceš čekat ? Deset let ? Zabije tě to. Tak tohle mi říkal a měl pravdu. Asi. Přesto jsem to nedokázal změnit a byl jsem sám. Vlastně jsem žádnej vztah nechtěl. Bál jsem se. Proto jsem byl sám. Hrál jsem fotbal, myslel na Tvářičku a vedl docela sebedestruktivní život. Částečně kvůli tý samotě. Vytočil jsem číslo Tvářičky.

Volaný účastník je nedostupný. Opakujte prosím volání později. Pro nabídku nových tarifů stiskněte jedničku.

Svlíknul jsem se a šel si lehnout.

                                                            ………………..

Šel jsem po ulici. Koupit si něco k jídlu. Šel jsem po ulici u parčíku. Těsně za mnou někdo šel. Docela blízko. Dva lidi. Poslouchal jsem jejich kroky. Bylo mi to nepříjemný. Nemám rád, když někdo jde těsně za mnou. Rád si udržuju takovou osobní, bezpečnostní zónu. Nevydržel jsem to a za chůze se otočil. Byli to dva chlapíci. Kapuce na hlavě. Šátky přes nos a pusu. Byly jim vidět jen oči. Vteřina, dvě vteřiny utekly do věčnosti. Chlápci se odrazily od asfaltovýho chodníku a skočili na mě. Dostal jsem pěstí do ksichtu. Další rána. Spadnul jsem na zem. Kopanec, rána, kopanec. Do žeber do břicha do hlavy. Snažil jsem se krýt rukama. Ale moc se to nedařilo. Rána. Kopanec.

„To je za derby, vole! Taky aby sis rozmyslel, jestli nechceš přestoupit. Ultras, vole! Kundo!“

Utekli. Na studenym chodníku jsem se svíjel bolestí. Přišla ke mně starší paní s jezevčíkem.

„Jste v pořádku, pane ?“

„ V pořádku. Relativně v pořádku.“

Polykal jsem nasládlou krev. Snad mám všechny zuby a žebra. Jezevčík ke mně čuchal. Asi jsem se mu líbil, protože se přitisknul k mý noze a začal mi jí šukat.

„ Bene! Nech toho! No tak!“ Paní majzla psíka nákupní taškou po hlavě. „Ty vás ale zřídili. Co to je za lidi ? Lidský odpad to je. Zavolám vám sanitku. Nevypadáte vůbec dobře.“

Začala mávat na člověka v parčíku.

„Mladý pane! Haló! Máte telefon ? Tady je potřeba zavolat sanitku.“

                                                         ………………

V ordinaci mě ošetřovala nádherná sestřička. Hnědý vlasy. Hluboký oči. Hezký prsa. Smála se na mě a já taky. Měl jsem vyraženej zub. A pořádnej monokl a nateklej nos. Taky naražený žebra. Ale jinak jsem byl celkem v pohodě. Přemýšlel jsem, jestli jí nepozvat na rande. Doktor odešel na chodbu.

„Slečno, nemáte chuť si večer zajít na chvilku na nějakej drink ?“ Zeptal jsem se.

Zasmála se. „ Děkuju, to je od vás milý, že mě zvete. Já ale bohužel jdu s přítelem večer do divadla.“

„Máte přítele ?“

„Hmm.“

„To je škoda.“

Zavolal jsem si před nemocnici taxíka. Dovezl mě před barák. S tlumeným hekáním jsem vylezl ven a pomalu se belhal po schodech do bytu. Lehnul jsem si do postele a hned usnul. Spal jsem dlouho. Když jsem se vzbudil, tak jsem jen tak nečinně ležel a přemejšlel. A vymyslel jsem, že se vykašlu na fotbal. Definitivně. Změním svůj život. Změním prostředí. Nějaký prachy mám, takže proč ne. Usnul jsem.

Ráno jsem vytočil číslo svýho agenta.

„Ahoj Davide.“ Ozvalo se na druhym konci drátu. Nebo na druhym konci satelitního spojení. Nebo nějakýho záření, vlnění. Ultra, infra. Vlastně vůbec nevím, jak fungujou mobilní telefony. Ale co na tom záleží. Moderní člověk používá mraky zařízení, o kterých neví vůbec nic. A je mu to jedno.

„Čau Zdeno.“ Řekl jsem.

„Chtěl jsem ti volat a vlejt ti trochu útěchy a naděje do žil po tom zpackanym zápase. Ale nedostal jsem se k tomu.“

„Hmm.“

„To se stane každýmu. Sebelepšímu brankáři.“

„Jo.Jo.“

„Potřebuješ něco ?“ Zeptal se.

„Jo.“

„A co ?“

„Chci skončit s fotbalem, Zdeno.“

„A pán má po prohranym zápase náladu na černej humor.“

„Nedělám si srandu.“

„Nekecej.“

„No fakt.“

„Neser.“

„Neseru.“

„Fakt ?“

„Fakt. Všechno mám v hlavě srovnaný. Jsem rozhodlej. Na sto procent.“

„Neblbni Davide. Kvůli jedný chybě v jednom zápase. Sice v derby, no. Ale co si budeme povídat. Dyť to až takovej megazápas není. Jasně, je to nejlepší zápas v tý naší český ligový močce. Ale jinak ? Dyť jde vlastně vo hovno. Takováhle chyba se stane každýmu, vole. To se stalo lepším brankářům, než jsi ty. Tím se tě nechci nějak dotknout.“

„Není to kvůli tý chybě. Hele, včera se na mě na ulici vrhli dva lidi, hooligans, a dostal jsem docela pěkně na držku. Teda není to tak strašný, ale příjemný to taky není.“

„Hovno…Zajdu se za tebou mrknout. Já jsem teda teď na cestě do Německa, ale za pár dní se vracím. Zajdu se na tebe mrknout a promluvíme v klídku mezi čtyřma očima.“

„Spěcha dát můžeme. Ale s fotbalem končim. Nepřesvědčíš mě. Jsem rozhodlej. Chci dělat něco jinýho. Žít jinak.“

„Neblázni Davide. Máš talent. Ve Spartě máš dobrou smlouvu. Během zimní přestávky se emoce uklidněj, vole, a všechno bude zase v pohodě.“

„Jsem rozhodlej.“

„Tak můžeš přestoupit do jinýho klubu. Někam na Moravu. Třeba. Tam je klid. Lidi tam na fotbal serou.“

„Fakt jsem rozhodlej.“

„Neblbni. A vůbec. Ty vole, víš vo kolik bys přišel prachů, kdybys vodstoupil od smlouvy ? Tam jsou penále jako kráva.“

„Na to seru, Zdeno. To je mi úplně fuk.“

„Hele , až se vrátim do Prahy, pokecáme.“

„Ok. Musím končit. Mám nateklou hubu a pěkně to bolí. Měj se.“

„Ok. Zatím.“

Položil jsem telefon na noční stolek. Udělal jsem si něco k jídlu a usnul.

                                                                     ………………

Za pár dní jsem se cítil a vypadal už mnohem líp. Naházel jsem do krosny nějaký oblečení, seběhl schody a nasedl do auta. Nastartoval jsem a vyjel. Město mi zmizelo za zády, projel jsem několika komerčníma zónama a sjel jsem z dálnice na nějakou okresku. Ocitnul jsem se uprostřed polí a lesů. Bylo mi vcelku jedno, kam jedu. Kouřil jsem, poslouchal muziku a sem tam si něco zazpíval. Na, na, na, náá. Pa, pa, pa, páá. Hmm, hmm. Nad stádem koní, koní, podkovy zvoní, zvoní. Měl jsem docela povznesenou náladu. Připadal jsem si, jako bych se zbavil těžkejch žalářnickejch okovů a koule na noze. Sluníčko pomalu zapadalo. Byl jsem  mezi poli. Zastavil jsem na kraji silnici a vylezl z auta. Šel jsem do zmrzlýho voraniště pokrytýho jemným sněhovým popraškem. Byl to krásnej západ. Až kýčovitej. Rudá obloha, v dálce les, nějaká samota. Představoval jsem si, jak si v chalupách lidi zatopili v kamnech a sedí kolem nich, pijí čaj a povídají si. Nebo si čtou knížku, když jsou sami. Nebo se dívají na televizi. To je asi nejpravděpodobnější varianta. Nebo se milujou. Zlehka obílené pole se odrazem zbarvuje do ruda. Jako by z něj začala tryskat láva. Fouká vítr. Studený vítr. Ale je mi to příjemný. Hejbu pusou a zjišťuju, že mi mrazem tuhne. Po silnici projede ojedinělý auto. Nějaký prdítko. Prd, prd. Prd. A po obloze, po obloze, letí pták. Poznávám ho. Je to ten krásnej pták z Prahy, z Letný. Dvakrát, třikrát zakrouží ve výšce nad mojí hlavou. Mávám mu. Pak se rozletí proti zapadajícímu slunci. Letí k moři nebo kam chce. Kde se mu bude líbit, tam se zataví. Třeba se ještě potkáme, říkám si. Jdu zpátky k autu. Nastartuju a vyjíždím.

                    Přijel jsem do vesnice, kterou jsem viděl z pole. Minul jsem ceduli, na který je napsáno Podhájí. Na návsi jsem zaparkoval. Klasická vesnice. Procházím se. Pár baráku. Návesák, kterej pomalu zamrzá a na kterým budou moct už za chvíli místní kluci mastit hokej. Na návsi je taky kaplička, čerstvě nahozená. Jdu blíž. Přes sklo vidím, jak dvě svíčky osvěcují obrázek panny Marie a železnýho Ježíše na kříži. O kousek dál se bortí dávno zavřená Jednota. Je obrostlá křovím. Za výlohou je vylepená vybledlá reklama na Jar, reklama tak ze začátku devadesátých let. Před Jednotou stojí žlutá a zelená popelnice. Na sklo a na plast. Obě jsou přeplněný a flašky se válí na zemi. Asi o deset metrů dál je telefonní budka. Bez telefonního přístroje. Nahoře na kopci vidím barák s několika rozsvícenými okny. Jasně, hospoda. Jdu do kopce. Míjím autobusovou zastávce. Dopadá na ní světlo lampy a já si čtu. Zoula je čurák a Janičko miluju tě. A - Sparta. Vida. Procházím kolem masivních dřevěných vrat. Za nimi je slyšet zvuk cirkulárky. Někdo v kůlně řeže dřevo. Cirkulárka a dechovka. To byl pro mě vždycky symbol vesnice, ve který jsem vyrůstal. Už jsem u hospody. Hospoda u buku, čtu si. Rozhlížím se kolem a nikde žádný buk nevidím. Otvírám rozskřípaný dveře a jdu dovnitř.

                                                                ……………….

Bylo tam relativně plno. Vzhledem k velikosti vesnice, bych odhadoval, že dvě třetiny místních chlapů se zdržovalo zrovna tady. Mezi chlapáka bylo pár ženskejch. A u stolního fotbálku se klátila partička místních zkouřenejch adolescentů. Z repráků se linuly libé tóny rádia Impuls nebo Blaník nebo podobný zhovadilosti. Sednul jsem si ke stolu kde nikdo neseděl. Pár lidí kolem si mě změřilo pohledem. Podíval jsem se zpříma do jejich přísných zasmušilých tváří. Otočili se. Přišla ke mně servírka, rázná čtyřicítka, krev a mlíko, velký prsa.

„Co si dáš mladej ?“ Zeptala se.

„Jedno pivo, stará paní.“

Usmála se. „ No zas tak stará snad nejsem mladý pane, ne ?“ Jakoby nedbale se podrbala pod prsama až se jí rozhoupaly. „A navíc nejsem paní. Už. Bohudík.“  

Odešla a za chvilku přitančila s přetékajícím půllitrem. S chutí jsem se napil. V místnosti byl ruch. Polovička lidí už byla pěkně nacamranejch. V televizi dávali fotbal. Zvuk byl vyplej. Podíval jsem se pozorně. Spartak Moskva versus Barca. Poslední kolo ligy mistrů týhle sezóny. Spartak nás rozštípal v předkole. Chlapi u vedlejšího stolu se bavili o fotbale. Zapálil jsem si a poslouchal.

„Ty vole, tohle, to je fotbálek, vole. Ne jak ty čuráci v tý naší lize. Dyť ty si, ty vole, neuměj přihrát na pět metrů.“

„To máš recht, Fando.“

„To bych řekl, vole. To jsou jiný fotbalisti.“

„Ale taky jsou jinak placený. Ty kluby evropský extratřídy si je můžou dovolit. To ty kluby u nás ne.“

„Hovno. Nebo teda jo. Ale, ty vole, u nás taky nemaj malý peníze. Třeba ten krypl Dřepků. Ten má, vole, tak deset miliónů za rok.“

„To jo.“

„A je to čurák.“

„Ale hraje dobře, Fando. Je to magor, ale hraje dobře.“

„Ty vole, promluvil Sparťan. To mě poser.“

„Ale dyť Slávie teď hraje taky hovno. A ty to víš, Fando.“

„A kdo vyhrál derby ?“

„Nemít v bráně toho kokota s tou mařenou na hlavě, tak jsme vyhráli my.“

Sklopil jsem trošku hlavu a utáhnul jsem si gumičku na dreadech. A poslouchal dál.

„Ale na tu naší ligu sere pes. Ty vole, Barca. Ten, vole, jak se jmenuje.? Messi. To je radost se na něj dívat. Kličky, vole. Technika, vole. Střela taky parádní.

„Vole.“

„Ale tyhle kluby maj taky dobrý ty negry. Voni jsou, vole, rychlý.“

„Asi, vole, jak jsou zvyklý z pralesa utíkat před tygrama.“

„Ha, ha.“

„Ha, ha, ha.“

„V Africe moc pralesů není, Fando.“

„Ale to je mi u prdele.“

„Akorát těm negrům musí bejt pěkná zima u těch rusáků. Prej je tam mínus dvacet.“

„Ty vole, tady je na nule a taky se klepu jak ratlík. No jo, Rusko. Sibiřský proudy.“

„A pak se jim div, že tolik chlastaj.“

„Jitkó! Přines nám ještě panáky.“ Zahulákal jeden z nich na pinglici.

Jitka jim přinesla na tácku tři kořalky. Pro každého jednu.

„Hergot. Jitko, tobě to sluší.“ Mlask. Plácnul jí jeden z nich po zadku.

„Di do prdele, Fando. Prasáku starej. Kdyby to viděla tvoje Mařena. Ta by ti nabila držku, co?“

„Hovno.“

„To jsou způsoby, mladý pane, co ?“ Řekla Jitka a podívala se na mě.

„Hm. To jo.“ Zamumlal jsem.

„Ale Jitko. Dyť máš prdel, jak štýrskej valach. To úplně vybízí si plácnout.“

„Fando, neser mě. Plácej si doma Mařenu.“

„Ty vole. Ty jsi netykavka. Nechceš nám radši pustit zvuk u toho fotbalu ?“

„Ne. Polovičku, vetší polovičku, hospody fotbal nezajímá. Takže bude hrát muzika.“

„Hele, zajímá tě fotbal ?“ Zeptal se mě Fanda.

„Ani moc ne.“  

Napil jsem se piva. Jitka mi v mžiku přinesla další.

 „A co děláš ?“ Zeptal se mě jinej.     

„Nic.“ Řekl jsem.

„Jak to nic ?“

„No, nic.“

„A co děláš tady ?“

„Taky nic.“

„Nic, nic. Ty seš, vole, samý nic. Něco tu dělat musíš, ne ? Seš tu, tak něco dělat musíš.“

Dalo by se to vyložit, jako specifická parafráze známé Descartesovy věty. Pomyslel jsem si.

„Jsem tady na vejletě.“ Řekl jsem.

„Hm. Tady je to pěkný. Moc pěkný. Lepší než v nějaký zkurvený Praze. A odkuď si ?“

„Z Prahy.“

„Ty vole. Tý krávo. To mě poserte. Týý!“

„Co, je Fando ?“ Zeptal se jeden.

„Tý vole, já už vim, kdo je. Já vim, kdo jsi.“ Díval se na mě a v očích mu zářilo. „Že ty jsi ?“

„Co ?“ Zeptal jsem se pobaveně.

„Však víš. Vole, ty jsi. Ty jsi ten sparťanskej gólman. Náhradní. Že jo ?“

„Jsem, no.“

„Ty vole.“

„Ty krávo.“

„Žjóva.“

„ A prej, vole, že nemáš rád fotbal. To si s náma musíš dát panáka. Že jo chlapi?“

„Jasná.“

„Jasné.“

„Co piješ ?“

„Rum.“

„Jeden rum, Jituško. Tady pro slavnýho, veleváženýho hosta. A pro nás ještě jednu rundu. Juchéé!“

Jitka přinesla panáky.

„Víš, kdo to je, Jitko ?“

„Nevim, Fando. Nechám se podat.“

„To je, vole, brankář. Sparty.“

 „Fakt ? Hmm a fešák.“

Měl jsem ještě docela nateklej nos. Jitka mi podávala panáka, usmívala se a jakoby mimochodem se mi otřela svým velikánským prsem, lépe řečeno kozou, o rameno. Vypili jsme to.

„Ty vole. To byl pro tebe smolnej zápas. To derby, co ?“

„Docela jo. Já už jsem ale s fotbalem skončil. Minulej tejden.“ Řekl jsem.

„Hovno. A co budeš dělat ?“

„Nevim. Třeba budu chvíli tady.“

„Tady ? V týhle prdeli ?“

„Proč ne ?“

„Máš kde spát ?“

„Ne. Zatím ne.“

„Tady Luboš má prázdnej barák. Po matce. Zemřelý. Dej jí pánbu věčnou slávu. Že jo, Lubo?“

„Jasně. Můžeš tam přespat, jestli chceš. Stačí jen zatopit. Dřevo tam je. Dokonce i nasekaný. V kůlně.“

Pili jsme až do zavíračky. Pak jsme se vyvrávorali ven a rozloučili se. Každý se vydal vlastní cestou. Já jsem šel s Lubošem.

                                                             ……………………

Začalo drobně sněžit. Zachumlal jsem se do bundy. Luboš byl docela fajn chlap. Vyprávěl mi, že je soukromej zemědělec. Dělá traktoristu, kombajnistu a tak. Má hodně polí. I v sousedních Libochovicích. Pomáhá mu syn, ale stejně je to dřina. Ještě, že Evropská unie dává do zemědělství celkem slušný dotace. Sere ho teda, že takovej francouzskej nebo irskej zemědělec dostane od unie dvakrát tolik, ale nechce si stěžovat. Má skvělou ženu. Furt se maj rádi. I po iks letech manželství. A má fajn děti. Dceru a syna. Oba vystudovaný vysokoškoláci. Dcera navíc porodila malou Žanetku. Nejroztomilejší robátko na tomhle božím světě. A on je hrdý děda. Jezdí s kočárkem. Je rád, že děti vystudovali. Taky chtěl na školu. Chtěl být právník nebo doktor, ale poněvadž byl synem kulaka, tak ho komouši studovat nepustili. Svině. Místo toho šel do JéZedDé. Komouši šli naštěstí do prdele a v restituci dostal zpátky pole po otci. A má svojí práci rád. Líbí se mu tu. Narodil se tu. Jen ho sere, že tady místní chlapy žerou psi. To je takovej místní zvyk. Nechutnej. Jednou za rok, o masopustu, se chytí pes. Zatoulanej. I když on vlastně kolikrát ani není zatoulanej. Lidem je to jedno. Prostě se chytí pes, zastřelí se a pak se z něj udělaj klobásy, který žere celá vesnice. Jen náplavy z Prahy ne. A on a jeho rodina. Taky nemá rád lidi, co se slzou v oku vzpomínaj na komouše. Ty by s chutí nakopal do prdele. A nemá rád rasisty. To je ubohý. Zaprděný čecháčkovství. Nicméně pár jeho kamarádů jsou rasisti a komouši. Takže Luboš o sobě říká, že je spokojenej. Jen ho zasáhla smrt maminky, která nedávno umřela. Ale to patří k životu. Už byla stará a svý si taky užila. Jeho táta, její manžel, se uchlastal k smrti. Úplně se pomátnul, když mu zkolektivizovali pole. No, barák po mamince by chtěl prodat, ale kupec se zatím nenašel.

                 Po polní cestě jsme došli k baráku po mamince. Líbil se mi. Trošku opuštěnej. Kousek za vesnicí. Ve tmě jsem o kus dál mohl tušit les. Vrátkama jsme vešli dovnitř. Došli jsme do kůlny pro dříví a zatopili v kamnech. Vevnitř byla docela kosa. Luboš vytáhl z kredence slivovici. Chvíli jsme popíjeli, pokuřovali a povídali. Pak se Luboš rozloučil s tím, že už musí domů, že zítra stává v pět. Přijede mu veterinář. Jedna kráva bude rodit. Asi. Zachumlal jsem se do duchen ve starodávný manželský posteli a v mžiku usnul.

                                                 ………………..

Když jsem ráno otevřel oči, tak jsem se díval na protější stěnu. Na obrázku tam byl Ježíš. Ještě neukřižovanej. V plný formě a se svatozáří nad hlavou. Nebo byl už po ukřižování a vstal z mrtvejch. To je jedno. Každopádně vypadal jak frajer. Vedle byl obrázek mladýho manželskýho páru. Taky jim to slušelo. Vypadali jak z prvorepublikových filmu. Lubošovi rodiče. Vstal jsem a šel do kuchyně. Pootevíral jsem pár šuplíků a našel kafe. Postavil jsem konvici s vodou na kamna a pořádně v nich zatopil. Pak jsem zalil kafe bublající vodou a s hrnečkem vyšel ven. Procházel jsem se po zahradě. Byla velká a pěkná. Několik ovocných stromů, taky smrk, lípa. Šel jsem ke kůlně a posadil se na špalek, na kterym se štípe dřevo. Pomalu jsem upíjel kafe a usmíval se. Dostal jsem nápad. Byl jsem rozhodlej. Položil jsem kafe na zem a začal tancovat a zpívat nějakou písničku jakobyangličtinou. To se používaj neexistující, vymyšlený slova a vyslovujou se s anglickým přízvukem. Zpíval jsem pitvořivym hlasem. To je taková moje úchylárnička, kterou dělám už od mala. Když mě nikdo nevidí. Jasně. Koupim to od Luboše. Barák pěknej, pozemek taky. Klídek. Na samotě u lesa. Paráda. Peníze na to mám. Na zahradě budu pěstovat ředkvičky, rajčata, papriky, ganju. Melouny. Ze stromů budu sklízet jabka, hrušky a švestky. S motorovkou budu chodit do lesa pílit stromy, abych měl v zimě čím zatopit. A možná se vrhnu na truhlařinu a dřevořezbářství. Pořídím si psa. Doufám, že mi ho nesežerou. Pár koček. A třeba slepice ? Slepice jsou dost blbý. Ale třeba si je pořídím. A sbalím tady nějakou místní cuchtičku a budu se s ní pelešit v duchnách ve starobylý posteli. Famózní. Chvíli si odpočinu a pak se vrhnu na nějakou práci. Jasně. Jdu to říct Lubošovi.

 Zazvonil mi telefon. Tvářička.

„Ahoj Davídku.“

„Ahoj Tvářičko.“

„Jaká byla dovolená ?“

„Ále. Nic moc. Co děláš ?“

„Rozhodl jsem se usadit na venkově. Nechceš přijet na návštěvu ?“

                                                                                     KONEC