Daktylotrochejská

V tvářích mám podobu za niž se stydím…

těch, co jsem v minulém životě vídal.

Tváři jsem sarkazmu úšklebek přidal.

(Dnes jejich slušnost jen zdánlivou vidím.)

Z těch mých snů o snech vás překvapí stress:

představy cupují hlouposti závoj

ten zvuk mi klid v duši na kusy trhá

        Hodil jsem za hlavu budoucnost jistou

        abych měl hlavu čistou

s novým jitrem

        Pro život toužený jehož se chopím

        bych ránu zhojit moh‘ napříč mým nitrem

        jež hrubec proťal mi zubatým kopím.

        Pryč je krev co z rány do prachu teče.

        V životní roli smrt v nadějích topím.

        Pochyb jsem rozehnal svíravé křeče…

        Bojuji s nimi - však ne již svým

 mečem…