Láska je láska

Zase mě probudilo ostré pípání budíku,

tolik blahodárné.

Vstávám a z rukou mi ještě kape zběsilost,

pořád si je o něco umazávám,

což lze především označit

jako neschopnost --

posledně jsem již byl tak pilný

při zaměřování, že jsem se dostal

až někam k lásce - a ucuknul zděšením.

Láska je základní pocit, žádný člověk

není její vlády zbaven - leč milovat

je možno i jiné věci než lásku samu -

a milovat nemilující je vždy zábavná

pyrotechnika, na jejímž konci sedíme

my a máme z rukou očesány prsty

jako zralé plody jabloní...

Jezdívám kupříkladu metrem

a vše je zde, to je pro zvrhlost

zcela základní podmínkou -- drtivá

většina prostoru se chová jako můj otrok

už jen tím, že přede mnou nemůže utéct

do nicoty, je jako v okovech.

To jsem si pěkný mocipán,

drtivě plavovlasý cherubín,

jogín cynismu v zácviku. 

Slunce zvedá majestátně pohled k oblakům

a směje se mi.