Blbci a já

     Tak abysem začala popořádku – takže od dětství. No tak to si pamatuju jenom tak matně, protože to už je dávno, no ale bydleli sme v Kroměříži a to je takový strašně pěkný město, vlastně takový akorát na to, aby tam člověk mohl to dětství klidně prožít, řeklo by se městečko docela malý, ale to zase bych nebyla já, kdybych se furt neztrácela. Takže mě furt někdo hledal a furt bylo ňáký pátrání, až toho mamka měla dost a pověsila mi na krk cedulku, kde bylo napsaný jak se menuju a kde bydlím, což bylo strašně potupný a já sem se za to styděla a děcka se mi smály a já sem je nesnášela, já teda lidi vůbec nemusím, vlastně je docela upřímně nenávidím, až na výjimky teda, no a pak sem se taky pomstila jedné mařce, Zina se menovala, a ta mně přišla ze všech nejblbější, protože taky měla nejblbší jméno, a tak sem ji ňákým způsobem sejmula na zem a pak sem ji doštípala do ramen a ona hrozně křičela a já sem se zase smála a pak sem odešla a myslela sem si, jak sem jí to dala a že se mě od teďka všichni budou bát, jenomže večer přišla její matka a Zinu přivedla sebou a ukazovala mojí mamce, jaký má její dcera modráky, protože sem to tenkrát fakt asi přehnala a mně teda pěkně cvakalo, protože sem si myslela, jak mně to mamka vytmaví, ale ona jenom řekla, aby neotravovali a ať si to vyřídíme mezi sebou, protože asi nesnášela sousedy stejně tak jako já ty jejich blbý děcka. To mně bylo asi osum. Jednou sem si vyjela na procházku s kočárkem, kde sem vozila morčata, protože panenky byly trapný (nekvičely ani se nehýbaly), a kluci si na mě počkali za ňákým výměníkem a tam mi chtěli stáhnout kalhotky, jenomže se jim to nepovedlo, protože sem utekla, aji s morčatama, a tak měli vztek a přestali si mě všímat a otravovali jiný holky, což bylo jedině dobře, a potom jiní kluci mě zase přivázali k prolízkám a utekli a někdo mě našel až večer, už vůbec nevím kdo to byl, ale nejspíš někdo, kdo mě zase hledal, brečela sem a měla sem nudlu u nosu, a vůbec sem teda musela být trapná, no tak to bylo takový docela trauma z dětství. Jenomže tím to teda zdaleka neskončilo, protože s takovýma blbečkama sem se potýkala ještě hodně dlouho, vlastně (co si budu nalhávat), blbce mám kolem sebe doteď a to fakt nemusím chodit daleko.

     Taky mám mladšího bráchu, o dva roky a musím říct, že ho mám ráda, ale tenkrát sem ho ráda neměla, protože mně připadalo, že on ví prd, zatímco já v osmi už sem měla zmapovanej celej svět, no ale byla s ním docela sranda, protože vypadal jako holka a vyznačoval se tím, že o sobě mluvil v ženským rodě, protože se asi učil mluvit ode mě. A taky sme si mysleli, že se všem lidem na světě zdá stejnej sen, a tak sme se ráno vzbudili a hádali sme se, jak to v tom snu vlastně bylo a pak přišel taťka se snídaní a strašně se nám smál a potom nám řekl, jak to s těma snama vlastně je a my sme byli vyvalení jak puci a ňák tak sme to nedokázali pochopit, byla to stejná záhada jako třeba douzovaný klobásy, to sme dumali, jak probíhá to douzování, vůbec nás nenapadlo, že de o ňáký uzení, nebo třeba topůrko za dolar, to nám taky dalo zabrat, co je to to půrko, to sme teda vůbec nevěděli a pak nám někdo řekl, že tam není dolar ale tolar a my sme se mu smáli, jak je blbej, že tolar přece nic není, ale dolary sou, nó, a moc velký peníze, a taky sem nechápala proč mají panenky, co dou po silnici, na krku granáty, to byla taky na mě docela síla, viděla sem to teda docela živě, ale ňák sem nechápala, proč je ta písnička tak blbá a chtěla bych vidět malý děcko, který to zpívá a ví, že granáty sou šutry. Ale stejně mám podezření, že ty děcka, když to zpívali, tak nad tím ani tak moc nepřemýšlely, protože se na to ani nikdo nezeptal, to je jenom důkaz toho, v jakým sem já musela vyrůstat prostředí, plným blbých děcek.

     A pak teda bysem chtěla napsat něco o škole. Tak to si pamatuju úplně přesně, jak sem byla u zápisu, tam sem měla strašný nervy, protože sem myslela, že když tam na něco špatně odpovím, tak mě nevezmou do školy, tak sem se strašně pekelně soustředila, přivedli mě k takovýmu obrázku, kde byly nakreslený šípky, na každé straně obrázku tři a zeptali se mě, jestli vím, kolik jich tam je a já sem řekla že šest a ta učitelka se zachovala, jak kdyby šlo o to, jestli chcu být milionářem a řekla: a seš si opravdu jistá? A já už sem si teda jistá vůbec nebyla, úplně sem se zarazila a mamka se na mě usmívala a já sem se tam rozbrečela, samozřejmě sem byla zase trapná, ale do té školy mě nakonec vzali, protože jim taky nic jinýho nezbývalo, protože jiná škola tam není a zvláštní už vůbec ne, akorát je tam léčebna pro alkoholiky, ale to snad zase někdy do budoucna... No a v té škole to byl asi veget, protože žádný další trauma si nepamatuju, akorát si pamatuju, že sem tam měla dva kamoše, Pepu a Marka, a to byli první kluci, kteří se o mě porvali, Marek na Pepu skočil, férově zezadu a na zemi mu dal dělo a myslel si, jak je dobrej, ale u mě to teda vůbe nevyhrál, protože mně bylo spíš líto Pepy a pak sem mu dala pusu. Ale to Marek nevěděl, takže sme byli furt nejlepší kamoši a všichni sme chodili na fotbalový hřiště a sedávali sme tam na takovým velkým válci, doteď nevím, na co je, a vykecávali sme tam a já už sem se neztrácela, protože Marek bydlel ve stejným baráku jako já a chodili sme spolu domů.

     A pak sme se teda odstěhovali do Brna, protože taťka byl voják a měl tady práci, ale taťka nebyl zlej voják, on je to totiž ten nejhodnější chlap na světě, protože mi dycky nosil snídaně do postele a na chleby maloval srdíčka, a taky mamku mám nejhodnější na světě, protože se s ní dají pomlouvat kořeni a taky se s ní dá občas zajít do hospody a tančit na stolech, a o bráchovi teda už sem psala, že ho mám teď ráda, protože má řidičák a odveze mě autem, když su hodně líná někam jet šalinou. Teda já nejsu líná, spíš mě serou ty lidi v emhádé, protože to sou strašní xichti, nedejbože když sou tam ňáký bečkysi vyžraní a smrdí, to bych pak všem poblila boty, ale to eště není to nejhorší, nejstrašidelnější sou smradlaví důchodci, jo, jasně, teď tady někdo udělá xicht, chudáci staří lidé, takhle o nich mluvit, no jo, ale já je fakt nesnáším, teda zase až na světlý výjimky, to sou ti, u kterých mám důvod je mít ráda. No ale to sem teda úplně odbočila, to kdybych byla v hospodě, tak už by se řeč stočila na důchodce (takzvaný rakváče) a už bysem se nedostala k ničemu. Takže sme se teda odstěhovali do Brna, na sídliště, nový, nedostavěný, všude blato a haldy hlíny, co vypadaly jak hroby a snad mě to tak inspirovalo nebo co, že sem chtěla skočit z balkónu, ale nakonec sem neskočila, to mně bylo devět, ale to je jedno, a brácha to bonznul mamce, protože on už přestal mluvit jako holka a uvědomil si, že je kořeň a tak teda začal dělat machry a mlátit mě, ale hlavně se v té době vyznačoval tím, že bonzoval, a tak to teda mamce řekl a ona z toho pak byla nešťastná a to sem se teda cítila dost blbě, že jako někdo je smutnej kvůli mně, a tak sem se rozhodla, že jako už to s těma sebevraždama zkoušet nebudu, nebo teda aspoň když bude doma brácha, protože on tomu blbec ještě nerozumí a až mu bude devět jako mně, tak se taky bude chtít zabít a já to potom taky bonznu, když to teda přežije. Jenomže jeho to ani nikdy nenapadlo, protože on se má tak strašně rád, že by si nikdy neublížil. Mamka si z něho doteď dělá srandu, když si vzpomene, jak s ním chodila na očkování nebo co, a dycky se směje, když vykládá, jak Pája ryčel jak prase na porážce, smrt v očích, zmítal se tam před tou jehlou... docela živě to vidím. To já sem si zase ráda hrála na doktory. Sem měla plyšovýho medvěda a tak dlouho sem mu píchala injekce až zhnil, chudák, a pak sem teda mučila panenky, který mně kupovala naivní babka, protože kdyby mě měla ráda, tak by se mě zeptala co chcu k narozeninám a k Vánocům a tak, ale to se teda nikdy nestalo, tak sem furt dostávala ty blbý panenky, do kterých sem pak píchala špendlíky a topila sem je  v umyvadle a pak sem tam jakože lila kyselinu, pro jistotu, aby byly fakt mrtvý a dobře jim tak, neměly tak blbě čumět a pak sem to vylepšila, protože sem dostala domeček pro panenky, a tam sem jim zřídila mučírnu, to bylo ještě zábavnější, protože celej středověk s železnýma panama a skřipcama se mohl jít zahrabat, to byly papenky bez očí a měly různě ustříhaný ruce, když to šlo a když to nešlo, tak sem zase vymyslela něco jinýho, eště že mně nikdo nedal do ruky sirky, to by asi špatně dopadlo, no a potom tam jezdil princ jako je zachraňovat, ale ten byl taky ňákej trapnej, tak ho tam dycky někdo zabil hřebíkem. No a tak sem se teda bavila, když sem venku nejezdila na kole, ale to bylo taky strašný, protože sem na kole nikdy moc neuměla, takže zábava na sídlišti žádná, prostě nuda na posrání.

     A pak sem začla chodit do školy, do třetí třídy a dobrý bylo, že tam všichni byli noví, protože ta škola taky byla nová, taky to tak vypadalo, protože tam nic nebylo, ani tělocvična, ani ta posraná jídelna, jenom pár stolů a strašný fronty na oběd, to potom člověka úplně přešla chuť k jídlu, a ty vychovatelky, co to tam hlídaly, byly úplně nejblbější a vypadaly pěkně otráveně a vlastně se jim člověk ani nemohl divit, ale to nikoho nezajímalo, prostě to byly vychovatelky a už jenom tím si to posraly. Pak si taky docela živě z těch obědů pamatuju tu ženskou, co seděla u okýnka a platili sme jí obědy a ona nám dávala razítka do průkazek, který sme nosili na krku, jenomže já sem tu průkazku furt ztrácela, takže ona si mě potom radši pamatovala, aby si pořád nemusela ověřovat, jestli to mám zaplacený nebo ne a pak si taky pamatuju pár učitelek a vychovatelku, která byla dost blbá, taková kráva to byla, protože sme ji vůbec nezajímali, akorát furt psala poznámky a černý puntíky do deníčků a všechny s tím teda srala, a já sem vůbec nechtěla chodit do školní družiny, protože to tam bylo dost hrozný a ty hry tam byly dost nudný, ale pak mě to tam začalo bavit, protože tam byla Lucka, moje nejlepší kamarádka, s kterou sem chodila do třídy a měla sem ji ráda, protože byla stejnej pobuch jako já. Tak sme si dycky v družině hrály na Robina Hooda, stavěly sme si bunkry a venku sme si dělaly oštěpy a pak nám taťka udělal luky, to bylo dobrý, jenomže mě to moc dlouho nebavilo, protože zatímco Lucka byla Robin, tak já sem jako měla být ten tlustej mnich, což se mi teda vůbec nelíbilo, tak sem řekla, že už na to hrát nebudu a vymyslela sem lepší hru, jakože sme utekly z polepšovny a že jako po nás teď všichni dou, no a všem děckám sme potom vykládaly, že dostáváme v jídelně otrávený jídlo, protože nás chcou dostat, a aby to bylo důvěryhodný, tak sme ani vůbec nejedly, ale to se zase nelíbilo družinářce, protože to byla kráva, jak už sem psala, takže nad nama stála a nutila nás to sníst, všechny děcka to teda sledovaly a když sem snědla ten svůj špenát, tak sem všem vysvětlila, že už sem na ten jed zvyklá, jako že mně už to nic nemůže udělat a oni mně to věřili, ale Lucka byla ještě lepší, ta se z toho poblila, ale jenom proto, že ten špenát fakt nesnášela, takže ta proti tomu jídlu imunní nebyla. Pak sme si zase hrály, že máme dinosaury, že žijou pod barákem, tam totiž byly takový prostory, to každej věděl, taky sem tam jednou málem zakalila, protože sme tam jednou s děckama vlezli, bylo to pod sklepama, byla tam tma a asi to byly jako základy toho baráku, tak sme tam vlezli a nenapadlo nás nic lepšího, než si svítit zapáleným polistyrenem, takže když sme se začli dusit, tak sme zjistili, že sme zabloudili. Pak sme naštěstí vykopli jakousi mříž a dostali sme se ven. No a pak sme s Luckou hrály na důvěru, to byla dobrá hra a spočívala v tom, že jedna měla zavázaný oči a ta druhá ji vodila po celým sídlišti tak aby nespadla, což teda bylo docela umění, protože to bylo celý rozkopaný, takže Lucka mě tak dovedla až na druhej konec sídliště v pohodě, no a já sem jí potom zavázala oči a došla sem s ní na ten největší kopec hlíny, samozřejmě, a tam sem jí klidně řekla, ať de furt rovně, no a myslela sem, jaká to bude sranda, protože to byl sešup jak prase, ale ona chudák hodila takovej rypák, až mně jí bylo líto, takže už sem se nesmála a na důvěru už sme teda nikdy nehrály. Lucka taky chovala křečky a mně připadalo, že na mě ti křečci tak blbě čumí, tak sem je nesnášela a dycky když Lucka odešla do kuchyně, tak sem lapla křečka za nohu a točila sem s ním ve vzduchu a křeček vypadal ještě blběji než předtím, tak mě to bavilo, ale teď už bych to teda neudělala žádnýmu zvířátkovi, no ale tenkrát mně ti křečci fakt něčím srali, no a Lucka mě jednou přistihla, jak s tím křečkem motám ve vzduchu a strašně mně nadala a na ňákou dobu se mnou přestala mluvit, ale jenom na chvilku, takže to bylo v pohodě. Pak sem jí taky jednou nakecala, že mám doma malýho robota, kterej se mnou píše úkoly a mluví a že teda byl hodně drahej, ale jí že ho prodám za pět korun, a Lucka ho strašně chtěla, a tak šla za mamkou a chtěla pět korun na robota, kterej mluví a přemýšlí a radí při úkolech a její mamka jí ty peníze nechtěla dát a Lucka brečela a dělala strašný scény, ale to sem nevěděla, takže sem k nim dál chodila, ale to teda nevím, co si o mě její mamka musela myslet. A pak sem musela přestoupit na jinou školu, protože sem byla z druhé půlky sídliště, a tam se dostavěla nová škola, takže sem zase byla tam kde předtím, zase sem absolvovala ty fronty v provizorní jídelně a cvičili sme venku, protože nebyla tělocvična, takže tam na nás čuměli kluci z ulice a když sem tam předváděla ty svoje sportovní výkony, tak se všichni mohli posrat smíchy, což se teda nemůžu divit, ale bylo to blbý, protože tam nebyla Lucka a kolem mě teda zase byli samí blbci, zvlášť ti kluci ze třídy, ti mně říkali ředitelka vápenky, nebo taky vápenka Čebín, protože sem byla strašně bílá a asi jim to přišlo děsně vtipný a ty holky ve třídě, který byly ještě blbější, se smály a myslely si, jaký sou frajerky, protože si česaly vlnu, to já sem teda žádnej zázrak nebyla, protože sem byla ostříhaná jak podle kastrólu, no, ale neposrala sem se z toho a valila sem si ve svým, v té době mě dost zajímaly ty vesmírný věci, takže sem četla ty chytrý knížky, pak mě začlo bavit sci-fi, no až sem došla na to, že já nejspíš budu ňákej ufon, protože to tady tak nesnáším, že to není možný a že tím pádem sem teda jako nepatřím a že jednou si pro mě ti mimozemšťani přídou a taky sem to řekla mamce, ale kupodivu mě neposlala na psychinu, a tak sem teda dochodila tu školu, bylo to spíš utrpení a ty děcka už nechcu nikdy vidět a na ňákej sraz po x letech pudu jedině když udělám něco hroznýho a budu se chtít potrestat.

     Přišla doba, kdy sem se musela rozhodnout, co jako chci dělat, nebo čím se chci vyučit, jenomže o ňákým rozhodování nemohla být ani řeč, protože ačkoli si myslím, že sem zdravá, doktoři uznali, že sem úplně na sesypání, jako že v pokladně nemůžu dělat kvůli zádům a cukrářku nemůžu dělat kvůli blbýmu kolenu a bla bla bla, až sem si teda připadala jako krypl, tak mě uklidnili tím, že se můžu vyučit na sekretářku a mně to bylo úplně jedno, tak sem řekla že jo, protože mně bylo jasný, že jakýkoliv zaměstnání mě bude srat, takže jestli budu stát někde u pásu nebo někde v kanclu vařit vyžranýmu šéfovi v kravatě kafe, mně bylo šumafuk. Takže sem začla chodit na učňák do Chrlic a tam to byl teprve ten pravej opruz, protože tam nebyli skoro žádní kořeni, jenom samý mařky a ty se vyznačovaly tím, že chodily na diskotéky a nosili džínový bundy a sukně a halenky a mluvily furt jenom o borcích – teda ne, že by mě kořeni nezajímali, ti mě zajímali dycky, ale ne až tak, abych o nich musela kecat každou přestávku a vykládat celé třídě jak dlouho to s kým dělám a podobně. Takže sem byla ráda, že sem měla volkmena, dalo se tomu vyhnout, a tak sem doufala, že mě nechají na pokoji, ale to se nestalo, protože to by si neměli z koho dělat prdel a já sem teda byla divná a zavrženíhodná, protože sem nechodila na diskotéku k Bobrovi a protože sem vypadala tak nezdravě, tak usoudili, že fetuju, což teda nebyla pravda, ale to zase nikoho nezajímalo, takže se mnou nikdo nechtěl sedět, aby nechytil závislost nebo co a mě to vůbec nevadilo, že si to mysleli, aspoň sem se odlišovala, bylo lepší být jako feťák, než chodit k Bobrovi. Ale jinak to byla perfektní doba. S Luckou sme začly chodit do města, tam je strašně jednoduchý se seznámit, to stačí denodeně sedět na tom samým místě, kde sedávají ostatní znudění zoufalci a za chvilku si vás někdo musí všimnout. A taky že jo. Jednou sme si s Luckou sehnaly trávu, zhulily sme se a strašně sme se smály, bylo to perfetní, tak sme začly hulit, byla to ta nejhorší gandža co sem kdy kouřila, ale to sem nemohla vědět, ani Lucka to nevěděla, protože sme předtím nic jinýho nezkusily, tak sme se spokojeně dusili a smály sme se a pak sme teda chodily do toho města a tam sme s pankáčema chodili chlastat, to bylo strašně dobrý období, to sem se docela dobře bavila, zvlášť ty akce na bytech, ty bývaly dobrý, třeba u jednoho kořeňa, tam se všichni ztripovali, bylo to šílený, kořeň ležel na posteli, měl polštář na xichtě a rukama lovil ve vzduchu rybičky, další kořeň mě potom připnul visacím zámkem k lampě za pásek a potom někdo zamčel ten byt a všechny klíče vyhodil oknem, to byl zápich. Pak sem se jednou v šalině seznámila s kořeněm a on mě pozval druhej den na chatu, kde byla banda lidí a ti byli taky šílení, protože si usmažili muchomůrky, pak je snědli a pak se všichni poblili a s tím kořeněm, co mě tam pozval, sem pak chvílu chodila, jenomže on se se mnou pak rozešel a já sem potom zjistila, že je to stejně debil, tak mně to ani nebylo líto, a tak sem si řekla, že nikdy už nepojedu na chatu s někým, koho neznám a taky sem to od té doby neudělala. A vůbec to byla taková zvláštní doba, protože sem vlastně mohla být šťastná, ale to já sem nebyla, protože su furt v depresi, takže tenkrát sem byla taky v depresi, to mně mohlo být tak sedumnáct a byla sem asi dost strašná, tak třeba když sem se rozhodla, že teda vůbec nebudu mluvit, tak sem taky nemluvila, jenom sem seděla pod stolem, furt sem něco psala, o smrti a tak, a poslouchala sem Doorsy a mamka na mě chodila mluvit, ale marně a chtěla mě poslat na psychinu, ale neudělala to, naštěstí, protože to já už bych se odtama asi nikdy nedostala, a možná že to věděla, tak to rači neudělala a já sem se z toho časem dostala, ale vymyslela sem zase jiný věci, no, řekla bych daleko horší, no prostě jako kdybych šla jenom po tom nejhorším, taky sem si spálila prsty, ale bohudíky za to. No a na učňáku mně to teda moc nešlo, protože sem se nemohla naučit rychle psat na stroji, furt sem tam měla chyby a připadala sem si tam jako debil, a to já nemám ráda, když si tak připadám a eště horší potom bylo, když učitelka zjistila, že to bude trémou, tak se s celou třídou domluvila, že jako budou psat cvičně, přede mnou, ale doopravdy to bude na známky, no a já sem to teda tenkrát napsala dobře, ale zase sem si připadala jak kretén a mařky se mně smály, že su pomalá, protože su zfetovaná a já sem s nima nemluvila, takže se v tom akorát utvrdily, byly prostě blbý a mně to bylo jedno, protože jak sem vypadla ze školy, tak sem šla do hospody, chlastat, to naši taky těžce nesli, taky kouřit sem začala, ale ti lidi byli tak ňák v pohodě, protože se s nima dalo bavit a s některýma se dalo bavit jenom někdy, ale to sem nevěděla, že valí na piku, to sem teda zjistila až potom, ale vůbec mi to nevadilo, spíš mně přišli srandovní, protože měli oči jak talíře a já sem si chlastala to svoje pivo a jejich perník mně byl ukradenej, ať si valí v čem chcou, a nikdo mně to taky nenutil, protože taky nevím, proč by to dělali a taky nevím proč se to tak mezi lidma říká, protože to je stejně blbá fáma jako o bombónech napuštěných heroinem. A my sme s Luckou furt hulily, ale to už sme z toho byly taky pěkně vystihovaný, protože to my sme aji tak, ale když sme se zhulily, tak to už přestávala být sranda, klasický bylo, jak sme jely ve vlaku, z Prahy, byly sme zhulený a viděly sme, jak nastupujou flojdi, tak nám hned bylo jasný, že to je protidrogový komando, tak sme vyhodily oknem několik filmovek trávy aji se šlukovkama a byly sme spokojený, jak na nás nemůžou, no ale potom, když sme přestaly být zhulený, sme se mlátily do hlavy, protože to zelí bylo fakt dobrý, ale už se s tím nedalo nic dělat. No a asi za dva roky sem s tím hulením přestala, protože to se mnou jednou seklo, tak sem si jako řekla, že už to stačilo a byl konec. A doteď nepochopím, jak se to stalo, ale ten učňák sem dodělala. Je mi sice nanic být vyučená bez maturity, ale dají se tak zabít tři roky života...budiž.

     Tou dobou sem se začla flákat s bandou kořeňů ze sídliště, tam probíhaly taky dobrý zápichy. Tak to sme si třeba řekli, že si uděláme výlet, tak já sem si dala se svým borcem tripa a jeli sme do lesa. Ten týpek co řídil furt jenom hulil a ten čtvrtej měl sebou zase ferneta a furt chlastal. Rozeběhli sme se teda do lesa a každej si to tam užil po svým, teda já sem tam běhala jak srnka, ten s fernetem se ožral a někde sebou sekl a vyhulenej řidič nás vyvedl z lesa ven, když sme se ztratili. Pak sme teda nasedli do auta a jakože jedem domů, jenomže jestli to někdo zná v Komíně, tak moc dobře ví, jakej je tam blbej ostrůvek, takže zhulenec vybočil ze silnice, najel na ostrůvek, kde stáli lidi a jak se jim vyhnul, tak zabočil do ňáké zatáčky, kde stáli flojdi, takže zabrzdil a stáli sme přímo před vyvalenýma policajtama, kteří si teda okamžitě vystoupili. To byl strašnej průser, protože kromě toho, že v něm seděla naprosto nepoužitelná posádka, to auto nemělo techničák a všude po autě se válely filmovky s trávou. Zhulenka bojácně stáhl okýnko. Policajt přistoupil blíž a důležitě pronesl: No pane řidiči, to snad nemyslíte vážně. Ale to už sme se všichni tak strašně začli smát, že nám rači rychle dal pokutu a pustil nás.

Nebo sme káceli máju na hřišti motorovou pilou a lidi volali flojdy, že jako jim to spadne na auta, někteří nás dokonce fotili z balkonu bleskem na dva metry, aby měli důkazy. No a flojdi přijeli a všichni zdrhli, jenom já sem tam pochopitelně zůstala, protože se mně nechtělo utíkat, takže se mě jako musela vysvětlovat odkud du a proč mám boty od blata a já sem se rozhodla, že jim neřeknu nic, tak tam chvilku pátrali ve křu s baterkou, aby byli akční, zatímco všichni se smíchem řezali na dětským hradě, no a pak odjeli.

     No a potom sem začla chodit na církevní školu. Teda ne, že bych byla věřící nebo tak něco, ale zase sem nevěděla, co mám jako dělat, tak sem se rozhodla, že se vyučím na ošetřovatelku. Ta škola byla docela v pohodě, protože už mi to bylo úplně jedno, jestli to udělám, nebo ne. Měla sem tam kamoša, Lukáš se menoval a ten chtěl být doktor, ale to učení mu moc nešlo, ale na druhé straně uměl brat úplatky, takže by z něho ten doktor mohl být, no a za to, co si „vydělal“ sme pak kupovali cigára a hulili sme za školou, taky sme chodili do hospod a vůbec to bylo takový dobrý flákání. Jednou někdo z nás donesl tripa a rozhodli sme se, že si to dáme napůl, jako ve škole, tak sme to taky udělali a byl to strašnej zápich. Furt sme se při hodině chirurgie smáli jak praštění, no a učitelka potom samozřejmě vyvolala mě, protože to už tak chodí, že já všechno odseru. No a tak sem teda šla k té tabuli a ona že jako mám něco napsat, tak já sem tam čmárala takový klikiháky, sama sem se tomu smála, Lukáš se smíchy složil pod lavici a celá třída z toho měla lochec a učitelka to dorazila tím, že chtěla být vtipná a zahlásila: Ty nám tam píšeš hyeroglify? A já sem už byla úplně vyřízená, takže sem se slzama v očích utekla ze třídy a venku sem se dusila smíchem a Lukáš se za chvilku vyřítil taky a celá třída se smála, jenomže oni nevěděli čemu, protože to byla banda blbců. A pak sem taky odmítala chodit na ranní bohoslužby, protože sem neviděla důvod, proč bych měla vstávat o hodinu dřív, a to už si na mě začali dávat pozor, učitelé a řiditelka, a taky proto, že sem měla červený vlasy, sem se jim asi nezdála, takže nejspíš přemýšleli, jak mně to osladit, a taky na to došlo. Jednou v nemocnici, na praxi, sem se složila. Byla sem nevyspalá, protože sem chlastala asi čtyři dni v tahu a ten smrad, vydýchanej vzduch, nervy, práca a to všechno...prostě sem se sesunula podél zdi. Učitelka, která mě zvlášť neměla v oblibě to hned hlásila řiditelce, ta si dala dohromady jedna a jedna, s tím mým záchvatem smíchu, taky s mým zjevem a taky tomu přispěl ňákej vyplašenej ichtyl, kterej si přečetl Memento, takže si zavolali rodiče do školy, že jako beru ten pervitin. Chtěli mě poslat do střediska pro narkomany, ale nestalo se to, protože mě zase zachránili rodiče, kteří tomu naštěstí nevěřili a řekli, že mě do žádnýho ústavu posílat nebudou. A tak sem dál mohla vytírat prdele a vymývat blitky, a byla sem tomu strašně šťastná, že mě nechali tu školu dodělat, protože sem udělala velkou službu lidstvu. Dělala sem to totiž zadarmo a čistě z nudy. Takže sem teď vyučená ošetřovatelka.

No a tady to asi skončím, protože už by to bylo dlouhý a trapný. Pointa tady nebude, to leda že bych umřela a někdo jinej to za mě dopsal :o)