Mám něco na srdci. Asi jako každý (no dobře, tak každý jedenapůltý), který tu denně publikuje své výtvory, protože od toho tu PÍSMÁK tak nějak nezadatelně ze své podstaty je a funguje.  A také proto, že je lidské, a tudíž přirozené a dráždivě lákavé, nechat konfrontovat svá literární dílka, či pokusy o ně, s masou čtenářů a jiných autorů.

Potud si rozumíme ?

Beru to jako souhlas.

Mám totiž něco na srdci. SUBJEKTIVNĚ samozřejmě vím, co to je, protože to za chvíli zformuluji – OBJEKTIVNĚ to však klidně může být náběh na anginu pectoris, dědičný šelest, rozštěp první ozvy, nebo kýhoještěčerta…

Ještě si rozumíme ? I nyní předpokládám, že ano.

Takže se ptám:  Kdy a v jakém případě mohu s klidným svědomím o některém zde publikovaném díle napsat, že je to prostě ZBYTEČNOST, HLOUPOST, TRAPNOST, SRAČKA, atakdále atakpodobně ?

Myslím tím samozřejmě v prvé řadě kulantnější komentář, ale jsou chvíle – a s překvapením zjišťuji, že vůbec ne tak časté, jak jsem si ještě před tímto osobním sumářem myslel -, kdy ostřejší slovo uznáno funkčním. Než přejdu k meritu věci, rád bych předeslal, že z Písmáka nijak odvázán nejsem, jeho funkci a přínos nijak nepřeceňuji. Přesto zde roky publikuji, protože psaní veršů je jeden z mých celoživotních koníčků.

Od 1. dubna 2010 k dnešnímu dni byla v Aréně publikována plus mínus úctyhodná pětistovka děl, v rámci různých útvarů, samozřejmě s velkou převahou těch poeticky veršovaných. Pročetl jsem je (až na některé povídky a prozaické útvary na pokračování) všechny a s velkým překvapením zjistil, že drtivá většina bez problémů vykazuje (tu větší, tu méně znatelné) znaky původní literátštiny, která mě dokáže zaujmout, pobavit, někdy povznést,  rozchechtat, jindy zdeptat a rozbolavět.  Předtím bych téměř přísahal, že je tu nudy a zbytečností v procentuálně mnohem, mnohem větší míře. Ovšem ten rozpor jsem si promptně dokázal vysvětlit, a nedal jsem si tím nijak lichotivé vysvědčení. Prostě jsem míval tendenci číst povrchně, rychle,  k některým dílům jsem přistupoval již apriori s despektem a pohrdáním – nemám  důvod to chlapsky nepřiznat. Na druhou stranu nemohu ze své podstaty jinak, než se vést svou subjektivní intuicí a citem – a také se budu s každým do krve přít o to, že dílo – aby zaujalo – by se mělo již na první pohled a po pár vteřinách čtení zaskvět alespoň některým z faktorů atraktivnosti: zajímavým, či úderným názvem, nepřebujelou grafikou, přítažlivostí úvodu, gradací…. Až poté nastupují vpravdě poetické atributy, jako třeba umný verš, neotřelé téma, zvládnuté řemeslo, metrický fortel atd.

Takže jsem si vyhradil dva s přestávkami cca patnáctihodinové dny, přistavil si ke compu cisternu kafe a žebřiňák cigaret -   a snažil se číst. Pečlivě, absolutně nestranně (NIKOHO na Písmáku neznám osobně),  s přestávkami mezi jednotlivostmi, s ohledem na rozlišnou výrazovou expresi a formu volných a vázaných veršů. Jako si degustátor zneutralizuje koštýřský jazýček hltem pramenité vody, tak jsem si  mezi jednotlivými kousky nabíral z kategorií Mimo, Jen tak pro radost a Miniatury a hříčky – ty jsem ze svého exkursu z logiky věci vydělil.

A snažil se rovněž komentovat, přikládat své názory – a ano, i kritizovat, byť u svých nicků nemám patřičné insignie. Kdysi mi byly nabídnuty, ale odmítl jsem: ne z nějaké přihlouplé sebestřednosti a výlučnosti, ale pouze a jen proto, že má přitomnost na Písmáku probíhá v těžce nepravidelných periodách. Někdy tu trčím měsíc v kuse, jindy mám třeba rok pauzu, a co pak s takto nespolehlivým „kritikem“ ?

Vycházel jsem z jedné zdravé a přínosné premisy, kterou se Písmák zaštiťuje. Chce být otevřeným fórem pro (zhusta) amatérské psavce všeho druhu a chce je zároveň nenásilně přiučit i něco o úctě k výtvorům druhých a o demokratické diskusi.

Takže pět set původních příspěvků přerůzné formy a kvality, často z pera letitých písmáckých autorů, ale i těch novějších, či úplně čerstvých nováčků.

Ne vždy jsem byl v komentářích korektní, to přiznávám, na svou obranu a alibisticky dodávám, že i proto, že mě nesvazuje nižádný úzus admina nebo kritika. Ale snažil jsem se:  nepopravovat evidentní zoufalosti jedním šmahem, ale nabídnout vyargumentovaný názor, mnohdy i radu, když se jednalo o můj šálek čaje, prostě jsem komentoval. Potud tečka.

Narazil jsem na znamenitá dílka, z kterých jsem ještě teď nadšen, a omlouvám se, že na ně zde neodkážu, protože to není smyslem téhle úvahy. A navíc inkriminovaní autoři můj blažený komentář zaregistrovali. Narazil jsem na (z mého pohledu a chuti) nezáživná, nemastná neslaná slova, prostě na nudu – ale ani o nich tady nemluvím, protože přes to přese všechno jsem jim ani omylem nemohl přisoudit status díla podprůměrného, zbytečného, hloupého. Narazil jsem na průměr všeho druhu, něco jsem dočetl jen s šíleným sebezapřením, něco prošumělo, něco se tu a tam zavadilo drápkem. A mnohé zaujalo, jak již uvedeno výše.

A pak na mě vybafla ještě jedna sorta děl, o níž (níže) již konkrétně. Není v té řečené pětistovkové záplavě příspěvků (a zde se rád opakuji, protože je to můj soukromý písmácký objev roku) nikterak početná, ale je tu – a já ji při veškeré snaze a vůli nedokážu ignorovat.

A proto bych se rád znovu zeptal: Mohu tato díla, o nichž jsem bytostně přesvědčen, že jsou ukrutně slabá, zbytečná a hloupá, označit těmito adjektivy ?

Vím, že mohu, ale takto problém nestojí. Ten se postavil takto: Nakolik je tento odsudek oprávněný a nakolik vykazuje alespoň jakés takés znaky objektivity ?

Dovolím si striktně odmítnout názor, že nevykazuje. Ale – důležitěji, a ještě jednou:  Mohu použít termíny jako „slabota“, „trapnost“, „hloupost“ nebo „zbytečnost?

Zvláště když se jedná o zanedbatelné procento případů, kdy nemohu jinak?

A teď konečně konkrétně. Ze zmíněné pětistovky publikovaných příspěvků v Aréně od 1. dubna dodnes, mi těžkou noční můru přivodilo pouhopouhých 7 (slovy sedm) příspěvků, v jejichž případě by MĚL jejich autor či autorka vědět, že by se měl/a – a to dokonce i ve volných chvílích – věnovat něčemu diametrálně odlišnému, než jsou snahy o řazení slov do takzvaného veršování.

Neoznačit níže uvedené příspěvky některým z výše řečených tvrdých odsudků, znamená expilicitně se provinit na samotném autorovi.

Čtěte, prosím, pozorně.

(Před každou z básní  vždy nejprve nick a poté název díla. Přepsáno jak leželo a běželo i s možnými chybami.)

TulipánZaPlotem: Dům křídel shořelých

Slunce bez skleničky
na papírovém tácku
dopisy bez inkoustu
závidím oči vazalům
lásko
shoříš

ponoříš oheň
a vykrouží srdce sup
na stráni pahorku
zrodí se krev
přijetí
i setnutí hlav

…

Možná ne ten nejtransparentnější příklad na úvod, protože autor má alespoň nějaké povědomí o tom, že poetický útvar se liší od prozaického. Třeba častějšími údery na klávesu „enter“ .A čím častějšími, tím lepšími, protože poté alespoň docílíme vizuálního dojmu u čtenáře, že nečte román, ale báseň. A autor samozřejmě také ví, že je třeba básničku i na malém prostoru zahltit „velkými“, expresívními slovy  - zde evidentně bez smyslu, kontinuity, či jakékoli známky gradace, či napětí. Výsledkem je jakési bezděké brnkání na strunu tzv. bolavé romantiky bez hlavy a paty. Odněkud zaslechnuté, či přečtené slovo „vazalům“ zapreparované bez jakéhokoli smyslu do kostry útvaru, nyvý vzkřik „lásko hoříš“ a pak znovu nepůvodní klišé „oheň“, „srdce“, „krev“, od níž je blízko k setnutí hlav, zde navíc vyšperkovanému opět bez ladu a skladu zašoupnutým výrazem „přijetí“.  Závěr je – i při vědomí klišovitosti a myšlenkového nonsensu -  navíc v příkrém kontrastu s ultrafádním úvodem. První tři verše jsou prostě atentát na dobrý vkus.

Být zde na Písmáku zaregistrován alespoň měsíc a dát tomuto dílu tip, znamená doslova zašlapat vše zdravé a nadějné, co by v autorovi mohlo dřímat. Můj komentář byl tvrdý a nepříliš fér, přiznávám. Ale pokud toto dílko není vrcholem hlouposti a zbytečnosti (a přímo odstrašujícím příkladem stavu, kdy autor absolutně netuší o čem a proč píše), pak všichni Krylové, Máchové, Seifertové, Skácelové, Vrchličtí, Březinové a mnozí další – tvořili pro národ totálních ignorantů.

Tento autor má nezadatelné právo publikovat zde cokoli, o čem je přesvědčen, že je kvalitní a přínosné, má ovšem stejně tak právo implicitně  znát názor od někoho alespoň mírně zkušeného a znalého věci.

Sejn: Ráno

promnul jsem si oči

a zavadil jsem o bolest - rána mívají dohru noci,

pod víčky schované hvězdné nebe,

dosud jsem nevyšel ze snu,

lekám se postele peřin i pohledu z okna,

radost je pomíjivá,

tak dalece jako je pomíjivá doba.

…

Vždycky jsem tvrdil – a tvrditi s dovolením budu -, že i (když to přeženu)„láska/páska“ nebo „nebe/tebe“ mají v dobré poezii své opodstatnění ve chvíli, kdy nastává otázka JAK jsou tyto fádnosti použity a NAKOLIK jsou vyváženy a kompenzovány výživnější myšlenkou, či formou. Jinými slovy (protože zde se znovu jedná o volný verš), i klišé může být přítomno, když je z autora jasně cítit, že není alibistickým lenochem a poezie je pro něj tvůrčí proces, a když je jasné, že ví o čem píše. A jako zmiňovanou nadstavbu přidá i ono pofidérní „něco navíc“. Výše uvedená básnička – jak všichni, doufám,  jasně cítíme – ukazuje autora v příznivějším světle, než jeho předchůdce. Tento autor mnohem znatelněji ví, o čem píše, ale je naprosto neschopný třeba o milimetr vyjet ze superklišoidní cestičky. Ne, že by se bál, ale absolutně na to nemá. Jako by si na kousek papírku vypsal nejčastější slova a výrazy z písmáckých básniček a ty se pak všechna rozhodl použít ve svých sedmi verších. Snažil se řešit lineární rovnici, jejíž výsledek dopředu zná. Použiji zavedené a časté do jednoho tvaru – jak by z toho mohlo vyjít něco špatného? Co verš to patetické slzičky všech těch „očí“, „víček“  a „bolestí“ , „hvězdné nebe“, „rána po nocích“, „sny“, „postele peřin“ (!), „pohledy z oken“, „pomíjivá radost“ , která je (och, to bodavé a náhlé prozření) pomíjivá tak „dalece“ (!) jako je „pomíjivá doba“….

Žádný nápad, žádná jiskra, fádnost profláknutých slov, nulová výpovědní hodnota, ani vtip, ani drama, ani napětí, ani pointa. Jedno velké, hloupé NIC.

…

no.signal: Osud

Byla to má volba
a tvůj hlas
tak pij až do dna
než přijde čas

vzdej se svých nadějí
takhle to je
tohle je skutečnost
nechci jít zpět

lano mi utáhni
dolů mě spusť
nechť poslední přání
je vyřčeno z úst

na život pohlédni
z veliké výšky
to je ten konec
z tvé milé knížky

co ukrýváš v bezpečí
pod měkkým polštářem
tohle je to
co nazýváš osudem

řítím se po skalách
nabírám dech
nežij však v obavách
spatříš mě 
ve svých snech

…

Studentský výkřik, smutný o to více, že autorka i přes mladý věk, totálně rezignuje na fakt, že teenageři ani náhodou nemluví jazykem neumělých říkánkářů z poloviny minulého století. Ne,  opravdu tím ani náznakem nemyslím, že by měla romantická, mladičká duše, navíc se možná potýkající s první láskou, psát hiphopové verše. Ale, proboha, proč volí přesně opačný extrém a nutí se do výrazu naivní důchodkyně ? Klišé a patos tu jdou navíc ruku v ruce s marnou snahou o tu nejprostší, kolovrátkovou vázanost, aniž tušíme, co je to rým nebo rytmus.

Předpokládám, že je to patrně upřímné a odvislé od útlého věku, ale od toho jsou deníčky a ne fórum poezie ! Pozor, v tomto případě jsem ovšem vice versa přesvědčen, že autorka určitý talent má, ale v tuto chvíli ode mne prostě musí vědět, že její snaha je dosud křečovitá a trapná. Pokud se nad tím zamyslí a zkusí se vypsat (a hlavně bude číst, je jedno jestli prózu nebo poezii), možná učiní náhlý pokrok a nad touto hrůzou se z plna hrdla zasměje.

…

Eriu Crann: Pampelišky

Už nejsem malá

když si trhám pampelišky

Vím dobře

že ty drobné broučky v jejich květech

neumíš ocenit

Jen mi neříkej

že tak je to správně

Někdy jsou právě broučci to

nejkrásnější

na pampeliškách

…

Okamžitě musím napsat, že autorka  mě o pouhé tři dny před tímto blábolem, potěšila bezvadnou, atmosférickou básničkou Zahrady, v níž využila téměř všeho, co by měl volný verš mít: dobrý nápad, zajímavé zpracování, napětí, nepřebujelou obraznost, pointu (nebo aspoň závěrečnou údernost). A po třech dnech? Neuvěřitelně pitomý deníčkový zápis, kterému by mnohem více slušelo prozaicky větné řazení. Romantický, citlivý, hluboce niterný obraz tu naráží na otřesně fádní zpracování ve vrcholném úkazu téměř neodpustitelné naivity. Proč to není alespoň v kategorii „Písmáci dětem“ nebo „Miniatury, hříčky“, nebo nejlépe „Jen tak pro radost“ ?  Pokud je autorce devět a na zadání školní básničky s tématem „Pampelišky“ jí pomáhala snaživá maminka, pak je vše v pořádku. Pokud je realita jiná a autorka cítila puzení to šoupnout do Arény Písmáka, pak i já mám právo na nevolnost z této infantilně diblíkovsky sepsané pitominy.

Přečtěte si prosím od Eriu i zmíněné Zahrady. Že by s nimi pro změnu pomáhal tatínek?

…

Saryann: V peřince z prachového peří

ptáček se ukryl

v peřince z prachového peří

pouze s vlastními myšlenkami

bez šepotu křídel

a snil

o době bez překážek

o svobodě

a usínal

s pocitem neúplnosti

a vědomím

že svět kolem

je krásný

i krutý

…

Studentka Saryann možná četla, možná nečetla výše uvedeného autora s nickem Sejn, každopádně píše druhý díl tohoto naprosto stupidního a zbytečného filozofování ad absurdum. Nechybí nic. Je tu křehký „ptáček v peřince z prachového peří“, sám se svými tíživými myšlenkami, které ho mučí „za šepotu křídel“ a sní si o lepším světě, než tvrdě dopadne na reálnou matičku zem.

Ano, ano, ano ! Svět kolem nás je jistě dvojjediný (totiž krásný i krutý), a to na něm láká  mimo jiné i básníky. A s nimi i všechny ty, kteří o tom (ó, ta pýcha) také vědí a chtějí nám to sdělit. A jedním z možných následků může být i takováto směšná, ťuťu ňuňu zdrobnělinka naprosto nulové kvality. Volám k Saryann za pomocí citátu Mého Mistra KK: dávno už díkybohu neplatí, že „mladí už nekřičí/vždyť ústa lze jim ucpat…“ !!! Tak jen piš, piš, piš… ale aspoň minimálně O NĚČEM, něco se určitě v hlavince najde. Pro začátek si třeba vlož do básničky nějakou otázku, která tě trápí a po svém, sebevíc neochmýřeně a mladistvě, ji rozveď. Anebo zkus malovat, tahle básnička by mohla být inspirací pro pěkný obrázek tatínkovi nebo mamince k svátku.

…

f89: Tíha světa (fragment)

Cítím, jak na mne padá tíha světa.

Cítím, jak velké problémy dělá mi tahle věta.

Cítím bolest za všechny krvavé rány, zničené sny, vyschlé lány a ztracené dny.

Roním slzy pro nevinnou smrt, duše bolavé, bezhlavé masakry, děti toulavé.

Slyším o pomoc volání, žalostné rouhání a hlasitý křik.



Na svých bedrech nesu tíhu světa.

Cítím jak velké problémy mi dělá tahle věta.

A však největší bolest jež bolí od rána do noci.

Je právě ta, že všem nemohu pomoci.



Nemohu všem zachránit životy, dětství i stáří.

Nemohu všem navrátit úsměv do tváří

Atd. atd.

…

Další autorka něžnějšího pohlaví, zde v roli nutkavé glosátorky nešvarů, šlendriánu a hlavně bezbřehé bolesti a nespravedlnosti světa vezdejšího.  Se zlatým hřebem v podání vpravdě třeskutého sousloví „bezhlavé masakry“. Ono mesianistické „Na svých bedrech nesu tíhu světa“ pak už jen svědčí o horoucí touze odkrýt ostatním pravou tvář světa, bezcitně mu strhnout masku, neb on sám je přece tolik bezcitný a vynucovat si naši pozornost tím, že se stavíme do role útrpného anděla, jehož křídla jsou obtěžkána našimi zlými skutky a vinami.

Možná nejupřímnější absurdita na Písmáku v tomto roce, čtenář (s alespoň malou špetkou rozhledu a příčetnosti) je znásilňován křikem autorky, tísněn jejím přehrávaným trpitelstvím, které tu ona vylévá z tribuny na zkoprnělé posluchače jako recitátorka Švorcová neblahé paměti.

…

Aqua-bella: Na vlnách noci…

Naladila jsem noční vlny.

Za oknem prší, poslouchám déšť.

Do toho hrají v rádiu skladby věnované Mozartovi.

Nechápu že všichni spí,

já potmě sním své tajné sny.

Nevadí, že nespím. Opět.

Nesnažím se (a možná se bojím) dospět.

Myšlenky mé víří tmou,

v mžiku mě za ním odnesou.

Za panem vysněným v nočních hodinách.

Hudba mě kolébá na nočních vlnách,

topím se ve změti myšlenek a snů.

Sotva já realitu rozpoznám,

když do školy ráno jdu.

Noc brečí jak malé dítě,

začíná dospívat s půlnocí.

Nad ránem stařenka je vetchá,

co s mlnou rosy se vytrácí.

Je jak náš život,

co potichu kráčí,

až dojde na konec,

jež je všem k pláči.

….

„Měla jsem náladu psát básně“, píše autorka hned v úvodu, aby mě, čtenáře, ani ve snu nenapadlo, považovat následující za něco jiného. Apropos, sny… samozřejmě, a nejlépe ty tajné, a zároveň se sama pasovat na nejcitlivější a nejvnímavější duši široko okolo, protože „Nechápu že všichni spí“. Ano, ostatní spí (jak to autorka, či hrdinka básně vlastně ví?) a sní své obyčejné sny po svém obyčejném dnu a hle, zde bdí citlivá dívčina, která přemýšlí o světě… ovšem, pozor, „dospět“ se „nesnaží“, „možná se bojí“, že by pochopila víc než je zdrávo a její "sen“ (sic!) by se rozpadl jako domeček z karet. A tak jí „myšlenky víří tmou“ , poslouchá „Mozarta“  a v oněch snech a myšlenkách se celá roztoužená přenáší za „ním“ , za „panem vysněným v nočních hodinách“. Atakdále. Kdo tvrdí, že je mnoho zajímavějších a inspirativnějších záležitostí, než je láska mladých lidí, tak samozřejmě pustě lže, ale proč ten kostrbatý, unylý, nudný patos „života, co potichu kráčí… až dojde na konec… jenž je všem k pláči“ ? Znovu důchodkyně převlečená za mladou ženu. Kde je nějaká jiskra, která by to zapálila, kde je nějaký vztek, zlost, ironie, nervózní smích, něco, něco, něco? Místo toho jen líný tok všedních postřehů z úst té, která bdí a diví se, že ostatní spí… Možná měli kratší vedení a to co autorka bolestně a jakoby nekonečně zažívá, analyzuje a sní, prožili za kratší dobu a teď zaslouženě odpočívají. Měla bys křičet, Aqua-bello, abys je vzbudila a ne si tu broukat tyhle fádní nesmysly.

…

Toť pro tuto chvíli vše. Omlouvám se všem zmíněným autorům, pokud jsem je jakýmkoli způsobem ranil nebo naštval, věřte nevěřte, nebylo to mým úmyslem.

Ale jestli jsem snad některé vyprovokoval (kromě řádně šťavnatých reakcí)  také k malému zamyšlení nad fenoménem „poezie“  a oni mi to záhy natřou vzrůstající kvalitou svých děl, budu nevýslovně šťastný. Pokud se spokojíte s citovaným, jako s mustrem své tvorby a přes něj vám „nepojede vlak", budete i nadále k smíchu. Těm, kteří vám chtějí pomoci v psaní upřímným, byť ostrým názorem, protože jste svým způsobem překročili meze dobré vkusu.

Pokud budete ovšem apelovat tím, že vás stále ještě čte sdostatek těch, kteří neváhají pod vaše dílko přilípnout ono všeříkající „Pěkné“, tak se nenechte ve své tvorbě nikterak rušit.