Mazurek 06:16 (7 závěr)

***

Když jsme stanuli na dolním konci proslulého lázeňského města, ohromila nás překvapivá harmonie barev, svěžích a veselých. Na dně půvabné karlovarské kotliny spočívaly úhledné sady s cestami pohodlnými pro chodce, méně však pro kočáry, uprostřed s bujně se ženoucí bystřinou. Kolem toku stál kruh elegantních budov, jako stříbrné obručí. A nad ním, v rozmanité vlnové čáře, rozkošná silueta horská.

Cestou k našemu hotelu jsem z výrazu Holmesovy tváře usoudil, že nad něčím uvažuje. Občas se ze zamyšlení s námahou vytrhl a kroutě hlavou polohlasem mumlal:

„Lázně, proč zrovna lázně?“

Po chvíli položil své cestovní tašky na zem, chytil mě za rukáv a pravil:

„Až se mi z té kýčovité malebnosti udělalo nevolno, příteli. Nikde ani stopy po smogu a mlze, která tolik vyhovuje pachatelům zločinu, neboť propůjčuje diskrétnost a anonymitu vyvrhelům, jejichž ohavné skutky mi poskytují rozptýlení i obživu. V tomto Kašpárkově budeme brzy hotovi. Také se potíte jako vůl?“

„Každý se potí, jak umí,“ mínil jsem, aniž bych sdílel jeho znechucení. „Snad by pomohlo, kdybyste si svlékl havelok, sundal šálu a vlněnou cestovní čapku, nebo aspoň ohrnul nahoru ty klapky z uší. Pohleďte, i ta voda v řece je snad horká. Támhle se červenají raci! Musí být nejméně třicet stupňů ve stínu.“

„To tedy do stínu v žádném případě nepůjdu. Věřte, byl bych šťasten, kdybych se mohl cítit pohodlně v něčem takovém co oblékáte vy, přesto že ten oděv nápadně připomíná cvičební úbor. Bez svých poznávacích atributů bych však nebyl Sherlockem Holmesem. Do hotelu!“ zavelel, a chopil se svých zavazadel. „Všiml jste si, Watsone, že támhle ta lesní promenáda, co na ní skotačí ty děti, nese jméno skotského lorda J. O. Findlatera?“

„Jsem rád, že se vám vrací dobrá nálada, příteli, ale přijde mi, že to s tím popichováním už trochu přeháníte,“ začal jsem se naoko ošívat. „Co jsme zde v Čechách, neslyším od vás o nikom jiném, než o Skotech. Ještěže nám hrabě Kounic zajistil ubytování v hotelu Madrid. Tam se snad s žádným Skotem nepotkáme.“

Převaha lázeňských hostů, které jsme cestou míjeli, náruživě popíjela minerální vodu z komicky zploštělých hrnečků a s gustem k nápoji přikusovala pivní tácky olbřímích rozměrů. Hraběnka Kounicová by se této pošetilosti jistě od srdce a z plných plic podivila.

Karlovarský lázeňský dům Madrid byl tím pravým prostředím určeným pro bujarý společenský život a všestrannou regeneraci těla i duše. Při čtení návštěvní knihy jsem získal dojem že neduhy a nemocemi jsou sužováni výhradně význační básníci, spisovatelé, politici, a hlavy korunované i pomazané. Z letmého pohledu na ceník služeb mi hned bylo jasné proč. Tři zlaté za nocleh a osmdesát krejcarů za oběd by si snad nepočítali ani ve Svatém Mořici ve Švýcarsku. A to bylo nutno zaplatit mimo pobytové také jakousi hudební taxu.
Ještěže byl náš pokoj nadmíru útulný a přepychově zařízený.

„A co budeme dělat teď?“ optal jsem se svého přítele, který už byl pohodlně usazen v křesle a zapaloval si lulku.

„Někdy to nejlepší, co můžeme udělat, je nedělat nic.“

„To by snad byl dobrý slogan pro výrobce whisky,“ pravil jsem překvapeně, „jak ale najdeme toho Simrocka?“

„To nebude třeba. Pevně věřím, že on si najde brzy nás. Zapsal jsem se totiž jako londýnský nakladatel Alfred Henry Littleton, z firmy Novello, Ewer & Co, a nešetřil jsem penězi, jen aby se rozneslo že hledám německého nakladatele. Jsem si jist, že hledaný na sebe nenechá dlouho čekat.“

„Snad bych se tedy mohl maličko rozhlédnout po kolonádě a vypít pár doušků té léčivé vody, nemáte-li nic proti?“

„V tom vám, příteli, nemohu bránit. Dejte si třeba skotské střiky, jste-li toho milovník, ale musím trvat na tom, abyste byl do večeře v pokoji.“

„Dobrá, do večeře budu v pokoji, ale pak hned vyrazím.“

„Ale no tak, Watsone! Jenom vás nechci připravit o překvapení. Já si ukrátím zbytek odpoledne lulkou a možná douškem... Psssst! Slyšíte?“

Vše utichlo, skoro jakoby ustrnul čas a ozvalo se zaklepání. Téměř neslyšitelné. Přesně takové, jako když poklepete nehtem na desku stolu.

„Buďte obezřetný, příteli, a neotvírejte, dokud nebudu ozbrojen,“ stiskl mi Holmes pevně rameno, „ten člověk může být nebezpečný. Nikdy se nepouštím do ukvapených činů a také teď bych tenhle rázný a věru nebezpečný postup nezvolil, kdyby existovala jiná možnost. Pokuste se návštěvníka zdržet nějakou záludnou otázkou.“

„Kdo tam?“ otázal jsem se tedy srdnatě.

„Tady Antonín Dvořák. Jste to vy, pane Watsone, viďte?“ odvětil halasně rozverný hlas za dveřmi.

S výrazem největšího překvapení jsem pohlédl na Holmese.

„Něco není v pořádku, starý brachu,“ zašeptal. „Když je ve hře tolik, musíte vynášet karty, jak nejlépe dovedete. Zeptejte se tedy na něco, co může s určitostí vědět jen skladatel Dvořák.“

„Kolik křížků má tónina Fis dur?“ zaimprovizoval jsem.

„Ale Watsone,“ okřikl mě přítel už docela nahlas, „tohle přece musí vědět nejen Simrock, ale každé dítě!“ Odtlačil mě rázně ode dveří a neochvějně pevným hlasem se otázal:

„Nachází se na hřbetě skotu falešná svíčková hned nad pravou svíčkovou?“

„Zase skot?“ sykl jsem podrážděně.

„Cože?“ ozvalo se z chodby. „Nad svíčkovou je nízký roštěnec! Falešná svíčková je kulatá plec a je to část vykostěného horního šálu, vy ignorante! A už nám konečně otevřete, ať tady nevystojíme důlek!“

Do pokoje vešli dva muži.

Jeden vzezření zvláště divokého, trochu neotesaný, rozevlátý, pod nízkým čelem plály černé oči - nepochybně Antonín Dvořák.
Druhý, od pohledu padouch, pohublých tváří, s klenutým nosem a bledou pletí, poněkud nevrle staženými ústy a pevným otevřeným pohledem člověka zvyklého udělovat rozkazy a očekávat poslušnost. Pohyboval se energicky, avšak svým celkovým zjevem působil předčasně zestárle, neboť se nachyloval kupředu a při chůzi maličko podklesával v kolenou a kulhal. Také jeho vlasy a dlouhé vousy byly prošedivělé. Zevnějšek této persóny se pozoruhodně shodoval s mojí představou zištného a záludného německého vykořisťovatele.

„To jste překvapený, jak rychle jsme tu vaši lest prokoukli, což? Kdepak bychom se tu nadáli někoho od Novella. A kdepak by tady Novello hledal ausgerechnet Simrocka. Musíte nám to všecko dopodrobna vypovědět, co doma, je-li vše již zklidněno a bez obav; to víte, u nás na taková šaškovstí moc nedržíme!“ mluvil opřekot komponista a plácal furiantsky Holmese po rameni.

Přítel usadil oba pány ke stolu, nabídl jim doutníky a usilovně potlačoval pocit překvapení, a snad i zklamání. Jednu chvíli tak mocně škubal rameny, až to zezadu vypadalo, že usedavě pláče. Náhle se otočil ke mně a vyprskl v hurónský smích.

„Je to všechno vážně k popukání! Já už to nevydržím!!“ zvolal, div se nezalkl, a smál se dál, až se musel opřít v křesle a chvíli tam bezvládně a bezmocně ležel.

„Kutnták Herr Fatson,“ obrátil se na mě šedovlasý ničema, „frcjanzí pite, nepodala by vy mi trocha té kut fasser?“

Nalil jsem z karafy trochu vody do sklenice a jen tak zběžně jsem se prošacoval, nenajdu-li po kapsách nějakou výbušninu, nebo alespoň kapku vitriolu, abych zlotřilce seznámil s tradiční irskou pohostinností. Když jsem se opět obrátil, stál přede mnou urostlý a milý člověk, s krásnou tváří z níž sálala inteligence, pevná vůle a oddanost práci, nebřídilsky zdatné. Druhý Sherlock Holmes!!!

Několik vteřin jsem na něho užasle zíral a pak jsem patrně poprvé a naposled v životě omdlel. Přinejmenším se mi před očima vznášela šedá mlha, a když se rozplynula, měl jsem límeček u krku rozepnutý a cítil jsem palčivou chuť brandy na rtech. Nade mnou se skláněli oba Holmesové z nichž jeden držel v ruce čutoru s mojí památeční whisky.

„Milý Watsone,“ pravil hlas, který jsem tak dobře znal, „tisíckrát se vám omlouvám. Netušil jsem, že to na vás udělá takový dojem.“

Uchopil jsem ho za paži.

„Sherlocku!“ zvolal jsem. „Jste to skutečně vy? Je to vůbec možné? A kdo je zpropadeně ten muž s nímž jsem přicestoval, a který je vám ve všech ohledech tak nápadně podobný?“

„Počkejte chvilku!“ řekl. „Jste opravdu natolik v pořádku, že si o těch věcech můžeme promluvit? Zbytečně jsem vám svým teatrálním odhalením připravil vážný nervový otřes.“

„Jsem docela v pořádku, příteli, ale nevěřím vlastním očím. Namouvěru, kdo by si pomyslel, že vás, že zrovna vás, uvidím dvakrát! Dal byste mi ještě loknout té lihoviny?“

Měl na sobě sice pořád ten šosatý kabát jako ze šatníku židovského antikváře, ale ostatní propriety jeho přestrojení - bílé vlasy, licousy a umělý nos - ležely na stole vedle kupy notových partitur, jimiž se probíral skladatel Dvořák, soustředěně broukaje nějakou melodii.

„Nuže, dovolte pánové, abych vám představil svého bratra Mycrofta,“ pronesl Sherlock obřadně, soukaje svoji šlachovitou postavu z omšelého kaftanu. „Divím se, Watsone, že jste za celou dobu nepojal žádné podezření. Vždyť jsme se s Mycroftem vyměnili už v Praze! Přeci v té zájezdní hospodě. Vážně ne? Navzdory naší fyzické podobě, jsme s bratrem dočista rozdílných povah. Namátkou – přestože s nepochybně příkladnou starostlivostí pečoval o mé housle, kolikrát jste jej viděl na ně hrát? Nebo – nebylo vám podezřelé, že jeho náklonnost k alkoholickým nápojům maličko překračuje dobré mravy? A co jeho záliba v nejapných šprýmech, hanobících, mně osobně sympatické, příslušníky irského národa, srovnávaje tyto ustavičně se Skoty?“

„Namoutě,“ hlesl jsem, „tak tohle je váš bratr? Domníval jsem se, že je starší.“

„Také že je. Ovšem, pouze o šest minut. Jsme vpravdě jednovaječnými dvojčaty. Ale, abych vyzvedl rovněž jeho kladné vlastnosti - můj bratr je mistrem ve vymýšlení zábavných teorií. Nakonec, tahle lstivá záměna byla jeho nápadem. Jeho mozek pracuje mimořádně přesně a systematicky a dokáže uchovat větší počet faktických informací než kdokoli na světě. Stejné vynikající schopnosti, které já věnuji odhalování zločinu, věnuje však on pouze své práci.“

„Pak musím, s uznáním a obdivem, vašemu ctěnému jednovaječnému bratrovi potřást rukou. Jaké je tedy vaše povolání, nezabýváte-li se zločinem?“ otočil jsem se k Mycroftovi.

„Řekněme, že odvádím cenné služby Jejímu Veličenstvu,“ usmál se Mycroft. „Uhádnete, čím se ve skutečnosti, už za dob alžbětinských, zabýval dramatik Christopher Marlowe, přítel Shakespearův?“ dodal tajemně.

„Nehodlám se o to ani pokoušet. Nechápu však, proč ta šaráda?“ vyzvídal jsem.

„Věřte, drahý příteli, bylo to nutné,“ chlácholil mě Sherlock. „Potřeboval jsem, aby na dvou místech současně byly osoby, jimž je vlastní bezprostřední pohotovost, geniální postřeh, vědecká schopnost analyzovat problém, přísně logická úvaha a brilantní dedukce vedoucí k odhalení pachatele. Proto přišel Mycroft s myšlenkou, soustředit nežádoucí pozornost případného pachatele nesprávným směrem, abych měl dostatek času zasáhnout v pravý čas na správném místě. Za vodítko k vyluštění záhady jsme oba považovali mistrův dopis. Zatímco Mycroft sázel na houby, já jsem byl přesvědčen o pletichách nakladatele Simrocka. Nezaujalo mě ani tak znění dopisu, jako fakt, že byl psán na rubní straně účtu hotelu, ve kterém se právě nacházíme. Že zde už od třináctého května byl ubytován Simrock, to jsem si zjistil telegraficky. A že na sebe temperamentní skladatel Dvořák, který si raději vyřizuje své účty osobně, nežli písemně, nenechá dlouho čekat, bylo nabíledni. Odhalování zločinů je vědou, nebo aspoň by jí mělo být, a věda bezpodmínečně vyžaduje rozumový přístup, zbavený veškerých emocí. A v tomto ohledu, co bych to nepřiznal, nechal jsem se emocemi poněkud unést. To víte, jde-li o přítele, člověk se vždy obává nejhoršího.“

„Nu, nemůžeme čekat, že nám vždycky vyjde všechno tak, jak si přejeme, nebo představujeme, Watsone,“ řekl posléze Mycroft, „připouštím, že se mi teorie s houbami velmi zamlouvala. Skoro je mi až líto, že nešlo o zločin ale o omyl.“

„Dopadl jste tedy únosce přímo při činu?“ optal jsem se netrpělivě Sherlocka.

„Ale kdepak, o žádný únos nešlo,“ řekl přítel se smíchem. „Jde jenom o rozmarnou souhru náhod, jak se tak někdy přiházejí, které jsou sice třeba i pozoruhodné a bizarní, ale ještě nemusí mít nic společného se zločinem. Takovou zkušenost jsme přece již mnohokrát učinili, pokud se nemýlím, drahý Watsone. Pan Simrock je, mimochodem, docela sympatický a milý pán, dbalý své cti a pověsti dobrého, snad trochu bezohledného obchodníka. Nakonec, po kratším přesvědčování, vzal zavděk Sedmou symfonií d moll, a příslibem, že druhou řadu Slovanských tanců dokončí Dvořák v létě příštího roku. A když mu ke všemu mistr navrch přidal klavírní skladbičku pro čtyři ruce, nazvanou Skotské tance...“

„Už i vy, Sherlocku?“ ošil jsem se.

„Ale ne. Skutečně se tak ten opus jmenuje. Viďte mistře?“ oslovil Holmes zamyšleného skladatele.

„Co to? Ale ano, ovšem. Ještě chvilku mi posečkejte, než to dopíšu. Víte, jak tady kol kolem slyším to zpěvné švitoření anglického jazyka, tu jsem obdržel myšlenku opravit nepatrně jednu svoji starší skladbičku. To je něco docela jiného, než ta nelibozvučná Němčina; tady mi to komponování jde úplně samo. Víte, ono se špatně přemýšlí, když máte stále za patami švagra aristokrata s těmi jeho národními buditeli, hysterickou švagrovou, žárlivou manželku a šest dětí!“

„Zatím jenom čtyři, mistře,“ opravil jsem Dvořáka.

„Opravdu?“

„A páté je, zdá se, na cestě,“ doplnil jsem. „Ale řeknu vám, mistře, ta malá Otylka, z té bude za pár let počertech hezké děvče!“

„Kdepak, ta nebude hezká po čertech, ale po mamince. Hlavně, aby si ji neodvedl nějaký muzikant,“ děl komponista. „Právník! To je pěkná živnost. Lidé se budou soudit do skonání věků, ale muzikantům, těm pšenka dlouho nepokvete. Mám za to, že kdejaký flašinetář bude za čas placen lépe, než talentovaný a přičinlivý hudebník. Lidstvo degeneruje. Moment, jak to jenom... Pá-pápa-dá, da-da-da-tá-ta... No jo, tohle se vám bude líbit, Sherlocku!“

„Co byste tedy řekl, pane Dvořáku, na pár lekcí Angličtiny, při placeném pobytu u nás v Londýně?“ odložil Mycroft dopitou láhev od mojí whisky a šťouchnul loktem do Sherlocka. „Bratr má jistě dosud dobré kontakty v Londýnské filharmonii. Beztoho dávají pořád dokola ty staré kusy, a něco svěžího by jim přišlo k duhu.“

„To je znamenitá myšlenka, Mycrofte,“ zvednul Sherlock hozenou rukavici. „Navíc bych mohl využít nabídky Jeanette Thurberové, kterou znám ještě z Paříže.“

„Té Američanky?“

„Psala mi před časem, že zakládá v New Yorku americkou Národní konzervatoř hudby, aby se její leniví krajané nemuseli štrachat za vzděláním až do Evropy. Ale protože škola za mnoho nestojí, hledá dobrého ředitele, a nabízí roční plat patnáct tisíc dolarů. To by bylo místo jako stvořené pro vás, co říkáte Antoníne? Já mám stejně peněz dost, a na stáří jsem chtěl raději na venkově pěstovat včely.“

„Co to? Ale ano, ovšem. Ať už je to cokoli, dám na vás Sherlocku, i na vašeho bratra Microsofta. Ale tohle bude paráda - pá-pápa-dá, da-da-da-tá-ta... Máte s sebou housle?“

„Nu, pokud mi je bratr cestou nezpronevěřil,“ usmál se Sherlock.

„Jsou v bezvadném stavu! Jen kalafuna vzala jaksi za své,“ odtušil Mycroft.

„Tak se pojďte podívat. Je to taková mazurka pro housle a klavír. Jenom jednoduchá forma, vystavěna ze dvou kontrastních témat, jednoho rytmického a druhého lyrického. Ale s úspěchem se jí zhostí jen velmi dobrý houslista. Nedávno jsme ji s Františkem Ondříčkem přehrávali Simrockovi, a on jí říkal - das Mazurek. To víte – Němec. Proboha!! Co je dnes za den?“

„Dnes je sobota, pátého června,“ vmísil jsem se do debaty.

„Tak to musím zítra do Prahy! Ondříček se žení, a já jsem pozvaný na veselku!“

„Vypadá to jako brilantní a působivá skladba, ten Mazurek,“ pronesl zadumaně Sherlock. „Říkáte, že už ji hrál komorní virtuos Ondříček? Jak dlouho mu to trvalo?“

„Než se ji naučil? No, je to zručný houslista. Asi tři dny,“ děl skladatel.

„Měl jsem na mysli čas provedení. Za jak dlouho ji zahrál,“ nechal se slyšet Sherlock a nervózně dolaďoval housle.

„Nu, je to krátká skladbička. Bezpochyby něco málo přes šest minut.“

„Šest minut, šest minut... Watsone, vyňal byste laskavě z náprsní kapsy své neomylně přesné hodinky Girard-Perregaux?“ otázal se po chvíli tlumeně Sherlock Holmes, stále skloněn nad partiturou. Vzápětí však, vkládaje smělým, elegantním obloukem housle pod svoji ostře řezanou bradu, zavelel pevným, odhodlaným hlasem:

„Jste připraven, Watsone? Měřte čas!“