Děvčata, vosy a kůň.

   Irena mi zavolala, že se sejdem u ní. Veze babičku do města k doktorovi, takže nás vezme autem a už svolala naši starou partu. Máme s klukama sraz v kavárně.

   Pila jsem s manželem Alanem kávu, když tu kolem mne začala kroužit vosa. Jsem na ně alergická a tak jsem se prudce ohnala a s výkřikem odrazila hrnek s kávou na zeď , hned vedle Alana. Ten ani nemrkl a podával mi svoji kávu. Podívala jsem se na velmi silnou kávu v jeho hrnku a konstantovala, že nejsem sebevrah, abych pila tu jeho.

„Ale né, to jen aby to bylo symetrické,“ zavrčel stroze a ukázal na druhou stěnu, která byla na rozdíl od té za ním čistá.

Chtěla jsem se kát, když jsem viděla stružky lógru stékající po stěně, ale teď mě naštval.

„Jdu za Irenou,“ ohlásila jsem .

Pokýval hlavou.

„Nevím kdy se vrátím.“

Opět jen kývání. Jestli jste viděli ve filmu postavu mlčenlivého Boba, tak to je on. Teda jeho styl. Nic ho nerozhodí. Kdybych si nechala ustřihnout vlasy a obarvit na červeno, tak by snad také jen pokýval hlavou. Někdy uvažuji o tom, zda má nervový systém, protože se ani neleká.

Jedinou výhodu jsem viděla, když se v práci stala nehoda, tak on jediný zachoval klid a byl schopen vše bezchybně zorganizovat. Nikdy nezvyšuje hlas a ještě se mi nepodařilo ho rozčílit.

   Irena zkontrolovala mé i Jitky oblečení. Hned si mne otočila a jala se mi utahovat korzet u mých italských šatiček, až jsem zasípala, že nemohu dýchat.

„Tak nedejchej,“ odvětila a natočila mne k zrcadlu.

„A nevypadnou jí?“ Kulila oči Jitka.

„Css“, sykla Irena a ukázala na svislé kostice, které držely vše na svém místě, i kdybych dělala stojku.

Sama měla na sobě výtvor své geniální babičky. Neuvěřitelně zkombinovala khaki barvu a tmavě modrou, něco jako když zkombinujete vojenský styl a romantiku. Prostě úžasné.

   Po cestě si babička libovala, kouříc při tom doutníček, jak jedeme rychle, až se za náma práší.

„Nepráší babi,“ děla Irena, prudce brzdíc, „hoříme,“ a dodala, že zapomněla sundat kobereček z motoru, který tam měla od zimy.

   Sedly jsme si na chvíli do čekárny s babičkou, aby jí tam nebylo smutno, a taky aby jí Irena včas vytrhla doutník, kdyby zapomněla a chtěla si ho zapálit.

Přišla tam tlustá ošklivá sestra a posadila vedle potetovaného kluka malou holčičku. Zavrčela na ni, aby se ani nehla, a vyčetla jí, že kvůli ní přijde o oběd. Kluk chtěl holčičku zabavit, ale evidentně koktal, tak jí udělal maňáska z kapesníku.

Sestra si z automatu vzala polévku do kelímku, tu postavila na parapet okna a otráveně koukala ven. V tom ze dveří WC vyšel prastarý děda, v jedné ruce nesl ten samý kelímek s močí a snažil se marně zapnout nevábné kalhoty. Postavil svůj kelímek vedle, pak mávnul rukou a šel do ordinace s rozepnutým poklopcem – a s kelímkem polévky.

„Ne... ne... nepipi..,“ chtěl něco říct ten koktavý kluk, když tlustá sestra vzala do ruky druhý kelímek, ale Irena ho strhla zpět na sedačku a v očích se jí objevily pobavené jiskřičky.

Sestra zahučela něco jako, že je ta polívka dneska hnusná a Jitka šla zvracet na záchod.

   V kavárně už byli všichni, včetně Irenina přítele Rexe. Nevím jak se jmenuje doopravdy. Irena jen řekla, že je to velké zvíře , co se týká zaměstnání, masochista a její otrok.

Když už jsme byli všichni v náladě, padl tam návrh, aby každý řekl momentálně teď hned nějaké přání, po čem touží.

„Osmnáctiletou blondýnu bez dávivého reflexu,“ perlil Péťa.

„A proč bez dávivého reflexu?“ Divila se Jitka.

„Pojď se mnou na toalety, tam ti to vysvětlím,“hrnul se, ale Irena ho utla slovy, že pro něj by dávivý reflex klidně mohla mít, na mandle to jsou tři centimetry.

„Chtěla bych se někdy projet na koni,“ zasnila jsem se.

„Jéje, pár kilometrů odtud má kámoška konírnu, jedem...“ vykřikla rozparáděná Jitka.

„Nemáš na to boty,“ odtušila Irena na mé lila pantoflíčky.

„Hele, bude běhat kůň, nebo já?“

„Kůň, tak je jedno, co mám na noze,“ nedala jsem se.

   Do konírny nás odvezl Rex, po tom , co ho Irena vydolovala z pod stolu, utíral tam rozlité pivo. Kluci šli domů, tak jsme zůstlali jen my tři, Pája, který byl totálně nalitý a Rex.

   „Nafoukl břicho,“ práskla na koně Irča, když mu dávali sedlo.

„No jo, to on dělá“, odfrkla brigádnice, která mě připravovala koně.

Problém nastal, až když jsem dojela zpět a seskakovala dolů.Uvolněné sedlo se protočilo, kůň se lekl a udělal krok zpátky. Já v té chvíli dávala na zem nožku v pantoflíčku a ta se mi zvrkla.

„Už víš, proč boty na koně?“ Chtěla vědět Irena, prohlížejíc mou otékající nohu.

    Po cestě zpět jsme se stavěli  v hospodě pro led na mou nohu. Samozřejmě tam začali posílat chlapi frťany na mou nožku, takže jsme tam chvíli zůstali.Jitka pila pivo, aby to prý nemíchala. Najednou vykřikla a držela si pusu. Dostala žihadlo do jazyka od vosy, která tam plavala.

   Když se otevřely dveře na pohotovosti a objevila se starší snědá, vychrtlá lékařka v bílém plášti, vytřeštil na ní Pája oči a vrávorajíc měl dotaz, kde má kosu.Lékařka na nás vrhla protivný pohled a ještě protivněji se zeptala, co potřebujeme. Pak natahujíc do stříkačky potřebná antihistaminika, zaútočila vztekle na Jitku, která skoro již nemohla mluvit.

„Co jste prosimvás dělala?“

Jitka něco nesrozumitelně zahuhlala.

„Co jste říkala?“ Usmála se potěšeně doktorka.

"Říká i hovno," informovala ji s radostí Irena.

Naštěstí měla již stříkačku nataženou, jinak bych se bála, že tam dá cyankáli.

   Domů jsem přišla s modrou nohou, o půlnoci , hodně znecitlivělá alkoholem a když jsem hlásila Alanovi, že jsme byly v kavárně a já spadla z koně, tak to s ním zase ani nehlo.