...že není žádná džungle

 ...že není žádná džungle, žádná proklatá nekonečná cesta po pás v bahně, ruce nesvírají ničí krk, nikdo nekřičí do noci, je klid a úzkou škvírou mezi stromy možná proniká paprsek...

Sen ustal. Z dosud šerého lesa se ozýval křik ptáků. Bylo nutné pokračovat. Bez přemýšlení, nelze už znovu probírat dávno rozhodnuté, odvaha a odhodlání se pak vytrácejí. Je třeba být mechanický, srolovat přikrývku, položit dlaň na pálící čelo ženy, setřít z něj pot, pak vytáhnout stříkačku a ampuli, natáhnout tekutinu, proklepat, najít na předloktí to správné místo, raději kleknout ženě na druhou ruku, i když poslední dobou už se ani moc nebrání. Pomalu zmáčknout píst...

 Často pršelo, džungle byla bezbarvá, šedivě se leskla. Muž šel pomalu, nosítka vyrývaly do půdy hluboké stopy, občas bylo bahna příliš mnoho, musel brát ženu do náruče, byla horká a bezvládná, jen občas tiše něco mumlala, neměla už sílu ho prosit.

Džungle byla hrozivý nepřítel, bránila mu svým tělem, nechtěla jej pustit, o každý krok musel bojovat, vzdorovat šermujícím pařátům větví a trnům. Zakusovala se do kůže, jako by jej chtěla celého rozervat, stůj, co stůj, nepustím tě, mých rukou je nespočet a tvé jen dvě a ty slábnou a sesychají jako přeťatá větev. Vrať se. 

Jenže cesta zpět nebyla, nic nebylo, jen tohle místo a vlastně ani to ne, tohle místo není žádným konkrétním místem, je to meziprostor, něco, co není vhodno zmínky, něco, co lze jen překonat, nechat za sebou a dospět k cíli, jen se nezastavovat, bahno časem oschne a opadá, rány od šlahounů nejsou hluboké, šaty se rozpadají, ale mysl je stále pevně upřená, jde se, jde, pomalu, ale jde.

Tam za keřem, možná to byla velká kapka sklouzávající z listu, možná se zalesklo oko nějaké šelmy, či jej snad konečně pohltilo šílenství, rychle a bezbolestně jako obří had, konečně se jeho mysl zastřela a nabídla mu nečekanou cestu ven? Ne, opět, na spodní straně velkého listu rychle přeběhlo a zatetelilo se drobné nazelenalé světlo. Odraz vody.

Položil ženu na zem a rozběhl se dopředu. Rozhrnoval větve, rval se se stromy, které mu nastavovaly své ruce a svá těla, vrávoral, padal, odíral se o drsnou kůru, škubal, trhal, rval listy, které mu bránily ve výhledu a pak se zastavil. Džungle se vzdala. Tady, zničehonic, povolila své těžké sevření a rozevřela se, aby uvolnila místo malé tůni, jejíž hladina spoře odrážela pár slunečních paprsků, které pronikly klenbou větví.

Vrátil se zpět pro ženu a donesl ji blíže k vodě. Obešel tůň a našel místo, kde se břeh mírně svažoval do vody. Opatrně do tůně vstoupil, rozhrnoval před sebou zelený povlak a napadané listí, šel podél břehu a voda byla hlubší a hlubší, v povlaku na hladině nechával jen úzkou černou rýhu. Voda mu byla po pás a on se zastavil u zlomeného stromu, jenž měl z části obnažené kořeny, které se zanořovaly pod hladinu jako by se strom snažil pít přímo z tůně a pokušel se znovu vzkřísit své padlé tělo. Muž nabral vodu do dlaní, byla špinavá, zelenohnědá a páchla.

Džungle se svých obětí plně nevzdala, měla teď dva páry očí. Na břehu tůně, na spadaném listí, bez hnutí ležely dvě velká těla, přípomínající dva zvrásněné kmeny stromů.

Sekera byla malá a zubatá, zakusovala se do čerstvého dřeva neochotně, stromy, které kácel měly kmeny rovné, nepříliš široké, daly se obejmout oběma dlaněmi, poslední pohlazení a pak jen tupé drnčení sekery a už padají, lámají své i okolní větve, kmeny je pak třeba rozsekat na kratší části, na délku muže, spodní část seseknout do hrotu, práce je to namáhavá, na nic nemyslet, na puchýře, tohle místo, ženu, co leží opodál a hlavně ne na to, co má přijít.

Voda je kalná a dno je mazlavé, bahno se při každém kroku víří, ale přesto je z hladiny cítit neurčitý klid, jako by tůň byla zcela odjinud, na toto místo nepatřila, byla jen ona a zavřela vše ostatní pod svou hladinu.

Kůly šly do dna zapichovat snadno, jeden vedle druhého, až vznikla půlkruhová hradba, malá tůňka v tůni, z části přilnutá k pařezu s kořeny ve vodě, objímající jej a chránící před celým zbytkem světa. Propletl kůly větvemi a liánami a několik použil jako vzpěry proti břehu.

Žena na břehu blouznila, probírala se z nepřirozeného spánku a přes zamlžený pohled spatřila tůň. Ale neměla sílu křičet, pouze sebou cukala a když na ní muž klečel a připravoval injekci, dívala se na něj. V očích byl smutek a zmar a lítost, na nenávist už nebyla síla. Pak se vědomí pomalu rozplývalo a oči se zavíraly a když ji pak muž zvedl a nesl ji k tůni, zavadila jen rukou o starý pařez a napadlo ji, jak je ten dotyk známý a pak ji najednou obklopil chlad a ticho, vznášela se a propadala, do podivného zeleného snu.

Muž skočil se ženou v náručí do vody, do malé tůňky chráněné palisádou. Ani se příliš nebránila, jen trochu zatřepala rukama nad hladinou, na prstech jí ulpělo trochu zeleného žabince, tělo se cukalo, ale byla zesláblá nemocí a omámená, hladina byla za okamžik klidná, jen pár posledních bublinek vzduchu, pak už bylo ticho a bylo vidět její tvář v zelené vodní záři. Její krásnou tvář, dívající se na něj z jiného světa.

Tělo zaklínil do kořenů pařezu, celé zůstalo pod vodou, skryté, mlčící.

Muž vylezl na břeh, dlouho ležel na zemi. Udělal to. Udělal, co se rozhodl udělat. Proto sem přišel. Posadil se, oči upřené na vodní hladinu a čekal, dokud na něj konečně nepříjde spásné šílenství, neboť rozum mu říkal, že nic jiného čekat nelze.

Dvě velká tmavá těla se pohnula a tiše vklouzla do tůně. Ve vodě bylo cítit cosi nového, ale cesta byla uzavřená. Nevadí, času je dost. Čekat.

Čekání. Muž cítil, že šílenství je blízko. Stále viděl její tvář, jak se jí ze rtu odlepuje poslední malá kapička vzduchu a stoupá vzhůru a mizí na hladině. Jak ho jen na vteřinu mohlo něco takového napadnout! Měl se smířit s tím, co je. Možná měli týden, dva. Kdo ví! Měl to nechat být. Prosila ho.

Bylo tak snadné překročit tu tenkou linku a muž cítil, že ho poslední kousky příčetnosti zcela opouští. Snažil se odhadnout čas, kolik času mohlo uplynout? Zdálo se mu, že dny, těžko říci, čas se podivně kroutil, nedařilo se ho uchopit, jak dlouho? Jak dlouho? Počítal. Čekal. Musím vydržet! Musím čekat!

Skočil doprostřed tůně. Voda byla chladivá a zelené světlo pod hladinou tak přívětivé, tůň jej objala jako starého přítele. Dvě velká tmavá těla se vydala stejným směrem.

Na hladinu tůně zvolna dopadaly první kapky deště a děrovaly táhlý zelený povlak.

Žena se vynořila a lačně se nadechla. Ve vlasech měla spadané listí.