HAVAROVAL JSEM PŘI NEPŘIMĚŘENÉ RYCHLOSTI...

Havaroval jsem při nepřiměřené rychlosti... na koloběžce, Jitko. Jednu neděli před třemi týdny 16.5. jsme měli jarní úklid v Kameni, čistil jsem veškerou vzduchotechniku a vše ostatní, co je až u stropu (taky osvětlovací rampu, armatury) Hrdý na svoji, nebezpečnou práci ve výškách, pohyboval jsem se hbitě až do večera na vysokých štaflích jak starej cirkusák na chůdách a nic. Večer si pak dovolím vypůjčit si jako odměnu za dobře vykonanou práci z divadelního rekvizitáře červenou policejní koloběžku komisaře Jana Pavla Mlejnka (parafráze na starej francouzskej televizní detektivní seriál ''Komisař Jean Paul Moulin'') a opatřím si tříštivou zlomeninu záprstní kosti levého malíku. Pokud se týče úklidu a koloběžky, mám racionální vysvětlení: při úklidu na štaflích jsem si dával pečlivý pozor, protože je přece jasný, že opatrnost je namístě, dežto na kolobrndě jsem jen vesele relaxoval, páč by mě ani ve snu nenapadlo, že bych se na ní dokázal zmrzačit, idybychtěl. Koloběžka je bytelná, nic se jí nestalo, ještě jsem na ní dojel zpátky. Doktor nabídl dvě možnosti, buď to nechat v gypsu a smířit se s kloubem vtlačeným poněkud dovnitř, anebo zkusit operaci a nechat si kost co nejlépe srovnat a vyztužit drátem. Když se dověděl že jsem hudebník, doporučil mi pak jako lepší alternativu operaci a tak jsme si plácli. Dnes, pátý den po operaci malíčku mě čeká jenom samá práce a něco málo kapustičky... V sobotu mě propustili z Bulovky, v úterý mě přijali a hned navrhli propustku na dva dny, ve čtvrtek operovali, vyúčtovali poplatek za pouhé 2 dny 120 Kč, přičemž mohu výkony lékařů a sestřiček jenom pochválit. Opravdu zacházeli se mnou, a pokud jsem viděl i s ostatními pacienty, velice pečlivě a vlídně. Od soboty jsem doma, dokud bylo třeba, jenom přikládal led, ale zdá se, že už ruka přestává natékat a bolest je pryč. Nebolela příliš ani po operaci, určitě méně než jsem očekával, takže jsem nepotřeboval ani nabízené léky na noc proti bolestem. Pokoje pacientů jsem viděl spíše malé a útulné, sám jsem byl na třílůžáku se dvěma trpělivými příjemnými pány se závažnějšími operacemi, než jsem podstoupil já. Všichni tři jsme byli operováni ve stejný den. Všude ticho a klid, na chodbách příjemná vernisáž barevných secesně praštěných naivních obrázků od malířky Ivy jako v nějaké galérii. Při odchodu jsem sestřičkám poděkoval a pochválil je. Primář oddělení byl v pátek na vizitě u mne dvakrát, po druhé ještě o deset minut později přivedl asi patnáctičlenný zástup mladých roztomilých mediků nejrůznějších barev pleti patrně proto, aby se mě před nimi významně dotázal: ''Jak se vám to přihodilo?'' Určitě jsem ho nezklamal, protože jsem s odevzdaně vážným upřeným pohledem rozvážně odpověděl: ''Jel jsem nepřiměřenou rychlostí... na koloběžce... a nezvládl obrubník chodníku.'' Tímto stručným dialogem si zjevně získal sympatie svých studentů, kteří se začali okamžitě moc roztomile hihňat. Zeptal se mě ještě, kolik je mi let, čím se živím a přidal historku o režiséru Jirkovi Menclovi, který si prý před časem zase koupil kolečkový brusle a obstaral si tak dvojitou frakturu nohy. Speciální vizitu ukončil pro mne dost možná lichotivými slovy: ''Kluci se nezapřou v jakýmkoli věku.'' Samozřejmě jsem rád, že jsem svoji nehodu na koloběžce přežil, ale kdybych si už musel vybrat styl odchodu, bez váhání bych dal přednost koloběžce před pomalou likvidací neureleptiky v lůně veselého kolektivu, ve kterém je přesto smutno, z již v mládí tak důvěrně známé iniciativní péče drahých příbuzných. Ale to by už byla jiná kapitola.

---