ad kýč & zuzulinka

mám ráda malé věci

kamínky u cesty

ulity

dávno už opuštěné šneky

čárky uprostřed složitých souvětí

i titěrná srdce ořechů

nad nimiž vytrvale bdí

pevná neústupnost slupky

a pak mám taky ráda

dlaně malých dětí

které lidem přistávají na tvářích

a ve vlasech

jak křídla neviditelných aeroplánů

s tolik důmyslnými piloty

a stejně blízko

ke všemu malému

mají i první doušky

kdy chuť jde teprve jen vytušit

znova vždy tolik překvapivá

jak první z řady polibků

či jako poklad

v sáčku kočičího zlata z pouti

a naposledy

k těm malým věcem

patří i všechny nitky

přadénka

vlákna

stužky a motouzy

tak křehce chránící

naše zítřky před dneškem

Jako na burze akcií sleduje investor zdali stoupají či klesají dividendy, tak i tady sleduji akcie svých oblíbených i nebezpečných firem. Na burze mi sice akcie nerostou, ale tady, zdá se, občas mne někdo potěší. Navzdory kýčovitým akciím, založeným na spolehlivé masové spotřebě dávky citového kýče, vyskytne se zde i sem tam odvážlivec vstupující na tenký led experimentu, vybočení z mainsteamových beatnictví, funkčně minimalistických věcností, nezdobných prozaičností. Všechna negativa většinové literatury tady mají na nekritických růžích ustláno. Cena kýče na zdejší literární (?!) burze opět stoupá. Tady se kýč pěstuje! A dobře pěstuje.

Jak to, že se toho kýče nikdy nenabaží? Jak to, že kýč nikdy nezačne nudit?

Nejstrašnější je ovšem ta hrdost se kterou se sesype dav, supíce: „Neber nám NÁŠ kýč!“ Jaká bláhovost psát proti kýči. Vždyť ho všichni potřebujeme. Bez kýče nezaplatí občan ani korunu na charitu, bez kýče nezaplatí občan za umění, bez kýče se nehne list na stromě. Kýč je jistota, že svět funguje tak, jak jsme si ho vysnili a na realitu či pochyby je pořád dost času. Možná jsou tu šťastliví jedinci, kteří jsou obklopeni kýčem -> tedy stálým řádným štěstím 48hodin denně a nikdy se to nezmění. Kýč je uklidňující. Jeho terapeutické účinky znají i esoterní začátečníci. Každý je buďto milován nebo není; každý miluje-věří a pochybuje.; každý… každý… každý… Je to takový „grupnsex v kýči“.

Když kritik povstane proti kýči je hned nelida, zakomplexovaná zrůda a závistivý sviňák. Proč není, sakra, lhostejný a konformní jako zbytek republiky? A báseň se přeci všem líbí a basta. Co by mohlo být v nepořádku na kamíncích, ulitách, šnecích, bdících slupkách oříšků, maliličkých dlaních malých dětí (kritici nemají děti a když, tak jejich děti nejsou nikdy roztomilé, jsou to koneckonců kritické děti); co je, sakra, špatného na polibcích, na pokladu z kočičího zlata, na všech typech křehkých vláken propojujících skutečnosti???!

Musím se ohradit. My kritici taky cítíme jako ostatní člověkové. Také jsme dojati čerstvě porozeným přírůstkem do rodiny, také přejeme dětem v přiměřeném věku jejich bláhové radosti, také s dětmi blbneme a plahočíme se po kdejakých poutích, také nás normálně dojímá charitativní reklama. Akorát nás ta záplava stejnosti kýče v kterémkoliv žánru umění nesmírně nudí až nasírá. Záplava kýčem totiž znamená, že současní tvůrci nejen nečtou nikoho jiného než sebe nebo nanejvýš sobě stejné, ale znamená to, že jsou i přesvědčeni, že naše zážitky mají být takto stejně unifikované a pokud ne, tak je to nezajímá. Bác, když jsi jiný jsi zrůda -> rozuměj: nejsi normální jako já - a to neeejni zajímavé.

Vedle toho je ještě také nevědomý kýč, kdy málo zkušený jedinec skutečně objevuje zážitky, které „nikdo před ním neměl“. Dříve se normálně dozvěděl, že po první nešťastné lásce přijde druhá, lepší, zralejší. Že svět stojí za hovno, dokud mu z něj kousek nepatří a nenese náhodou zodpovědnost za jeho určitý díl. Že jeho první prožitek je biliardtýprvý na světě. Chytil se za nos a s trochou studu začal o světě uvažovat. Pilným čtením si ušetřil mnohé chyby a v dalších básních se už nejevil tak nezkušený. Dnes je hrdost na první zážitky a pocity nevídaná a tak vzniklo nové mučení kritiků, sebevědomé předvádění se a voyerská posedlost sledováním stejného sebeobnažování u druhých.

Ozvat se je nyní otázkou cti. Ať si každý píše co je mu libo, ale dostane-li se mu neoprávněné pozornosti vybočující z hranic kvalitativního vkusu musím zazvonit na zvonec. Tyhle zvonce postupně dokazují, a jistě i nadále stále více budou dokazovat, že přepočet kritických výběrů na tipy je podhodnocený. Poměr výběru by měl být v desítkách tipů, jinak zde běží o pohodlně vědomou propagaci kýče. Ostatně je tu řada kategorií, kterým by se mohlo a mělo tipování zakázat. Například u kategorie Indispozice jde o zvrácenost. V této kategorii, kdy je člověku ouvej by nějaké literární hodnocení vůbec nemělo zasahovat nebo se snad má vytvářet dojem, že veřejné utrpeníčko může být i literární hra? Celá sekce zábavných žánrů „Zábavné kategorie“ by rovněž neměly být ze své zábavné podstaty hodnoceny nebo by neměly dopadat do seznamu Úspěšných děl. Těchto reforem se samozřejmě nedá dosáhnout nějakým veřejným hlasováním, protože se zde nepracuje nějakým zastupitelským způsobem – zde je majitelská monarchie. Panovník by měl být natolik osvícený, že by měl zavádět racionální pravidla i navzdory odporu neuvědomělých nespokojenců.

Otázka tedy stále zní: Jak to, že se toho kýče spotřebitelé nikdy nenabaží? Jak to, že kýč nikdy nezačne nudit? Existuje vůbec hranice, za kterou by kýč už tady nemohl fungovat? Něco horšího než láska – páska?