Už není kam jít

pomilovat se
s bolestí druhých
a tiše vzpomínat
na tu svou

bolest
která týrala jako skřípající nehty
bolest
která stiskla jako děrovačka na papír
bolest
jako jedovatý odvar naděje a víry

teď už nic nemá smysl



dýcháme do sebe
třeme křídly jako pestrobarevní motýli
lítáme nad ohněm
nad stromy
mezi kapkami deště

všechno je krásný
všechno je tak jak by mělo být

a tak ve štěstí
na povrchu svýho já
chcípám v křečích vlastních výmyslů



už není kam jít
a já tě chápu
den ode dne
víc a víc
a ani nevíš jak moc mě to děsí

není úniku
není čeho dosáhnout
není kam jít
protože všechny cesty
se protočily do kruhu
není začátku ani konce
jenom dvě pí er bezesmyslnýho zmaru