Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSTŘÍPKY - TÁTA
08. 10. 2010
21
16
1818
Autor
Marcela.K.
Já vůbec nevím, kde je.
A taky si ho vůbec nepamatuju. Kde spal. Jestli třeba nosil pyžamo…
Nic doopravdy nevím. Jen, že byl takovej velikej a když mě držel za ruku, tak ji měl teplou.
Prý hodně kouřil, ale ani to si nepamatuju. Kouřil venku, na schodech.
Vlastně mě ani nenapadlo, že už není. Myslím, že tu byl pořád, jen ho nebylo vidět…
Máme doma album a v něm tatínkovy fotky. Tak vím, že jsem nejprve byla mimino, ale když už jsem chodila, jezdívali jsme na výlety. Na hory, do Krkonoš, k vodě…
V Krkonoších je s námi i teta Mařa a Vladěnka. Já tam jsem vyfocená se Zuzankou a Vlaďkou u velikého medvěda. Holky se ho drží, ale vypadá jako živej a na mně je vidět, že se ho bojím. Asi byl jen vycpanej, ale stejně raději stojím dál od něho a tvářím se nedůvěřivě, i když je táta blízko. Člověk nikdy neví, co ho na horách může potkat.
Pár fotek je z Pastvinské přehrady. Tatínek si nás prý naložil na lodičku. Všechny děti, co jsme tam byly a maminka stála na břehu a bála se o nás a na tatínka se pak zlobila. Co by prý dělal, kdyby mu nějaké dítě z té loďky vypadlo! A tatínek se tehdy zase jen smál a říkal, že se maminka zbytečně bojí.
Jenže já si myslím, že maminka nedělá zbytečně nic.
Ona, i když sedí u televize, tak u toho drží v ruce jehlice a plete nám svetry, sukně, rukavice, nebo ponožky. Dívá se na televizi a přitom mrská těmi jehlicemi. Nerozumím tomu, jak může plést a nedívat se na ruce.
„Maminko, naučíš mě plést?“
„Copak bys chtěla uplést?“
„Svetřík, pro panenku…“
Vzala jehlice, klubíčko vlny a nahodila první řadu:„Každej začátek je těžkej, ale co se naučíš, ti nikdo nevezme. Zatím zkusíš jen hladce. Počkej, kousek ti upletu, aby se ti to lépe drželo v ručičkách. Vidíš, to musíš takhle. Napřed upleteme panence šálu.“
Mrzí mě to, že si tatínka nepamatuju. Jen z fotek vím, že musela být pravda, to co maminka říkává, že se líbil holkám. Byl vysoký, štíhlý, měl modré oči a světlé vlasy. Rád tancoval, ale maminka tančit nikdy neuměla. V té době, kdy by měla chodit do tanečních, byla válka. To věřím, že se jí tehdy tancovat ani nechtělo.
Tatínek byl o čtrnáct let starší. Ten se naučil tančit už před válkou.
Chodíval také do Sokola.
Nejradši se dívám na tu fotku, kde cvičí na hrazdě.
Jen v bílých trenýrkách.
…a nohy má v nebi.
Také by se mi líbil.
To je dobře, že maminka umí plést a háčkovat. Kvůli háčku se s tatínkem seznámili, pak se zamilovali a pak se vzali.
Mamince se totiž háček rozbil. To už pracovala jako sestřička v nemocnici. Potřebovala ho, měla jen jeden. Šla přes dvůr nemocnice. Tatínek tam pracoval jako úředník v kanceláři. Potkali se a on se jí zeptal, kam jde. No a ona mu řekla, že se jí rozbil háček, že si bude muset koupit nový. On na to, ať mu ho dá, že jí ho spraví. A spravil! Zasadil ho do násadky starého, plnicího pera. Byl ohromě šikovný, ten můj táta.
Ten háček je památeční a když se na něj maminka dívá, říkává, že na ten se prý tatínek tehdy chytil…a usmívá se při tom. Má ho stále. Schovává ho ve skříňce, ke které má klíček. Tam má všechny důležité věci.
Často chci tuhle pohádku vyprávět. Připomíná mi Popelku, ale nevím proč. Možná proto, že je jí v té rozevláté sukni, na svatebních fotkách, maminka tak podobná... a možná i proto, že tatínek na nich vypadá jako princ. Byl hodný a maminka pracovitá. I rukavičky na svatbu si uměla uháčkovat. Nebo možná byly schované v oříšku… co já vím, tehdy jsem přece ještě nebyla na světě.
16 názorů
Marcela.K.
24. 01. 2012nezaměstnaný
04. 05. 2011Marcela.K.
04. 05. 2011
Když mi táta umřel bylo mi sedmašedesát. Přitom a přesto mám někdy podobné pocity... *
Marcela.K.
05. 10. 2010
.. na ten se prý tatínek tehdy chytil ..
dobrá metoda, akorát v současné době už ne moc použitelná - myslím, že z generace na vdávání už málokdo ví, jak takový háček vypadá a k čemu je původně určen
:-)
Závěr prologu (okamžik, kdy se čtenář dozví, že autorka nepíše o své, ale o lásce svých rodičů) působí trochu nadčasově. Vlastní text je pak oproti předchozím střípkům psán o něco méně dětským jazykem (možná proto, že už to dítě povyrostlo). Stále je však veden po linii dětských otázek (týkajících se často čehosi složitějšího) a jednoduchých odpovědí, jimiž ono dítě pokaždé hbitě překlene (tušenou?) propast. Září z toho určitá "naivita"; sice křehká, ale z drlouhodobého hlediska neotřesitelná. Tip.