"Takový normální den"

    Jak dlouho si slibuju, že si koupím něco na sebe? Co je pro jednoho odměna a slast je pro mne utrpení. Nesnáším nakupování.
Kdejaká prodavačka na mne zírá s blahosklonným výrazem: "Na mláďata velryb nic nemáme."
Ale ruku na srdce, do téhle halenky bych se vážně dostala jedině po měsíčním věznění v Bastile.
Zkusím jiný obchod.
Tady mají věci pro rachytiky...
A navíc v rádiu pořád kecy o nějakým útoku teroristů.... bla bla... Jako bychom neměli dost starostí sami se sebou. Naše ekonomika je taky pěkně nabouraná.
Další obchod. Další zklamání.
     Abych si tady mohla koupit rifle musela bych být nejen rachitička, ale rachitička s tučným bankovním kontem.
Inu, co nemá vyzunda na zadku, má v peněžence.
Bavím se vlastní úvahou a z legrace si vybírám tričko: "Narvi se do mě, když to dokážeš".
Nedokázala jsem to a navíc jsem viděla v zrcadle zkušební kabinky velrybí mládě.
Ještě dva obchody a dvě tržnice.
     Odcházím domů s tričkem xxxl a pocitem, že se zhroutím, že můj život stojí za starou Belu. Že nenávidím všechno a všechny a nejvíc nakupování. Ještěže je to za mnou. No, co by se tak mohlo ještě dneska stát? Jo, mohla bych si zlomit nohu... Nebo obě, při mém štěstí.
     Co koupím neomylně je balení zmrzliny a čokoláda na bolavou dušičku. Večer u televize a klid. Naberu sílu a třeba se o víkendu pustím do cvičení. Dnešek se prostě nestal. 

Ale dnešek se stal. Ještě netuším, že svět už nikdy nebude stejný, ale nebude. Přestože "nikdy" je silné slovo. Nekonečné a bolavé.
     Tisíce kilometrů daleko, ve zdánlivém bezpečí obývacího pokoje, zírám na obrazovku.
     Zvláštní zprávy a amatérský záběr: Nějaké letadlo letí strašně nízko... letí nad hlavami lidí. Lidí z masa a kostí... To není akční film ani nehoda. Je to skutečnost a záměr.  Žádní herci ani kaskadéři... Mámy a tátové. Studenti. Něčí prarodiče. Sourozenci ...
V jednu chvíli se zvednou stovky očí, aby zahlédly, co už nikdy (a nikdy je siné slovo) nevymažou z paměti. Je to okamžik ... nejtišší třesk.... ze dvou věží, čnících nad městem New York, se jedna láme. Létají kusy zdí, oken, hoří. Černý dým se valí ze zlomeniny a uvnitř... uvnitř jsou lidé.
Lidé z masa a kostí. Mámy a tátové....Muž v záběru zvedne ruce a křičí.
Svět se zastavil a už nikdy nebude stejný...